Anketa: Považujete výchovu k vlastenectví u nás za dostatečnou?

Výchovu k vlastenectví u nás považuji za zcela nedostatečnou, lépe řečeno za téměř neexistující. Slovo vlastenectví je u nás stále více považováno jen za měkčí verzi slova nacionalismus a i za jistý náznak xenofobie. Naše výchova klade důraz na „evropanství“ a kosmopolitismus, což po nás chce Evropská unie a její čelní představitelé – v Bruselu i u nás doma. Vlastenectví je pro tyto lidi „čecháčkovstvím“.

K naší historii i státnosti se podle nich radši hlásit nemáme. Nemáme bojovat za své vlastní zájmy, máme být tiše a přikrčeně schováni v hlavním evropském proudu, ať míří kamkoli. Neúcta ke státním symbolům a institucím je oslavována, historie po tolikáté přepisována, a navíc ve školách natolik opomíjena, že to s českým vlastenectvím dobře nevidím.

Vstupujeme do období, kdy bude záležet jenom na nás, zda budeme schopni svou zemi a její identitu uhájit. Vývoj kolem – migrace a způsob, jakým s námi mocnější zacházejí – nám budiž mementem. A ještě malá poznámka: mít úctu ke své vlasti rozhodně neznamená nemít rád ostatní. Ať nám to nikdo nenamlouvá.

Ne! Co zoufale chybí, je výchova k evropanství a zdůraznění, že skutečné české vlastenectví nemá nic společného s šovinismem, nacionalismem (národním egoismem) a provincionalismem, tedy těmi nebezpečnými jevy, které se u nás pod vlajkou protievropského „vlastenectví“ dnes často pěstují.

Skutečné vlastenectví spočívá v chápání naší české kultury v kontextu evropské kultury, hrdosti na naši kulturní a nyní i politickou přináležitost k Evropě a Západu a odhodlání tuto přináležitost rozvíjet a bránit. Skutečně velcí vlastenci – zejména Masaryk – vždy ukazovali „českou otázku“ jako součást evropské a světové problematiky.

Mrzí mě, že vlastenectví má dnes často jen negativní nádech, přitom mi je blízké a srozumitelné například vlastenectví Karla Čapka. Přála bych si, abychom je takto dokázali předávat našim dětem. Ve školách usiluji a budu dál usilovat o posílení občanského vzdělávání a výchovu k demokracii, k hrdosti i k poučení z prožitých dějin.

Obávám se, že výchova k vlastenectví na základních a středních školách příliš nevzkvétá. Děti téměř nic nevědí o padesátých letech, zločinech komunismu, o srpnu 1968 a velmi málo o listopadu 1989. To nahrává různým vykladačům a demagogům. Vlastenectví je redukováno často na pouhé výkřiky při sportovních utkáních. V horším případě je zaměňováno za nacionalismus a zneužíváno k manipulaci s názory lidí.

Vlastenectví nemůže být postaveno na zaslepeném vychloubání a překrucování dějin. Svou vlast bychom měli milovat i s jejími chybami. Pravé vlastenectví potřebuje otevřenost, poznání a kritické myšlení. Jen pak se může zrodit národní sebevědomí, jehož je vlastenectví přirozeným důsledkem.

Považuji vlastenectví za ztotožnění se s českým ústavním pořádkem, které se opírá o znalost české historie. Výchova k němu probíhá v rodině, byť jistě omezeně, a to i vzhledem k častému pracovnímu vytížení rodičů anebo jejich vlastní neznalosti obou aspektů. O to důležitější jsou proto školy. Aniž bych chtěla paušalizovat, zdá se mi, že prvnímu aspektu je věnována minimální péče a někde kulhá i aspekt druhý.

Historie na některých školách (včetně gymnázií) končí rokem 1945. To je pak také obtížné vysvětlovat důležitost základních principů, na nichž je naše ústavnost postavena, i proč je důležité o ně pečovat a bránit je. Média vše nedoženou už proto, že mládež je většinou pravidelně nesleduje a baví se spíš na sociálních sítích, které milují zjednodušování a zkratky. Pak se nelze divit, že „vlastenectví“ se namnoze projevuje jen oslavou, jinak jistě obdivuhodných, českých sportovních triumfů.

Vlastenectví dnešní společnosti chybí. Podle mě je vlastenectví forma společného sebevědomí, respektu k dlouhodobě utvářeným hodnotám a úcty ke kultuře v hlubokém slova smyslu. Znamená taky schopnost obětovat vlastní pohodlí ve prospěch společnosti a vůli přebrat alespoň část zodpovědnosti za stát a jeho kulturní úroveň.

Klíčovou roli musí sehrát chování tzv. společenských elit, které dnes bohužel vykazují vysokou míru sobectví a dávají často přednost krátkodobému užitku před úsilím o dlouhodobé „budování státu“. Myslím, že náš nedostatek sebedůvěry a spotřební pohodlnost jsou jednou z klíčových příčin našeho strachu z budoucnosti.

Výchovu k vlastenectví u nás za dostatečnou nepovažuji, navíc je často chápána v poněkud karikované podobě odpovídající spíš vlastenčení či nacionalismu. Vlastenectví rozhodně není šikování se za xenofobními hesly a zápas proti jiným (a to ani při fandění našim sportovcům), nýbrž úsilí o sebevědomou společnost, která si nemusí léčit komplexy a dokáže být otevřená dialogu s ostatními a respektu k nim. Jednou z výchovných metod jsou nepochybně i osobní příklady, které však zpravidla nepřitahují pozornost médií.

Nevím, jak se v současnosti vyučuje na školách vlastenectví. Snad tím, že se studentům uvádějí příklady z historie tohoto národa, zdůrazňují hrdinské činy a obětavá práce nebo se ukazuje, jak jsou naši spisovatelé, filmaři, sportovci, umělci, architekti ve světě slavní. Pak se s nimi můžeme alespoň při chvílích jejich slávy ztotožnit a uvědomit si, že mluvíme stejným jazykem, patříme k této kultuře, a určitě to zvyšuje naše sebevědomí. Obávám se, že tento přístup ve vyučování, ba ani v rodinách, není příliš častý. Většinou spíš úspěchy našich lidí podceňujeme.

Proč? Asi proto, že se bojíme zklamání. Jen za mého života se nejméně šestkrát změnil politický režim a mnohokráte se změnil jak název státu, tak i jeho symboly, a interpretace faktů v učebnicích dějepisu se přepisovala ještě častěji. A ve výchově k vlastenectví by měla být kontinuita, mezigenerační návaznost, jednoznačnost interpretace faktů. Ta však v tomto národě určitě chybí již po více než tři generace.

Vlastenectví, to nejsou jen fakta, ale i citový prožitek spojený s určitým činem či událostí. Jsem občas, v určitých vypjatých chvílích, hrdá na to, že jsem příslušnicí tohoto národa. Cením si krásy architektury i slovesného díla, které vytvořili naši lidé. Ale ve škole jsem tuto orientaci určitě nezískala.