Článek
Narodil se v Opavě dvěma učitelům hudby. Na klavír začal brnkat jako batole už ve dvou letech, ve čtyřech poprvé vystupoval a v sedmi ho chtěli rodiče poslat na konzervatoř, ale jejich žádost zamítlo ministerstvo školství. Zdál se jim příliš mladý.
Ale odradit se nedal. Jako desetiletý hoch absolvoval turné po USA a první deska mu vyšla, když oslavil 11. narozeniny. Následující rok se stal díky rektorské výjimce posluchačem hudebního oboru na Ostravské univerzitě.
Na mentory měl štěstí. Po rodičích, kteří rozvíjení Lukášova mimořádného nadání podřídili chod celé rodiny, se ho později ujal Vladimir Ashkenazy, ruská klavírní a dirigentská hvězda. „Takový klavírista se rodí jednou za třicet let,“ řekl o něm.
Jako první Čech jste letos v květnu vyhrál mezinárodní klavírní Soutěž královny Alžběty. Klání, určené mladým umělcům do třiceti let, má pětasedmdesátiletou tradici a je přirovnáváno k olympiádě. Jaký je to pocit?
Olympiáda je oblíbená nálepka, ale označit tak soutěž asi můžeme. Nejdůležitější pro mě vždycky byla hudba, ne úspěchy a medaile, které jsou pomíjivé. Hudba je věčná a já jsem poctěn, že toho můžu být součástí.
Když se podíváte na jména vítězů, jsou to fantastičtí a nejlegendárnější muzikanti naší historie: ať už Leon Fleisher, anebo Vladimir Ashkenazy. Řadit se k nim je pro mě velkou ctí a zároveň velkou zodpovědností. Musím hodně pracovat, abych tu důvěru nezklamal.
Vždycky jsem věděl, že mám talent, na který se v mnoha ohledech můžu spolehnout. Jenže ono se to také může obrátit proti vám a pěkně vás to semlít, protože to není jenom o desetihodinovém cvičení denně u klavíru. Musíte stále hledat inspiraci a zlepšovat se.
Osobně jste se setkal s belgickou královnou Mathildou. Jaký největší zážitek jste si z bruselského hudebního maratónu odnesl?
Asi nejzajímavější zkušeností byl týden na zámku ve Waterloo, kam nás dvanáct finalistů odvezli a zavřeli bez telefonů, internetu a jakéhokoli kontaktu se světem. Museli jsme se za pár dní naučit úplně novou skladbu o 45 stranách, kterou nikdo předtím neviděl. Dali nám prostě noty a celé dny jsme trávili nácvikem. Samá hudba. Bylo to náročné. Naštěstí tam měli i víno na uvolnění. (směje se)
Skladbu speciálně pro tuto událost napsal belgický skladatel Claude Ledoux a právě to, že jsem musel nacvičit úplně novou věc, bylo nejen pro mě velikým lákadlem, proč do té soutěže jít.
Navíc, kde jinde se vám podaří odtrhnout se na týden od světa? Pro umělce je důležité být sám se sebou a utřídit si myšlenky. A to je v současném zápřahu čím dál těžší.
Nedávno vystoupil ve zcela zaplněné Betlémské kapli v Praze na charitativním koncertu a příští rok by měl být hvězdou festivalu Janáčkův máj.
Našel jste v Bruselu vyspělé a erudované publikum? Jaké je to americké, před nímž často koncertujete?
Mě na publiku nejvíc fascinuje to ticho. Je rozdíl, jestli si hrajete sám pro sebe doma, kde vás nikdo neposlouchá a kde jste vy, muzika a ticho. Ale obecenstvo, to je takové živé ticho. Nevím, jestli vám to dává smysl…
Lidé sedí v hledišti, dýchají a jsou součástí toho, co se na pódiu snažíte vytvářet. Bez diváků by to nebylo ono. Srovnávat publika je ale těžké. Mám za sebou víc než tisíc koncertů a hrál jsem v asi padesáti zemích světa.
Publikum evropské je emocionálně vyspělejší, má porozumění na mnohem hlubší úrovni a nenechá se strhnout prvoplánovými efekty. Taky nemůžu říct nic špatného o asijském publiku. Tam vám přijdou na koncert třeba tři tisíce mladých lidí pod třicet let. To se v Evropě nikdy nestane. Amerika je komplikovanější a specifická. Nicméně v porovnání s jinými je mi tamní publikum sympatické nejmíň.
Už jako osmiletý kluk jste v jednom z prvních dokumentů mluvil o tom, že čím víc lidí na vás přijde, tím líp. Působil jste nezvykle vyspěle. Býváte před koncerty nervózní?
Vždycky jsem věděl, že muzika je osobní záležitost. Lidé chtějí dávat nálepky jako „to je pěkné, dojemné nebo moc vážné“. Jenže v hudbě najdete tolik emocí najednou, že pro mě jako interpreta je jednodušší se o to dělit s velkou spoustou lidí.
Má to velkou sílu – a já na ni občas nejsem připravený. Ale v intimním prostředí, kde bych hrál třeba pro padesát lidí, je pouto mezi mnou, muzikou a obecenstvem ještě větší. A na to už někdy nemám emocionální energii.
Jinak, abych vám odpověděl na vaši otázku, od malička jsem zvyklý hrát v těch největších sálech na světě, přesto jsem nervózní před každým svým koncertem. Snažím se být dobrým prostředníkem mezi dobrou muzikou a tím obecenstvem. O to mi jde především.
Takže nervozitu před vystoupením prožíváte dnes možná víc než jako chlapec?
Samozřejmě. Čím jsem starší, tím víc si uvědomuju, že tohle není obyčejná práce. Vydal jsem se na celoživotní cestu. Nejsem nervózní proto, že bych se bál, že tam něco pokazím nebo že se něco nepovede, ale spíš proto, abych nebyl moc nahoře.
Pády z těch vysněných obláčků bývají hodně rychlé a bolestivé. Dneska chce být spousta muzikantů perfektní, hrají bezchybně a cvičí strašně dlouho; ale o tom muzika není. Mě víc oslovují nedostatky, krásu nehledám v perfektním provedení. To je kravina.
Jako dvanáctiletý „zázračný“ chlapec už měl za sebou několik zahraničních vystoupení. Na snímku z roku 1999 během opavského křtu svého alba.
Velcí malíři říkají, že mistrovské dílo dělá právě ten kousek nedokonalosti, lidské chyby. U pianisty to může být emoce schovaná mezi notami, kterou každý interpret čte jinak.
Tohle jsem se snažil říct. Dneska noty zahraje každý, ve dvanácti letech děti v Číně zvládnou neuvěřitelné věci, ale nemá to emocionální náboj. Prostě žádný impact (dopad – pozn. red.). Je důležité, aby si člověk něco prožil a udělal spoustu chyb. Ani nevím, jestli jsem se já z těch vlastních poučil… Asi spíš ne.
Chyby mě do určité míry inspirují, protože se pak cítím jako člověk. Navíc já jsem si prošel nálepkou takzvaně zázračného dítěte. To byla úplná noční můra. Je příšerné a nepřirozené, když tohle musíte jako malé dítě poslouchat. Zanechá to na vás docela velké šrámy.
Za to, jak daleko jste se dostal, vděčíte nejen svému talentu, ale také drilu, který za takovým úspěchem málokdo vidí. Pro „zázračné“ dítě může být někdy bolestné naplnit představu ambiciózních rodičů…
Nepřál bych to nikomu, holt společnost ráda nálepkuje a hledá senzace. Co máte skutečně v srdci, pak už nikoho nezajímá. A právě proto je důležité, aby měl v pořádku to srdce, protože musí kombinovat intelektuální stránku s tou emocionální a najít v tom rovnováhu.
Myslím si, že třeba ve dvaceti jsem na tom technicky jako hráč byl asi líp než nyní. Cítím, že už jsem trochu starší a že mi to „běhá“ trochu pomalejc, ale po mentální stránce jsem si hodně věcí uvědomil až nedávno. Kdyby takový úspěch přišel třeba před deseti lety, asi bych se z toho sesypal a nevěděl bych co dál.
Legendární ruský klavírista a dirigent Vladimir Ashkenazy (z r. 2000) pomohl mladému virtuosovi na cestě za světovým úspěchem.
Nikdy jste nechodil normálně do školy. Měl jste individuální plán a přeskakoval ročníky. Všechen čas a pozornost jste věnoval pianu. Cítíte se ochuzený o běžné všednosti normálních dětí?
To je dobrá otázka. Já nevím, co jiného bych chtěl dělat. Rodiče mě k pianu posadili, když mi nebyly ještě ani tři roky. Od začátku jsem cítil, že na hudbu mám nějaké speciální nadání a že se to učím hodně rychle. Bylo to všechno velice přirozené.
Nikdy v životě jsem neměl ani čas si uvědomit, jestli jsem opravdu chtěl být pianistou. Tuhle otázku si budu asi klást celý život. Rodičům jsem vděčný, jenže spoustu věcí asi udělali špatně. To je však na dlouhé povídání…
U prvorozených to holt často bývá cesta pokus omyl. Údajně jste měl rád fotbal a rodiče vás ho dokonce nechali hrát. Což je překvapující, protože hudebníci se chrání před zraněním.
Cvičil jsem asi deset hodin denně, na fotbal bylo málo času a tenkrát jsem byl opravdu smutný, když jsem viděl děti hrát si venku a já jsem byl furt zavřený u klavíru. Ale nelituju toho. Občas jsem si mohl zablbnout.
Ruku jsem měl z různých sportů zlomenou čtyřikrát, na pohyb jsem nikdy nadaný nebyl. Navíc soutěživost mi nebyla vlastní, že bych měl ambice prorazit ve fotbale, to jsem skutečně nikdy neměl. Raději chodím po horách.
Na technice hraní, jak jste sám naznačil, už asi nemáte co dolaďovat. Na čem tedy chcete pracovat?
Technicky se už nic víc nenaučím. Repertoár pro klavír je naštěstí velký, nikdy se nebudu nudit, protože je spousta skladeb, které se můžu naučit. Jenže když nebudu vědět, o čem jsou, když je budu hrát jen mechanicky, nikam to nepovede a mě to nebude bavit.
Lidé, kteří zaplatí vstupné na můj koncert, už budou očekávat nějaký zvláštní zážitek. Chtěl bych najít studnici té inspirace, abych to mohl dokázat.
Ocenění nejlepšímu pianistovi i diplomy ostatním finalistům předávala belgická královna Mathilde.
Který hudební skladatel je vám nejbližší?
To je těžký výběr. Miluju Bacha a Mozarta, protože bez nich by muzika nikdy nedospěla tam, kde je teď. Nejsem moc věřící člověk, ale když je poslouchám, mám pocit, jako by to bylo něco nadpozemského. Jejich hudba je úchvatná a geniální.
Líbí se mi i Rachmaninov a ruská škola, protože je hodně o emocích. A pak určitě česká hudba, jež mě i po těch letech dojme. Dvořák nebo Janáček jsou světoví skladatelé. K poslechu si vybírám raději operu nebo orchestrální hudbu. Klavír moc ne. A mám moc rád ticho.
Když cítím, že musím dát hlavě trochu pohov, docela mi v tom pomáhá třeba techno. Ale po pár hodinách už to nemůžu snést a zase hledám ticho.
Kromě rodičů vás ovlivnila ruská pianistická legenda Vladimir Ashkenazy, působící v letech 1996 až 2003 jako šéfdirigent České filharmonie. Byl to on, kdo vám v kariéře nejvíce pomohl?
Pan Ashkenazy je člověk natolik oddaný muzice, že je těžké, aby vás jeho přítomnost nechala chladným. Je hodný a na to, jaká je to legenda, úplně normální chlap. Povídali jsme si o všem možném, nejen o klavíru. Bez něho by to celé bylo mnohem těžší, protože v útlém věku bych si bez jeho pomoci nedokázal ujasnit spoustu věcí.
Mí rodiče, při vší úctě k nim, nejsou světoví muzikanti. Jsou to učitelé hudby, kteří mi po technické stránce dali výborné instrukce. Jenomže muzikant musí být něco víc. Pan Ashkenazy mi vždycky říkal, že musím zůstat pokorný a vytrvat.
Kde se vidíte za pár let? Chtěl byste zakotvit třeba v Praze?
Nedělávám nějaké velké plány. Moje mysl je přelétavá. V Praze se ale nevidím, protože se těžko srovnávám s českou mentalitou. Spíš bych se chtěl vrátit do Evropy, tam mám své kořeny a cítím se jako Evropan.
Pro mě je docela překvapující, že jsem loni odehrál asi osmdesát koncertů v sedmnácti zemích světa, ale v Česku ani jeden. Češi o mou muziku jako by zájem nemají. Ale nechci znít zahořkle. To už tak někdy bývá, že člověka doma moc nepochválí.
