Hana Holišová: Vydržím hodně a málokdy bouchnu

Neměla jsem idol, ke kterému bych se upínala. To, co mě zajímá, je celý život pestré a různobarevné. V pokojíku mi viselo všechno možné, Roxette, Whitney Houston, Petr Muk. Vyrůstala jsem ale v hudební rodině, takže jsem byla ovlivňována různými směry, operou, zpěvohrou a baletem. A moc ráda jsem měla taky Martu Kubišovou, Helenu Vondráčkovou nebo Vaška Neckáře.

Ne, to ne. Ani depešačka. To mě minulo. Vzniklo to víceméně z donucení, měla jsem kamarádku a ta mě přinutila poslouchat Péťu Muka a znát jeho písničky. A já pak tomu propadla a začalo mě to bavit.

Když začínali svou kariéru Helenka Vondráčková a Neckář a další, maminka si nahrávala jejich písničky z televize. Měla to na magnetofonu a já to po letech našla a úplně si to zamilovala. I když to byla jiná generace.

To máte pravdu, v tom jsem se pohybovala, i když jsem vyrůstala s nevlastním tatínkem. Ale to byl taky sólista opery a zpěvohry.

Naši neměli touhy, abych šla směrem jako oni. I když mě přihlásili do klavíru a měla jsem základní umělecké vzdělání. Chodila jsem s nimi do divadla, ale nevedli mě k tomu profesně. Ani do dramatického kroužku jsem nechodila.

Nechtěli, protože maminka vždy říkala, co to je za život a ať dělám něco normálního. Že život umělce není snadný.

Teď už jsem sama pochopila, co tím myslela, a dávám jí za pravdu. Úspěch není měřitelný a záleží na vkusu jednotlivce, buď se někomu líbíte, nebo ne. A taky v tom hraje roli dávka štěstí. Ale holt jsem to chtěla dělat, nedalo se to obejít.

Nesnila, neměla jsem o budoucnosti žádnou představu. Ale umělecké prostředí mě bavilo moc, ráda jsem s rodiči chodila do divadla, to zákulisí mě bralo.

Přišlo mi jako jiný svět a moc se mi líbilo, že jsem jeho součástí. A brala jsem to jako samozřejmost. A přitahovalo mě to. Ale že bych chtěla být herečka nebo zpěvačka, to si nepamatuju.

To ano, ta věděla daleko dřív než já, že chce zpívat. Já šla na střední školu a nevěděla jsem, co mám dál dělat. Zajímaly mě humanitní směry, filozofie, psychologie.

Výchovu jsem měla normální, žádný extrém. Někdy jsem šla s našimi večer do divadla, ale málokdy, většinou nás hlídala babička, když měli rodiče představení. Naši mi dost věcí dovolili, ale i trvali na svých požadavcích. Bohémská rodina jsme rozhodně nebyli.

To přesně nevím. Začala jsem zpívat ve školní kapele, to mě bavilo. Tam jsem se naučila hrát na kontrabas, ale jen jednoduché základy. Nikdo jiný tam zrovna nebyl, kdo by se toho zhostil. Pak mě tatínek upozornil, že v jedné doommetalové kapele hledají zpěvačku.

Přihlásila jsem se a nějakou dobu zpívala s nimi, ale pořád jsem neměla pocit, že bych to měla jít dělat profesionálně. Nikdy jsem se tomu nevěnovala, tak mě ani nenapadlo, že bych mohla. Když jsem se rozhodovala, kam na vysokou, tatínek říkal, ať zkusím herectví. Jestli to máš v sobě, tak tě vezmou, jestli ne, tak ne. Nic horšího se stát nemůže, říkal.

Jo, hlásila jsem se na muzikál a na činohru. Myslela jsem si, že mám větší šance na muzikál. A tam mě paradoxně nevzali. Teď jsem za to ráda, ale předtím jsem byla trochu smutná.

Je vidět, že to zas tak moc neznamená, zda člověka přijmou nebo nepřijmou na nějakou školu. Všechno může pak být jinak.

Ano. Ale budoucnost slyšet nechci, věštby nevyhledávám. Nechci se upínat k něčemu, čemu bych propadla a pak tomu věřila. Mnohokrát jsem byla v situaci, kdy jsem o tom přemýšlela, že někam půjdu a nechám si poradit ten správný směr. Nikdy k tomu nedošlo.

Asi nejdůležitější je poslouchat sám sebe, svůj hlas, intuici. A i když jsou naše kroky chybné, i chyby nás posouvají. K něčemu, co by jinak nepřišlo.

To jsem byla a velmi.

Ta mě nadchla. V maskérně říkali, že mi asi nebudou muset ani dávat umělý nos. Dělali jsme Michaela, když byl ještě před plastikami a byl snědší.

Mám k tomu spoustu výhrad. Byla to vždy týdenní intenzivní práce, ale je to tragicky málo. Do toho jsem hrála, zkoušela, točila Ulici. Nemohla jsem se soustředit jen na jednu věc. A chtěla jsem to předvést co nejlíp. Je na to při natáčení jen jeden pokus. Sice se pořad předtáčí, ale nic se neopakovalo, muselo to jít na první dobrou, aby to bylo autentické. Byl to dost stres. Za týden to člověk nemá zažité, ale jen když si to užíváte, čiší pak z toho to, co čišet má. A když se chci uvolnit a užívat si to, málem pak zapomenu, jaký mám udělat krok.

A co bylo nejtěžší? Specifika jednotlivých osobností. Beyoncé a Michael Jackson patřili k těm nejtěžším.

Když to srovnám, tak Katy Perry byla těžká v tom, že pro mě byla neuchopitelná. Ničím není výrazně specifická, ani gesty, pohyby či mimikou. Má svůj vizuál, ale hlasově ani výrazem pro mě není ničím k uchopení a v tom byla těžká.

Mike Jackson byl zase tak svůj, že naučit se všechna jeho specifika za týden je nadlidský úkol. Zpívat jako on, najít jeho barvu hlasu, to, jak se tváří a hýbe, co dělá s rukama, není snadné. A uvolnit se v tom je bláznivé.

A Beyoncé? To je sexy žena, která je perfektní tanečnice, skvěle vypadá, je suverénní. A být suverénní v něčem, co se učíte týden, je těžké. Navíc jsem se dívala na vystoupení těchto zpěváků a nenašla nikde, že by zpívali naživo a zároveň jeli naplno choreografii.

Beyoncé na koncertě zpívá naplno, ale tančí hlavně holky kolem ní, nebo naplno tančí, ale zpívají vokalistky. A klip, kde se ona naplno hýbe, je zase na playback. My to máme obojí zároveň.

To je podle toho, koho mám ztvárnit a co všechno se upravuje. S pauzami i pět hodin.

Ještě že přišla tahle soutěž, protože mi to sbírá u diváků nějaké plusové body. Ti mě jinak zatracovali, protože jsme se s panem farářem políbili. A to je tragédie! Ale vážně, nechci to zlehčovat. Moje postava prostě doma necítila porozumění, tak se zamilovala do někoho, kdo jí naslouchal.

Asi ano. Ale nejsem vychovávaná ve víře a nejsem věřící katolík ani nic takového. Možná že kdyby nebyl katolík, bylo by to v pořádku, nevím. Ale je fakt, že diváci jsou zhnuseni. Píšou mi hrozné věci, jako třeba děvko farářova. Na benzínce se mě nějaký pán ptal: „Prosím vás, co mi to v té televizi zase děláte?“ A to už není tak příjemné. Prožívají to, přitom je to jen televize.

No, když jsme točili Velmi křehké vztahy, Dana Morávková tam hrála potvoru a nechtěli jí prý někde prodat ani pečivo. Takže díky za tu soutěž. Tam se ukazujeme i z jiné stránky.

No jéje. Petra Rychlého jsem znala jako baviče, vím, že hraje doktora Mázla v Ordinaci, a najednou předvede, že umí odhodit tohle vše, zahraje na niternou strunu, třeba i tu písničku od Nedvědů, a skvěle zazpívá.

Mám nějaké zkušenosti z divadla, kde už jsem mámu hrála. A taky si vzpomínám na svoje dětství a ty klasické fráze, které maminky prostě říkají.

Podle mě je to přední muzikálová scéna. Hraju i v činohře, ale vím, že bych nikde jinde nezažila to, co zažívám tam, a neměla tolik krásných rolí. Úroveň je tam skvělá, stejně tak i kolektiv a to opravdu nechci opouštět.

Jsem ráda, že jsou v divadle vstřícní a uvolnili mě, abych mohla natáčet i hrát v Praze. Nejnověji muzikál Až žijí duchové a v létě zase Noc na Karlštejně, kde hraju Elišku.

To neříkám, teď jsem v ní víc, protože dojíždění minulý rok už bylo moc.

Nijak. Mě nabíjí to, co dělám. A pak jsou dny, kdy nedělám nic. Relaxuju tím, že se nic nemusím učit. Někdy mě nabije kafe s kamarádkou, jindy odpočívám sama. Myslím, že málokdy bouchnu a celkově vydržím hodně.