Balená versus kohoutková voda

„Tak to je ono,“ ukazuje Pavel Vacek na nenápadný pozemek, který přerušuje řadu rodinných vilek uprostřed městečka Teplice nad Metují. Stojí v něm malý provozní domek a půlkruhový portál s železnými dveřmi v úpatí kopce. Za nimi by mohlo být ledacos, při troše fantazie třeba vojenský bunkr, jichž je tady na česko-polském pomezí spousta. Ve skutečnosti ukrývá více než stometrovou štolu ke zdroji jedné z nejčistších vod, kterou občas pije každý z nás.

Životodárná tekutina odtud proudí od první poloviny 90. let. Zpočátku se dostávala na pulty obchodů pod názvem Kojenecká voda MIMI, později ji převzala firma Toma, která dnes spadá pod nadnárodní koncern PepsiCo. Pavel Vacek je ředitelem nedalekého závodu, kam se voda dopravuje potrubím a pod značkou Toma Natura plní do lahví.

Skoro každý výrobce balené vody se v reklamě chlubí, že ji získává z čisté panenské přírody, kde šumí lesy a o bobry nebo srnky se tam div nezakopává. Jenže jak je to doopravdy?

„Uvidíte romantiku, rákosí, žabičky,“ směje se ředitel a vede mě do spoře osvětlené štoly.

Potrubí s uzavíracími ventily, vodoměry, několik vrtů s výkonnými čerpadly. To je vše. Čistá příroda sice sedí – jsme v Chráněné krajinné oblasti Broumovsko, nicméně technická stránka věci je poněkud fádní. Ten skutečný přírodní poklad je ukrytý 70 metrů pod námi, kde končí vrty a začíná podzemní jezero s odhadovanou rozlohou 100 kilometrů čtverečních.

Samozřejmě ne v podobě obří díry, spíš vodou naplněných puklin a pórovitých hornin. Za pomoci dešťů a sněhu je to neustále obnovované perpetuum mobile, jemuž neuškodil ani letošní rok.

„Sucho jsme v podstatě nepoznali. Hladinu spodní vody pravidelně kontrolujeme. Aktuálně stáčíme pět litrů za vteřinu, povolení máme na 15, ale vydatnost zdroje je přes 60 litrů za vteřinu,“ dokládá ředitel na číslech.

Tenhle zdroj by tedy zvládl i mnohem větší poptávku. Takový byl ostatně původní záměr ještě na sklonku minulého režimu. „Myšlenka byla, aby vznikl jeden výrobce, který bude schopný dodávat kvalitní vodu především pro kojence, třeba i se zápornou marží a dotovanou státem,“ popisuje Pavel Vacek. To bylo v době, kdy se u nás pila balená voda ve skle nejčastěji v podobě silných minerálek na různé neduhy, pro kojence však nevhodných. Teplický zdroj byl vybrán jako nejlepší mimo jiné proto, že v okolí není žádný těžký průmysl nebo intenzivní zemědělství.

V 90. letech však pro monopolního výrobce nebyly podmínky, přibyla konkurence a na trhu se objevila celá plejáda různých druhů balených vod. Když reklamní kampaň spustila Dobrá voda, leckdo si i kvůli jejímu názvu ťukal na čelo: „To si teď budeme vodu z vodovodu kupovat v lahvích?“

Ovšem není voda jako voda. Ta z Teplic nad Metují je pramenitá, což není jen nějaký reklamní přídomek, ale přímo její definice. Je to uvedeno i na etiketách, které by měly být vodítkem pro zákazníka. Jenže kdo ví, co to vlastně znamená? Už jsme se naučili číst složení uzenin nebo jogurtů, ale stěží narazíte na někoho, kdo v obchodě studuje obaly minerálek. Že si na to i sám ředitel Vacek později v kanceláři bere lupu, když se podrobněji věnuje obsahu minerálů, ostatně taky o něčem vypovídá.

Přitom stačí málo a místo minerálky si domů přinesete sice mnohem levnější, ale obyčejnou kohoutkovou vodu zabalenou do PET lahve, která je vhodná spíš na chalupu, kde jinak nemáte co pít.

Teplický zdroj Tomy Natury leží na dohled od zdroje náchodských Vodovodů a kanalizací, které ji distribuují do širokého okolí. „Je to blízko, ale jsou to dva různé zdroje, ačkoli složením se liší jen minimálně,“ připouští Pavel Vacek. Někdo by tedy mohl poznamenat, že místní lidé mají štěstí, protože jim teče „minerálka“ přímo z vodovodu.

Ano, je to sice jedna z nejkvalitnějších vod v Česku, jenže aby směla do vodovodního potrubí, stejně musí projít úpravou. U nás je to nejčastěji pomocí filtrace a dezinfekce – obvykle oxidem chloričitým. Ten v ní zničí veškerý „život“. Ne snad nějaké rybičky, spíš přirozeně se vyskytující mikroorganismy včetně těch případných nežádoucích.

Možná to byla i neinformovanost, která pomohla před několika lety vyostřit do té doby poklidné soužití kohoutkové a balené vody. Stále více lidí si totiž stěžovalo, že jim v restauracích odmítají nalít „obyčejnou“ vodu. Majitelé podniků to logicky vnímali jako ekonomickou ztrátu. Toho se ve své kampani chytily vodárny a poukazovaly na to, že pitná voda z kohoutku je stejně dobrá a přitom samozřejmě levnější než balená.

„Zamysleme se proto nad tím, zda je opravdu nutné, abychom balené vody kupovali,“ stojí například na stránkách Brněnských vodovodů a kanalizací.

Svaz minerálních vod přešel do protiútoku tvrzením, že vodárenskou technologií nelze všechny nebezpečné látky odstranit, voda z kohoutku může obsahovat zbytky léčiv nebo kosmetických přípravků a je lepší spíš na mytí než na pití.

Přisadila si i Potravinářská komora ČR. Voda z vodovodu podle jejího tvrzení nemá stálé složení a odběratel zase jistotu, jak byla ošetřena. Proti tomu se ohradili mimo jiné zástupci Státního zdravotního ústavu. „Pokud nelze pitné vodě důvěřovat, pak asi nelze důvěřovat ani českým potravinám, při jejichž výrobě se voda používá,“ poznamenali se zjevnou ironií.

Tahle přestřelka měla pro běžného konzumenta alespoň jeden pozitivní efekt: obsluha v restauraci už se na vás nedívá jako na spadlé z višně, když ji požádáte o „jednu kohoutkovou“. Leckde je i zdarma. Ovšem podnikavcům to nedalo spát.

„Zeptali jsme se, jestli nám můžou donést vodu s citrónem, servírka neřekla nic o tom, že za ni budeme platit, a přinesla půllitrový džbánek. Teprve z účtenky jsme zjistili, že nám ji napočítali jako Veolia vodu za 50 korun,“ svěřil se mi jeden známý s čerstvým zážitkem z podniku, kde na účtence použili jméno vodárenské společnosti. To poněkud odporuje smyslu původního protestu proti tomu, že balená voda je v restauracích často předražená a stojí víc než třeba pivo.

Zároveň to ukazuje, že sama tekutina, ať je jakéhokoli původu, za to nemůže. I já mám jeden extrémní příklad. Před pěti lety jsem byl na rozhovoru v pražském hotelu InterContinental. V lobby baru jsem vypil třetinku jemně perlivé pramenité vody a zaplatil za ni 110 korun.

Jakou úpravou prochází balená voda z teplického zdroje? „To je právě ono,“ poznamenává Pavel Vacek. „Žádnou.“

Těch několik desítek metrů hornin pod našima nohama je účinnou filtrací a zábranou před znečištěním. U některých jiných výrobců je běžné, že vodu nejdřív musejí zbavit nadbytku železa či manganu, avšak ředitel Tomy tvrdí, že zdejší vodu už není třeba upravovat. „Jak vyleze na povrch a proběhne trubkami, tak ji rovnou stáčíme. Je to uzavřený proces od zdroje až do lahve.“

To ale neznamená, že se vodě z vodovodu vyhýbá. „Může být kohoutková voda ze zdrojů, jako tady v okolí, které se klidně napiju. Ale jsou místa v republice, kde bych do kohoutkové nešel,“ hovoří za sebe. „Když jsem jezdil na studia do Prahy, vždycky mi trvalo dva měsíce, než jsem se s místní vodou srovnal.“

Záleží, na co je kdo zvyklý. Avšak vody jsou mnohdy tak odlišné svým složením nebo mírou dodatečných úprav, že nelze tvrdit, že je jedno, co pijeme. Pavel Vacek si vzpomíná na jednu přednášku, kde se probíral případ ze Severní Ameriky. Vysoký počet lidí tam trápily zdravotní problémy, které způsobila voda. Ovšem ne kvůli kontaminaci jako letos v Praze– Dejvicích nebo v Novém Boru.

„Pili ji tak čistou a ošetřenou, že ve chvíli, kdy se do oběhu dostala ‚normální‘ voda, tak z ní měli problémy, protože už nebyli imunní vůči běžným mikroorganismům.“