Jiří Macháček: Stav štěstí nemá nic společného s tím, co hmotně máme

Náš společný čas byl ohraničený prací a tělocvičnou, kam chodí na pilates, protože s blížící se padesátkou pečuje o tělo, aby ho ani nenapadlo chátrat.

To byl jeden z aspektů, proč jsem tu roli přijal: že se mi konečně nabízí něco, kde si mohu odpočinout od milostných vztahů a hraji postavu, která má k ženám vztah spíše přezíravý až antifeministický. I když se to děje v rovině karikatury, je to pro mě příjemná změna.

Určitě vybočuje z běžné produkce, hlavně tím, že je hodně výrazný výtvarně. Navíc mě bavilo to, co u jiných filmů považuji za nedostatek: divák nemá prvních dvacet minut šanci poznat, co to je za žánr. Tentokrát mi to na rozdíl od jiných filmů připadalo zábavné, je to vlastně součást detektivního pátrání, které se tím přenáší i na diváky.

Vůbec bych Wilsonov s těmito komediálními poklady nepoměřoval. Je jimi spíš inspirovaný, především ve výtvarném pojetí, než že by je chtěl vědomě následovat. Je to trochu detektivka, místy i horor, má humor, ale čistá komedie to není. Spíš politicky a historicky nekorektní film, a v tom je také jeho půvab. Ta hra, kterou chtějí scenárista a režisér s diváky hrát, je, myslím, k divákům přátelská a přístupná.

Tu otázku dostávám často, ale zajímá to jen ostatní lidi, já jsem nikdy neměl potřebu to poměřovat, a myslím, že Vojta je na tom stejně. Moje práce se skládá z projektů, někdy hudebních, někdy divadelních nebo filmových, ale pro mě je podstatné, aby byl ten projekt přitažlivý. Mám štěstí, že můžu volně přecházet z jednoho do druhého.

Když je něčím jiný než to, co jsem dělal dosud. Mám rád, když je z něj cítit nadhled, nemusím dělat komedie, kde jsou vtipy za každou cenu a v každé třetí větě. To už by pro mě byla křeč, čím dál víc mám rád skrytější humor, který diváci musí objevit.

Vyhýbám se televizní produkci, u které nelze pracovat jinak než rychle. I když se tempo natáčení filmů pro kina také zkracuje, natočit dvacet minut dramatického tvaru za den, to už mi připadá šílené. Mám štěstí, že takové nabídky mohu odmítat, herectví je můj dobře placený koníček.

Pro někoho určitě, pro jiného zase krásná věc, za kterou si prachy nekoupí. Pro někoho stav mysli, pro jiného dosažení jakéhosi statku, pro někoho proces, pohyb, těch definic je spousta. Už staří Řekové, Aristoteles a Epikuros, se pokoušeli říct, co to je. Třeba Epikuros tvrdil, že to je jenom omezení strasti a zvýšení slasti. Ale co si pod tím představit? Další názory říkají, že šťastný může být jen ten, kdo má splněné všechny povinnosti. V občanském zákoníku máme každopádně zakotveno, že člověk má právo brát se o své štěstí.

Zákon se na to dívá jako na něco, o co má člověk právo usilovat pro sebe i své blízké. Pochází to od Thomase Jeffersona, respektive z Listiny základních práv a svobod, a je to v podstatě stav, kterého chceme docílit a priori, protože teprve když budeme šťastní, můžeme být svobodní a spokojení. Když nebudeme šťastní, nepodaří se nám to.

To jsem vyčetl… Ale v podstatě nemám problém říct, že když si teď spolu povídáme, jsem šťastný a žádnou definici hledat nemusím.

A co jiného by mohlo tou planetou hejbat? Už to, že je Země v pohybu, je naše štěstí, protože kdyby nebyla, jsme v pěkném průšvihu. A zajímavé je, že třeba v Bhútánu přišli s tím, že vedle hrubého národního produktu budou dělat i součet hrubého národního štěstí. Nevím, jakým koeficientem to počítají, je to v podstatě buddhistická země. My žijeme v konzumním kapitalismu, a jak je vidět, dosahování statků nás šťastnými nečiní.

Co si budeme nalhávat, jako prasata v žitě. Ale podle chování většiny lidí to vypadá tak, že budou šťastni, teprve až se jim podaří postoupit v práci o stupínek výš, až dostaví vilu nebo si dopřejí sporťák, dovolenou na jachtě a podobně. Tady někde je podle mě disbalance, stav štěstí nemá nic společného s tím, co hmotně máme, je to individuální pocit.

Já jsem si před třemi týdny vyvrtnul kotník a měl jsem na výběr: buď nadávat, že to je otrava a šlamastyka, nebo si říct, že jsem měl štěstí, že jsem si nevyvrtnul oba. Tuhle volbu máme skoro vždycky. Pokud se otázce, jestli jste šťastná, nechcete vyhnout, odpovíte ano nebo ne. A vždycky to bude pravda, protože v té odpovědi si svou pravdu vytvoříte.

Nejsem žádným ohnivým propagátorem buddhismu, ale zároveň si myslím, že z duchovních cest, které se nám nabízejí, je mi tato nejbližší. Ale má to háček – ve chvíli, kdy bychom chtěli lidem organizovat štěstí, tak bychom byli zpátky v totalitě. To je strašně osobní věc.

Nevím. Každopádně jsem měl velmi šťastné dětství a k pocitům z té doby se snažím vracet. Ptát se, čím to bylo, že stromy tehdy voněly víc a rajčata měla chuť rajčat: bylo to objektivní, nebo subjektivní? Člověk má v dětství na všechno víc času a dojmy jsou silnější, intenzivnější, protože jsou prvotní. Myslím, že to mají všechny děti z podstaty, jen se jim nesmí překážet a společnost jim k tomu musí vytvořit podmínky. Ale zase: ze vzpomínek Arnošta Lustiga víme, že i přestože prožil dětství v koncentráku, považoval ho za nejšťastnější období života.

I ženská kus holky. Nemáme nic jiného než okamžik, který zrovna je, a dokud se v tom okamžiku dokážeme nadechnout a vydechnout, pořád máme dost prostoru, abychom si řekli, že to samo o sobě je štěstí.

Asi před 14 dny jsme dopsali jednu písničku, kterou možná zařadíme, před týdnem další – shodou okolností pro film Wilsonov. Je to slovenský hip hop dvou detektivů, ale nevím, jestli ji bez Vojty Dyka budeme hrát. Budou tam písničky z našeho posledního alba Album a samozřejmě tradiční hity, které nemůžeme nezařadit, protože si je lidé s námi spojují.

Je to potěšení, velká radost. Pocit, že se nám asi něco povedlo, když si to lidé pamatují – kolikrát lépe než my. Vždycky tak hodinu před koncertem máme pocit, že vůbec nebudeme schopni se obléci do kostýmů a doploužit se na pódium. Nevím, čím to je, že na člověka padne největší tíha z celého dne tu hodinu před koncertem.

A potom, když to začne, škrtneme nějakou sirkou, podpálíme oheň. A lidé nám zpátky vracejí energii, s kterou nikdy nemůžeme počítat, ale vždycky nás zasáhne. Dokonce tak, že po koncertu jsou všichni kluci nabití a říkají si: paráda, teď tři hodiny neusnu přesto, že předtím jsem chtěl zalézt do postele a spát. Je to velký dar, mám pocit, že lidé nám vracejí mnohonásobně víc, než my dáváme jim.

Oslovil mě Jan Hřebejk, a já jsem si nejdřív myslel, že to vůbec nezvládnu, že na to nemám čas. Ale protože hraji jen asi čtyři představení do měsíce, dá se to skloubit. Divadlo je vlastně to, pro co jsem se rozhodl už v 16 letech. Ale potom přišla kapela, a nějak se to posunulo.

Práva do toho vlezla jen proto, že jsem nechtěl jít na dva roky na vojnu, zato jsem chtěl pořád dělat zkoušky na DAMU. Byla to taková schovávačka před vojnou a před režimem, který nedopřával možnost hrát divadlo bez vystudované školy. Tak jsem se na ta práva schoval.

Vesměs příjemná, zrovna Jude Law je sympaťák a byl to s ním krásný večer. Ale telefony jsme si nevyměnili. Máte pravdu, díky festivalu jsem potkal spoustu lidí a hvězd jako Christopher Walken, Robert Redford nebo Danny Huston. S tím jsme se tam na pár dní skamarádili, říkal, že má po tátovi velký dům a až přijedu do Hollywoodu, že budu u něj bydlet. Dal mi telefon, ale i když jsem tam pak byl, nepřipadlo mi vhodné mu volat…

Ono je otázkou, jak se vůbec mají vychovávat. Nemám na to recept, snažím se jim moc nepřekážet, podporovat je v tom, aby si věřily, děláme to, co jim přináší radost, netrápily se zbytečnostmi.

Netahám je nikam, aby si je někdo fotil, nenastrkuji je médiím. Berta sice, když jí byly čtyři roky, se mnou hrála v Medvídkovi, ale snažili jsme se to udělat tak, aby ji to nezasáhlo, abych z ní nedělal dětskou hvězdičku. Myslím, že se to povedlo, i dnes se s ní o tom můžu bavit a myslím, že to chápe a rozumí tomu.

Samozřejmě, když chce hrát na kytaru, tak jí poradím, vážím si toho, že za mnou přijde. Ale prosazování, medializování nebo zužitkování toho, že já jsem známý, by bylo to nejhorší. K talentu patří i talent k tomu, aby se děti – pokud budou chtít – dokázaly prosadit samy.

Kdykoliv po mně cokoliv chtěli, řekl jsem, ať se nezlobí, ale že s nimi nechci spolupracovat a nebudu jim odpovídat na žádnou otázku. Myslím, že to docela respektují a nepíší o mně. Ale bulvár je byznys. Byznys postavený na polopravdách, takže pokud by se rozhodli, že si na mě něco vymyslí, neubráním se tomu, ale pokud by to přesáhlo jisté hranice, tak bych se určitě soudil.

Málokdy. Ale stane se, že se někdy chtějí se mnou vyfotit. Když se rozhodnou tu fotku pověsit na Facebook, říkám si, že je to asi jakési vyjádření přízně. Dřív to bylo únosnější, foťák měl u sebe málokdo, dnes ho má každý v mobilu a skoro každý má nějakou komunikaci na sociální síti. Takže se někdy strhne lavina: vyfotím se s někým, lidem okolo dojde, že jsem k tomu svolný, a stane se z toho neorganizovaná fotogramiáda. To pak musím rychle zmizet.

Když jsem na turné, kde nejvíc času zaberou přejezdy, a současně se musím vracet do divadla a třeba ještě točím, je to náročné. Ale my pak jedeme třeba na dva měsíce do Thajska, takže je to vlastně tak, že mám jen prázdniny jindy.

Teplo, jídlo, místní obyvatelstvo a nedosažitelnost. Když jede člověk do Chorvatska, tak se může v případě potřeby kdykoliv vrátit, odtud ne. Žiju jakoby v rozkročení nad planetou, jednou nohou tam a jednou tady.

Mám rád vztahy, které vznikají mimo turistický ruch. Vím, u které pumpy dělá bába výborný salát, máme tam kamarády, kteří mají maličkou botanicko-zoologickou zahradu. Je to zastrčené místečko, kde se starají i o raněná zvířata, léčí tam orla, a ukazují lidem, jak se těží kaučuk a jak se chytají motýli. Nebo tam znám jednu Holanďanku, která plácá domečky z hlíny.

Každý rok narazím na nějakého rybáře s loďkou, s kterým se skamarádím. Nebo také na člověka, který vám řekne, že vám ukáže pěknou vyhlídku, vy si myslíte, že to bude jen pár kroků, a pak koukáte, že jdete několikahodinovou túru v džungli v horách a vláčíte s sebou těžkou knížku a spouštíte se po liánách místo toho, abyste si vzal lahev s vodou.

Mají takovou thajskou angličtinu, takže já si tam jezdím svoji angličtinu trochu zkazit.

Už nejsme úplně běžní turisté, ale zároveň nemůžu říct, že by nás chápali jako místní – něco mezi tím. Jezdí nás tam pravidelně víc, jsme tam taková osada Ztracenka u Indického oceánu.

Já s tím dokonce docela souhlasím: přesto, že jsem někdy strašně unavený a vím, že navzdory tomu ještě musím něco dodělat a hned nato běžet někam něco vyřídit, tak ve srovnání s lidmi, kteří chodí do pravidelného pracovního procesu, jsem za posledních dvacet let vůbec nikdy neměl pocit, že pracuji. Když chlap uživí rodinu něčím, co má ze srdce rád, tak je to štěstí.