Maja Plisecká a Rodion Ščedrin - láska plná baletu a hudby

Poprvé se setkali v roce 1955, na návštěvě u společných známých. Tehdy si Maja Plisecká podle autobiografické knihy Já, Maja, zapsala do svého deníku: „25. října. Byla jsem u Lili Brikové. Pozvání přijali také Gérard Philipe se ženou a Georges Sadoul. Všichni byli nesmírně milí a přívětiví. Manželé Philipovi moc litovali, že mě neviděli na jevišti, a já jsem jim „pro útěchu“ věnovala své fotografie s podpisem (samé špatné, dobré jsem neměla). Víc hostů tam nebylo (jenom ještě skladatel Ščedrin).“

Tam se spolu domluvili na možné spolupráci, ale nakonec se dva roky míjeli. Maja měla trochu špatné svědomí, že se Ščedrinovi neozvala, a když ho nedlouho před premiérou baletu Spartakus ve Velkém divadle v Moskvě potkala, napadlo ji omluvit se baletem.

Na premiéru pozvala několik svých známých, kterým nechala v pokladně divadla volné vstupenky. Dvě byly na jméno Ščedrin.

Představení mělo u diváků i odborné veřejnosti ohromný úspěch, stejně jako u Rodiona Ščedrina. Hned druhý den volal Plisecké a chtěl se podívat na zkoušku. Prý si potřebuje pro svou práci prohlédnout, jak tanečníci trénují.

Maja v přiléhavém trikotu na něj podle všeho udělala obrovský dojem. Hned večer jí zavolal a nabídl projížďku po Moskvě. Bez váhání souhlasila.

„Závratný milostný román,“ tak popisovala Maja ve své knize vztah s Rodionem. „Když máte vedle sebe člověka, který s vámi sdílí žal i radost, život je najednou usměvavější, zářivější, voní nadějí.“

Spojovala je nejen vášeň pro umění, ale i životní postoje. Vzájemně se celý život podporovali. Jen pro zajímavost můžeme dodat, že oba byli rusovlasí. Neznalí lidé si dokonce mysleli, že jsou sourozenci. A vůbec nehrálo žádnou roli, že Rodion byl o sedm let mladší než Maja.

Jejich svatba se konala 2. srpna 1958. Bez oficialit, bez velkého lesku a slávy. Proběhla zcela obyčejně na moskevském matričním úřadě. Svůj den si chtěli užít jen spolu.

Maja tančila, stala se primabalerínou Velkého divadla, a dokonce získala i titul primabalerína absoluta. Od roku 1894 tento titul obdrželo jen dvanáct baletek z celého světa.

A Rodion skládal hudbu. Na titulních stranách čtyř jeho baletů je jméno jeho ženy. Koníček Hrbáček – Maje Plisecké, Anna Kareninová – Maje Plisecké a nikomu jinému, Racek – Maje Plisecké, navždy, Dáma s psíčkem – Maje Plisecké, navěky. Přepracoval pro ni také Bizetovu Carmen, na balet pod názvem Suita Carmen. Ale nepsal jen pro svou ženu.

Děti spolu neměli. Maja se rozhodla pro kariéru tanečnice. „Ščedrin moc nadšený nebyl, ale dal mi za pravdu,“ psala ve své knize.

„Ščedrin vždy stál ve stínu reflektorů mého hlučného úspěchu. Ale nikdy tím – k mé radosti – netrpěl. Jinak bychom spolu neprožili tolik šťastných a bezoblačných let. Ščedrin je naštěstí osobnost naprosto nezávislá a je si jista silou svých tvůrčích schopností,“ popisovala Maja.

Podle ní, „když spolu žijí dva umělci, v podstatě to nemají nikdy moc lehké. Musí si umět ustupovat z cesty téměř každodenně. A když to dělají přes moc, se zaťatými zuby – jejich vzájemná rovnováha se nakonec poruší a ... společnému životu je konec“.

Maju trápilo, že její manžel byl za své skladby nedostatečně oceňován. Pro ni byl hudebním géniem. A oceňovala jeho postoje, víru ve spravedlnost a pravdu. Ona sama byla mnoho let sledovaná KGB. Ani ona, ani její manžel nikdy nevstoupili do strany, v roce 1968 Rodion odmítl podepsat dopis schvalující vpád sovětských vojsk do Československa.

Sama Maja měla za sebou pohnuté dětství. Narodila se do židovské rodiny, její tatínek byl popraven během stalinských čistek, maminka strávila mnoho let ve vyhnanství v Kazachstánu. O malou Maju se starala teta, baletka Velkého divadla. Maja se baletu věnovala od svých sedmi let a od prvních chvil bylo patrné, že má obrovský talent. Protože však měla „špatné“ kořeny, nevypadalo to na nějakou závratnou kariéru.

Maja však svým talentem, pílí a neuvěřitelnou ladností dostala všechny. Dá se říci, že ji zachránilo, jak byla na jevišti brilantní. Balet totiž Rusové milovali vždy, bez ohledu na režim.

Poprvé vycestovala v roce 1947, jejím cílem bylo Národní divadlo v Praze. Pak už mohla více tančit na světových pódiích, ale o každé zahraniční turné musela svádět boj s byrokracií, přestože reprezentovala svou vlast a ještě přinášela státu nemalé finanční částky. O emigraci s manželem nikdy neuvažovali. Podle své ženy byl Ščedrin velký vlastenec, který by trvale nedokázal žít bez své země.

„Život bez Ščedrina jsem si nedovedla představit. Život bez něho jsem si nedovedla představit ani v nějakém křišťálovém zámku nebo na Kanárských ostrovech. Utráceli jsme za mezinárodní telefony, podle toho taky bohužel vypadal náš rodinný rozpočet. Ale slyšet milovaný hlas člověku dávalo sílu žít dál. Zkracoval a zkrásňoval naše rozluky,“ psala ve své knize.

Po rozpadu Sovětského svazu žili manželé střídavě v Mnichově, Moskvě, Petrohradu a rádi trávili volný čas na své chatě v Litvě poblíž hradu Trakai. Taneční kariéru Maja oficiálně ukončila ve svých 65 letech. Poté se však tanci stále věnovala.

Jako pedagožka předávala své zkušenosti a i přes svůj věk dál vystupovala na světových pódiích. Za svůj život zářila v mnoha baletech. Byla Odettou i Odilií, Carmen, dámou s psíčkem, Annou Kareninou a umírající labutí.

V Berlíně 2. května 2015 Maja Plisecká ve svých 89 letech zemřela na těžký infarkt. Ředitele Velkého divadla o jejím odchodu informoval Rodion Ščedrin, po jehož boku prožila více než půl století. Svou roli umírající labutě dotančila až do konce.