Článek
Ale právě role majora Josefa Korejse v seriálu Případy prvního oddělení a starosty Antonína Hložánka v nekonečném seriálu Ulice v podání Miroslava Hanuše znají lidé asi nejvíce.
Stává se vám často, že si vás lidé pletou s postavami, které v seriálech hrajete? A které nejsou úplně sympatické?
Myslím, že vůbec ne. Chápu, že se to stalo třeba panu Vinklářovi, když hrál doktora Cvacha, to byla ještě vyhraněnější postava. Tehdy běžel jeden seriál a viděl ho celý národ. Dneska to tak není. I když musím říct, že Případy 1. oddělení mají mimořádnou sledovanost a dívá se na ně i hodně lidí, kteří si vybírají a pouští si je na počítači. Také mám několik takových přátel.
Ona ta role Korejse asi není tak šíleně záporná. Postava i seriál má v sobě určitý humor a nadhled, takže spíš mě lidé vesele zdraví, když mě potkají. Je ale pravda, že některé reakce mi přišly úplně komické. Nemám facebook ani nic podobného, ale občas mi žena ukáže, co tam lidé píšou. A někteří psali vážně: „Toho Korejse byste měli odstranit, protože jak je možné, že takový člověk, jako je Korejs, může šikanovat takového policistu, jako je Ondřej Vetchý!“
Principiálně, hrát záporáky nebo komické trouby je zábavnější než hrát klaďase, který stojí jako prkno a je celej sympatickej.
Spojí ta jména postav s realitou… Spíš na mě lidi mávají, že je to baví, a myslím si, že pociťují určitou radost ze zobrazení takového člověka. Protože říkají: hele, já mám takového Korejse v práci. A mají radost, že ten jejich Korejs byl veřejně dehonestován.
Kromě Korejse je to i starosta Hložánek v Ulici, který také není úplně pozitivní postavou. Teď tedy, pravda, trochu stagnuje, když je po mrtvici…
Hložánek je docela zábavná postava. Někdy ho hraju úplně groteskně a baví mě to. Můžu si i některé věci vymýšlet a jiné dotahovat.
Užíváte si takové postavy, naprosto odlišného naturelu, než jste vy sám?
Jasně, herectví je pro mě stále zábavná věc. Principiálně, hrát záporáky nebo komické trouby je zábavnější než hrát klaďase, který stojí jako prkno a je celej sympatickej. Co se s tím pak dá dělat?
S Václavem Koptou jako bratři Hložánkovi v seriálu Ulice.
Když vás budu parafrázovat, tak každý má svého Korejse. Měl jste nějaký vzor pro toho svého?
To jsem neměl. Ale měl jsem výborně napsaný scénář. Charakter je tam daný už tím jeho jednáním, co on udělá v určitých chvílích a jaký používá slovník. Charakter té role je tak šikovně vystižen, že herce vede. Takže Korejs se mu pak tak nějak narodí.
Máte přirozeně vlnité a husté vlasy, zmiňované postavy je mají pěkně ulízlé a na pěšinku. To dá asi dost práce, ne?
Často mě češou a jak mám vlasy kudrnaté, tak je problém je uplácnout, ale tyhle typy jsou pěšinkáři. Stává se mi, že jsem do maskérny před natáčením napsaný dřív než herečky. Maskérky totiž časem přijdou na to, že moje vlasy jsou nejen vlnité, ale také nevyzpytatelné.
Jezdím na motorce, ráno se třeba velkoryse učísnu a narazím si helmu. Pak přijdu do maskérny, něco mi tam nastříkají, začnou to uplácávat. Fénují, podtáčejí, rovnají. Ty vlasy se každý den chovají jinak. Proto mě vždycky píšou tak brzo, protože se stalo, že třeba holky vzaly žehličku, a to, co šlo včera, další den vůbec. Jestli je to tím, že jsem hrál v divadle a něco mi na to daly… Prostě ty vlasy místo aby se rovnaly, se začaly točit ještě víc.
Kdybyste byl žena, mohl byste to svést na hormonální změny.
V tom případě mám tímto způsobem hormonální změny obden.
Není vám líto, že vás lidé znají především kvůli postavám, které hrajete na obrazovce, přesto, že i na divadle vytváříte různorodé role a také režírujete?
Není mi to líto. Navíc lidé mají tyhle postavy vlastně rádi. Jsou to běžné typy. Svět je pestrý. U čeho bych se ale asi rozmýšlel, by byly extrémní postavy. Třeba vrah dětí. Když běžel film Smrt stopařek, přestože se nejedná o děti, museli nakonec do role vraha obsadit polského herce.
Když se jedná o tak výrazné věci, a ještě třeba jde o děti, spojují si to diváci mnohem intenzívněji. Kolega Jirka Štrébl, který hraje v Ulici Knoblocha a v roli měl být hrubý na nějaké dítě, tak za to dostal na ulici pár facek.
Jak to přijde, že plachý člověk se věnuje práci, která absolutně plachost nepřipouští?
Myslím si, že to je omyl pohledu na toto povolání. Řada herců jsou plaší lidé. Na jevišti a před kamerou prostě nevystupujete za sebe. Jste ukrytí za postavu. Ale v realitě jste třeba uprostřed společnosti schouleni do sebe. Nebo naopak, jsou extrémně mluvní a veselí lidé, to byl třeba pan Menšík, a pak tihleti borci přijdou domů a manželka říká: on doma neřekne ani slovo, mlčí. Takže jít na jeviště není totéž jako jít do společnosti mezi lidi a normálně si s nimi povídat.
A jak se plachý člověk smíří s tím, že je poznáván na chodníku, v obchodě?
Já zase tak slavný nejsem a navíc si toho vlastně nevšímám. Ne nějak cíleně, ale prostě plavu v nějakých svých myšlenkách, něco chystám, o něčem si přemýšlím, a když jdu třeba s rodinou, s dcerami a manželkou, tak ty ženy nějak vidí víc než zahloubaný chlap. Upozorní, že se na mě lidi koukají, že si mě třeba i fotí a já o tom vůbec nevím.
Když je někdo opravdu slavný, tak už to může být trošku nepříjemné. Třeba Karla Rodena nebo Ondru Vetchého zná úplně každý. Nemají chvíli klidu. A když je někdo fakt mezinárodně slavný, jako třeba Elvis Presley, tak to je chudák. Protože takový člověk nemůže jít vůbec nikam. Takhle to naštěstí nemám, já jsem známý tak přiměřeně příjemně.
V pražském Divadle v Dlouhé ve hře Mnoho povyku pro nic.
Vaše cesta k herectví vedla přes divadelní kulisy. Nikdo ve vaší rodině hercem nebyl.
Byl jsem kulisákem v Divadle na Vinohradech. Herectví u nás v rodině žádnou tradici nemělo, ale můj tatínek byl lékař a taky to nemělo žádnou tradici. Jeho tatínek byl holič a učitel. A pradědeček byl holič a bachař. Prostě i dynastie u někoho začne, ale někým taky skončí. U nás je to kus od kusu. Mě si hraní přitáhlo samo. Dělal jsem přijímačky na DAMU a napodruhé jsem se tam dostal. Tradiční historka.
Myslíte, že má nějaký smysl, že jste začínal od píky?
Spíš pro mou režisérskou práci, protože jako režisér musí člověk řešit věci i kolem scény, dekorace. Máte na to sice výtvarníka, ale stejně se s ním musíte domluvit. Kulisácké práci rozumím, ona to není nějaká super složitá věc, ale má své vychytávky a možnosti a tím, že jsem to dělal, tak do toho vidím a to je výhoda.
Pro herce to je jedno, spíš je to tak, že když někdo tímhle projde, tak k divadlu přičichne. To je příjemné, ale jako herec moc neřeší, jestli ta kulisa pevně stojí, to jen když mu spadne na hlavu. Jako režisérovi se mi to ale hodí.
Teď jako režisér připravujete v divadle ABC novou hru: Proč muži neposlouchají a ženy neumějí číst v mapách.
Zabývám se adaptacemi známých titulů, které mají téma. Tohle se zabývá tématem, které řeší celá společnost, a to rozpadem hodnot, potažmo vztahů a z nějakého pohledu se na to dívá. Navazuje to na linku, kterou tady dělám. První byla Šakalí léta, jednalo se o dramatizaci filmového scénáře, původně Šabachovy povídky, pak jsem dělal Pan Kaplan má třídu rád a podle Fulghuma Drž mě pevně, miluj mě zlehka.
Jedná se o dramatizace věcí, které jsou určené pro lidi, ale jak já říkám: vyšší populár. To se dřív používalo v populární muzice, třeba paní Hegerová byla vyšší populár. Mně se ten termín líbí. Rád dělám lidové divadlo, ale s ambicí dělat ho pořádně a v podstatě náročně. Když člověk pracuje třeba v ABC, kde se dbá na to, aby se hry dělaly na nějaké úrovni, docení smysl dotování kultury.
A věřte, že jako herec v tomhle typu divadla máte tak akorát na základní živobytí. Ale zas si zahrajete pestré role. Máme demokracii, tedy výběr. Divadlo čistě na kšeft vypadá jinak, než když se dělá s ambicí něco říct.
Jaký žánr je vám nejbližší?
Nejraději mám tragikomedii, protože si myslím, že má nejblíže k životu. Ale i drama mám rád. Čistě bulvární komedie, nic proti nim, ale už mě to neba. Některé jsou bez debaty brilantní. Někdy se na to rád podívám, ale už to moc rád nehraju.
Vaši připravovanou hru byste tedy charakterizoval jak?
Je to vztahová revue pro potěšení a povzbuzení těch, kteří se někdy pokoušeli, pokoušejí nebo se budou pokoušet žít ve vztahu s rozdílnou bytostí. Muži a ženy jsou rozdílní. Tak to píšou v literární předloze mé nové inscenace a mně to přijde logické.
Například ženy mnohem víc zvládají komunikaci a vztahy. Ale nevynikají v prostorové představivosti. Ta je nutná pro výkon určitých zaměstnání, jako je teoretická fyzika a matematika, skládání a dirigování vážné hudby apod. V těch je žen maličko, ale ne proto, že by je tam chlapi nepustili. Samy se na to nehlásí. Kdyby ženy nepřejímaly mužská měřítka úspěšnosti, byly by naprosto v klidu.
Netlačí je k tomu spíš společnost?
Každý jsme k něčemu více disponován. Proč to nemůžeme přijmout? Teď zažíváme nějakou fázi, která to chce bourat. Dnes se mužské a ženské role nějak matou, moc to nefunguje, ale stále to trvá. Tak to stojí v knize. Rozhodně je v ní spousta zajímavých myšlenek i situací. A je zábavné, jak důvěrně je známe.
Např.: Proč to ten můj muž nemůže pochopit jako já? Protože já jsem žena a on je muž. Každý se na to dívá odjinud. Řadu lidí prostě nenapadne, že ženy a muži jsou jiné bytosti. Ženy očekávají, že muž bude myslet jako žena a naopak.
Když jsme u toho, jak se vám pracuje s vaší ženou choreografkou?
Už dvacet pět let krásně a vesele. Normálně je to tak, že se spolupracovníky se musíte sejít někde po kavárnách a domlouvat, jak to bude. Takhle se můžeme scházet v obýváku.
Jste jako režisér pes?
Nejsem. Jsem trochu perfekcionista a vážím si svého povolání i divadla vůbec.
Přijde mi, že v dnešní době lidé zase více divadlo vyhledávají. Má tedy určitě pořád smysl v dnešní zbrklé společnosti.
Smysl má a řekl bych, že stále větší. Protože lidé se uzavírají. Podle mého názoru se společnost moc nevyvíjí, nebo možná vůbec ne, a to je trochu děsivá myšlenka. Mimo to, že se vyvíjí technologicky. To nám jde až sebevražedně dobře. Ale že by docházelo k nějakému kultivování vztahů, upevňování morálních hodnot…?
Nejsem pesimista, ale zdá se mi, že ten stav je nějak dán a zlo, dobro a blbost a moudrost se tak převalují v určitých obdobích a nikdo se z toho nijak moc nepoučí. Ještě že je na světě humor.
