Monika Feyfrlíková: Na víkendy jezdím do bitev

Setkaly jsme se před jejím odjezdem se skupinou Civitas Pragensis na bitvu Slovanů s Vikingy - Rogar.

Třicítka nadšenců různých profesí, nejčastěji souvisejících s historií, ale i ze zcela moderních povolání. Vznikli jsme roku 2010, ovšem už předtím jsme působili ve skupině Pražané. A ještě dřív, tak v patnácti, jsem se začala věnovat larpu (Live Action Role Play) a fantasy hrám.

Dnes už jsme jinde a snažíme se o profesionální přístup. Na některé akce se nás spojí víc, i stovka. Různými způsoby oživujeme historii, zejména z doby husitských válek, kdy Praha stála v centru a určovala politické dění v celých Čechách. Zrekonstruovali jsme vojenský šik městské hotovosti Starého Města pražského…

…a provádíme rekonstrukce dobových bitev - včetně vojenského tábora. Příští víkend jedeme do Polska na Kwarciany, datované 1433. Ale i v Česku je hodně historických akcí. Největší událostí bývá v dubnu bitva Libušín, mám ráda červencové dobývání hradu Sion u Kutné Hory a zářijové dobývání tvrze Malešov. Což je úžasný projekt mých známých, kteří se snaží tuto tvrz uvést do původní podoby z 15. století. Často tam pořádáme i soukromé akce, semináře, sněmy…

Taky s přáteli organizujeme vlastní bitvy, kde každý ztvárňuje určitou roli. Občas jezdíme s tzv. francouzsko-indiánskou válkou - přesněji řečeno pokoušíme se rekonstruovat způsob života v době sedmileté války, která se odehrála na severoamerickém bojišti.

Přijedeme na tvrz, postavíme stany, rozděláme oheň a vaříme jako kdysi v železných kotlících a hliněných hrncích, ze surovin, které používali. V sobotu vypukne bitva pro diváky a někteří se věnujeme dobovým aktivitám a řemeslům - šijeme, kováme, vyrábíme repliky zbraní. Můj záběr je hodně široký, šiju hlavně historické kostýmy. Pak zase přespíme ve stanech - pěkně na houních a kůžích, žádné karimatky! A v neděli se vrátíme do současnosti, což je někdy příšerné.

To ještě nevíte, že provozuju specifický sport jménem Historical Medial Battle (HMB). Vznikl nedávno a ženy se ho na mistrovství světa účastní až od loňska. V květnu proběhlo na Petříně a já jsem zastupovala Česko v boji s tyčovou zbraní.

Na sobě máte zbroj vážící pětadvacet kilo, tedy zhruba půlku mé váhy. Je vyrobena s důrazem na co největší historickou věrnost. Ovšem přípustné jsou i lehčí nedobové materiály, čehož hodně soupeřů využívá. Jde tedy o poměrně nerovný souboj. Skončila jsem šestá z deseti, ale jsem ráda, protože jsem se čestně utkala s nejdrsnějšími bojovnicemi z Ruska a Ukrajiny. Za osobní úspěch považuju porážku Američanky.

Odjakživa jsem sportovala. Hrála jsem dlouho českou házenou, od gymnázia se věnuju intenzívně šermu. A s kamarády trénujeme techniky historického zápasu ringen. Jsem tam jediná holka, ale jsou na mě strašně hodní, berou na vědomí, že jsem o kus menší a slabší…

Ani by to jinak nešlo. K HMB jsem se dostala přes minulého přítele a ten současný - Rosťa - je zapálený do reenactmentu, což je anglický název pro oživování historie. Sice se specializuje na ranější období, počátek 14. století, zatímco já jsem ve století 15., ale občas se potkáme. Situaci trochu komplikuje, že je z jižních Čech a vídáme se hlavně na akcích, které mám skoro každý víkend. Naštěstí je přizpůsobivý a má velké pochopení, takže svůj program přizpůsobuje mému.

(směje se) Ten by mě hnal! Ale je fakt, že aby mohl jet dnes se mnou, rozšířil si znalosti na Vikingy. A příští týden zase na husity. Třeba vážně přestoupí do mého století. V civilu ovšem pracuje jako programátor kamerových systémů. Myslím, že pro moji rodinu to bude skandální odhalení, protože jsem o něm doma ještě moc nevyprávěla.

Ano. Momentálně bydlím u rodičů na kraji Prahy v Miškovicích. Párkrát už jsem ale byla odstěhovaná. Studovala jsem v Plzni keramický design, což je moje celoživotní vášeň, jenže to bohužel nevyšlo, nesedlo mi vedení tamního ateliéru. Tak jsem zvolila historii, k níž jsem tíhla odmala. Vedle školy pracuju jako externistka ve Vojenském historickém ústavu v knihovně, a mám tedy přísun kvalitní literatury. Píšu právě diplomku na téma odívání v husitském období. Marně vzpomínám, kdy jsem četla nějakou knihu ze současnosti.

V podstatě poptávka na českém trhu. Často se na mě obraceli známí, kteří znali můj obor, co mají na historických akcích vařit, jaké suroviny a nádobí používat. Podobné publikace jsou v zahraničí běžné, u nás ne. Takže jsem sepsala souborný návod včetně receptů a vyobrazení.

Ano. Vycházela jsem z receptů z druhé poloviny 15. století, které se dochovaly paradoxně svázané u spisu pojednávajícího o moru. Běžně podle nich vařím na tvrzi nebo v polním táboře. Když máme sněm, udělám pětichodovou hostinu pro padesát lidí. Je velký rozdíl míchat něco doma na sporáku nebo venku na ohni. Stačí chvilka nepozornosti a spálí se vám to.

Ale vařím strašně ráda. Naučila jsem se to sama, maminka mě moc nepouštěla do kuchyně, že všechno ušpiním. Ve středověku to tak nevadilo. Dnes, pokud přijdu domů dřív než rodiče, připravím večeři - zcela moderně, včera se mi povedlo hříbkové rizoto.

Jedlo se mnohem pestřeji než dnes. Neznali sice brambory, ale rýže se už začala v 15. století dovážet, jako luxusní záležitost. Základem byly kaše, omáčky, zelí, kroupy, hrách a maso. Panuje zkreslená představa, že maso jedli pouze bohatí. Není to pravda - vzácnější se stalo až od třicetileté války. Do té doby měla i hradní posádka garanci na maso několikrát týdně a dochovaly se stížnosti, že jim vařili často ryby.

Stravování bylo podřízeno dennímu rytmu: na venkově se důkladně snídalo a večeřelo. U aristokracie plnilo jídlo reprezentativní funkci, pořádali náročné hostiny, aby ukázali, že na to mají. Ale neprobíhalo to tak, že by spořádali deset plných talířů, spíš jen ochutnávali. Drahá byla sůl a koření, takže solili a kořenili hlavně bohatí. Obecně se moc nejedly houby.

Travičství bylo ve středověku sice v módě, ovšem pokud vím, šlo o jiné způsoby. Především o jedy z rostlin. Karla IV. se pokusili otrávit dokonce několikrát - v Itálii tomu unikl, protože se zbožně modlil a držel půst, zatímco zbytek družiny zemřel. Podruhé otrávené jídlo snědl a bylo mu několik týdnů velmi zle, ale přežil. Dodnes se spekuluje, kdo za tím stál.

Otráven byl pravděpodobně i jeho syn Václav, který pak trpěl chronickou žízní, což mohlo podpořit jeho alkoholismus. Místo vody, která bývala různé kvality, se totiž pilo běžně víno a pivo. Soudilo se správně, že díky kvašení nebude závadné. A tak se vesele pochlastávalo - řeholnice v klášterech měly na den příděl až dva litry vína! Víno se dávalo běžně i dětem, ovšem slabší.

Ze středověku žahour čili rozvařené ovoce s tvarohovými knedlíčky. Nejlepší je meruňkový nebo borůvkový. A ze současnosti miluju nakládaný hermelín.

Možná bych našla odvahu, ale přiznám se, že jsem se k nim nikdy nedostala. Akorát ke klasické zvěřině, běžně koupené. Neměla bych srdce něco vlastnoručně ulovit, navíc se jedná o dnes chráněná zvířata a nebylo by to legální. Ve své kuchařce uvádím proto jen recepty z dostupných surovin. Ale zkoušela jsem zpracovat třeba bukvice a žaludy - umelete z nich mouku, a když ji upravíte, je poživatelná. Už jako holka jsem z ní pekla na chatě na rozpáleném kameni placky.

Měla jsem tvrdou výchovu. Tatínek se nedočkal syna a vychovával v tom duchu aspoň mne. Je velký tramp, jezdili jsme pod širák, na vodu, na hory, chodili jsme na túry, pomáhal mi, když jsem stavěla polozemnici čili domeček, v jakém žili ve středověku. Taky se mnou rád šermoval, to jsem skončila vždycky samá modřina. Prošla jsem si i indiánským obdobím, kdy jsem vyráběla věci z korálků.

Byl to jeden z koníčků. Vyučil se klempířem, a tak si vyrobil i zbroj. Je mojí obrovskou oporou, třeba při převozu vybavení na historické akce, kdy tahám spoustu stolů, lavic, kuchyni, oblečení, nakládám to dvě hodiny. Mám kombík a vozík, ale už se tam skoro nevejdu. Vyráběl mi i stoly, je moc šikovný. Teď mi pomohl přenýtovat kroužkový límec ke zbroji. Dováží se z Pákistánu a byl mi velký.

Ta naše nápady přechází mlčením. Je učitelka matematiky a biologie, zaměřená hlavně prakticky. Byla by raději, kdybych byla ta holčička. Uznává aspoň, že vařím.

Rozhodně se neplýtvalo, naši předkové zpracovali opravdu všechno, když měli vepříka, maso snědli, sádlo vyškvařili, štětiny použili na štětce, kůži vydělali a využili i kosti. Běžně jedli zmíněné bobří ocasy, medvědí paznehty, vnitřnosti, veškeré vodní ptactvo, raky, šneky…

V době půstu směli jíst pouze vodní živočichy jako mihule nebo žáby, ale někteří mniši byli mazaní, nahnali čuníky do jezírka a vydávali je za vodní zvířata. Nebo požehnali slepici se slovy, že jde o rybu. Ve starých spisech lze najít ledacos zajímavého i legračního, tím víc mě mrzí, že ve většině filmů je historická každodennost zachycena zkresleně, až pohádkově.

Jsem zklamaná z nedávného filmu Jan Hus - a obávám se dalšího, který se má točit - Jan Žižka. Netýká se to pouze stolování, ale i oblečení. Četla jsem rozhovor s kostýmní výtvarnicí, která se snažila držet dochovaných reálií, jen u oblečení šlechty popustila uzdu fantazii. Přitom zrovna u šlechty víme do detailu, co nosila. Takže pokud toto řekne odborník, vstávají mi vlasy na hlavě hrůzou.

Je to škoda, protože pokud si dáte práci a vznikne kostým tak, jak má vypadat, vyjde finančně stejně jako odfláknutý z moderních materiálů - a rozdíl pozná i laik. Já si třeba teď chci dát udělat repliku tesáku a už měsíc ležím v archeologických nálezech a dohledávám detaily.

Na návštěvu bych určitě jela, ale žít bych ve středověku nechtěla. Lidi žili kvůli válkám a závislosti na přírodě v obrovské nejistotě. Jako žena bych měla velkou pravděpodobnost, že umřu při porodu a kterákoli banální choroba včetně úplavice mi bude osudná. Hodně se umíralo při válečných taženích, obrovská byla i mortalita dětí. Donedávna se uváděl nízký průměrný věk, ale pokud se člověk dožil dospělosti, měl šanci tu být do sedmdesátky.

Klady se hledají těžko. Pozitivum bylo, že rodina držela úzce pohromadě a smrt chápali jako logickou součást života, každý se s ní setkával od útlého věku, zatímco dnes ji bereme jako cosi hrozivého. Lidi umírají v ústavech a rodina často nefunguje.

Stres v podstatě neexistoval, čas ubíhal pomaleji, jeho značení znali pouze ve městech díky orlojům. Na venkově se lidi řídili východem a západem slunce. Ovšem sport byl neznámý pojem. Aristokracie si užívala lov a zápasy, chudí se bavili po svém. Existovala řada církevních svátků, kdy si odpočinuli a zároveň se poveselili, v době masopustu se tancovalo, zpívalo, pořádaly se svatby a průvody, hrálo se na píšťalky, loutnu, bubínky, šalmaj. Na tu se snažím hrát i já, jenže kamarádi vydrží poslouchat její mečivý tón maximálně deset minut.

Určitě bych se nechtěla narodit jako chudý člověk. Nejraději bych byla manželka nějakého šlechtice nebo bohatého měšťana, abych byla zajištěná. Případně bych mohla být kramářka. Ženy mnohdy zastávaly významnou funkci v řemeslech a obchodě, uměly číst, psát, počítat. A když jim zemřel manžel, bez problémů převzaly živnost. Samy nebo s mladším tovaryšem.

Zásadně se dodržovala u vyšších vrstev. Běžní občané žili volněji, často za život vystřídali několik partnerů. Začalo to tím, že si starší vdovec vzal mladou hospodyni, která se postarala o děti. Po jeho smrti se mohla vdát za mladšího, s nímž měla další potomky. Věkové rozdíly v páru byly obvyklé na obě strany. Řekla bych, že tehdejší morálka se podobala dnešní. Z měst máme záznamy o častých nevěrách, na venkově se příliš neřešily. Mladí žili vcelku volným sexuálním životem před svatbou, nevázali se tím, že by žena musela být panna.

Středovek je má láska a líbilo by se mi o něm bádat celý život. Ovšem vhodná vědecká místa jsou omezená a platové podmínky taky. Takže to vidím spíš jako koníček. Budu psát knížky a články, ale živit se budu asi učením, proto si dodělávám pedagogické minimum.

Ráda alternativně cestuju po památkách - vezmu batoh a vyrazím vlakem nebo stopem. Takhle jsem poznala třeba Francii, ale hezky je i u nás. Ze sportů miluju běžky a kanoistiku. Pouštím si historické filmy jako Cech panen kutnohorských, Nezbedný bakalář, Rozina sebranec. Taky Ohněm a mečem od Sienkiewicze nebo Staré báje Vikingů.

Baví mě vyrábět z hlíny staré nádobí a keramiku, tkát původními technikami látky a plést, nedávno jsem začala pracovat s kůží… A chtěla bych se naučit kovat. Mým přáním je umět tisíc řemesel. (směje se) Pohybuju se zkrátka pořád ve středověku.

Já vím, děti mívaly běžně o hodně mladší ženy. Já na ně ale ještě nemám čas. Když jsem nedávno vydírala rodiče, že si chci pořídit další domácí zvířátko, protože potkánek mi umřel, maminka prohlásila, že nejlepší zvíře je dítě. Bude muset počkat, v tomhle jedu podle dnešních parametrů.