Hana Benešová - z dcery železničáře manželkou prezidenta

Tento obdivný závěr učinil na stránkách své knihy Hana Benešová, neobyčejný příběh manželky druhého československého prezidenta historik a novinář Petr Zídek, autor její vůbec první biografie (Knižní klub, 2014).

Životaběh této ženy shrnul do konstatování: „Byla veskrze pozitivní postavou. Neměla žádné vady charakteru či špatné vlastnosti, její soukromý život byl v souladu s jejím veřejným obrazem, svého poněkud odtažitého manžela v očích občanů zlidšťovala. Na druhé straně ale její život nebyl žádná selanka: jeho velkou část prožila ve 20. století plném zvratů a pohrom.“

Světlo světa spatřila v podkrušnohorské obci Domaslavice u Oseku na Teplicku v rodině Václava a Josefy Vlčkových. Po otcově matce dostala jméno Anna a měla dva bratry, prvorozeného Václava (1882) a mladšího Josefa (1887).

Otec Aničky se vyučil krejčím, řemesla se však nedržel. Ovládal několik hudebních nástrojů a přes deset let se živil hraním u vojenské kapely. Když se v roce 1881 oženil s dcerou domkáře, začal pracovat u dráhy jako průvodčí a traťový strážný.

Rodina železničního zřízence se často stěhovala. Někdy v polovině 80. let byl Václav Vlček přeložen do Domaslavic na tehdy budované trati mezi Mostem a Moldavou - a právě v tamějším drážním domku se 16. července 1885 narodila budoucí první dáma.

Na Aničku Vlčkovou ale původně téměř jistě čekala jiná životní dráha. Chudé poměry rodiny jí víceméně předurčily osud dívky, která se brzy provdá a prožije život ve starostech o rodinu a děti.

Když jí však bylo čtrnáct let a chodila do třetí třídy měšťanské školy, stala se událost, která naprosto změnila její životní perspektivu. Psal se rok 1899 a její teta Eva Šulcová (o čtyři roky starší otcova nevlastní sestra), která pracovala mnoho let jako hospodyně, zdědila po své zaměstnavatelce velice slušné jmění.

Není známo proč, ale tato svobodná a bezdětná žena se rozhodla, že Aničku adoptuje, vezme ji k sobě do Prahy a nechá neteř vystudovat. Díky tomu dívka z vesnice absolvovala rodinnou a poté i obchodní školu.

Bydlela s tetou na Vinohradech v domě, který vlastnil a se svou rodinou obýval pražský policejní ředitel a dvorní rada Václav Olič. Jeho dcera Anna, přezdívaná Aťa, se stala její celoživotní kamarádkou.

V únoru 1905 odjela Aťa Oličová na studijní pobyt do Paříže. Jinak velmi přísná Eva Šulcová nakonec neodolala prosbám své mladičké schovanky a souhlasila, aby mohla kamarádku v květnu následovat. Dívky měly odvážný plán - chtěly si vylepšit svou chabou francouzštinu a zapsat se jako mimořádné studentky na Sorbonnu.

V Paříži se brzy seznámily s jinými dvěma Češkami a také se snoubencem jedné z nich, novinářem Věnceslavem Švihovským. Ten jim jednou vyprávěl o svém známém, mladém dopisovateli Práva lidu Eduardu Benešovi, který už na Sorbonně studoval. Čtveřice dívek chtěla toho mladíka poznat. V říjnu 1905 došlo k jejich prvnímu setkání - a pro Annu Vlčkovou bylo ve svém důsledku vlastně i osudové…

Ukázalo se, že Eduard byl o rok starší a s Annou je spojoval nízký sociální původ. Byl nejmladším z deseti dětí a také on měl štěstí. Díky finanční podpoře dvou svých o mnoho starších bratrů absolvoval gymnázium a začal na Karlo-Ferdinandově univerzitě studovat filologii. Po roce odjel do Paříže, kde se chtěl nejen zlepšit ve francouzštině, ale především studovat politické vědy a románskou jazykovědu.

Eduard byl odmala hloubavé dítě a většinu času trávil zalehnutý v knihách. Na okolí působil asketickým dojmem. Neměl kamarády, byl uzavřený a strohý. V jednání s lidmi byl nejistý - neuměl se oblékat, neovládal společenskou etiketu. O ženy se nezajímal, předsevzal si, že se v Paříži se žádnou nezaplete, zřejmě i proto, že neměl čas ani dost peněz.

Také vůči novým přítelkyním se zpočátku choval rezervovaně. Okázale je považoval za „husičky“, což odráželo jeho intelektuální převahu, ale také nejistotu v jednání se ženami. Dívky se však jeho neotesanými způsoby chování nedaly odradit a všichni se scházívali stále častěji - až se do sebe Anna a Eduard zamilovali.

Dvaadvacetiletý mladík, který přišel do Paříže s touhou plebejského intelektuála získat vzdělání, uchytit se v politice a začít kariéru, snad vůbec poprvé také pomyslel na soukromí. Po skončení letního semestru měl v plánu zapracovat na své angličtině a odjet do Londýna, zatímco dívky se měly na prázdniny vrátit do Prahy.

Eduard si uvědomil, že buď Annu získá, nebo ztratí, a tak vše pojal racionálně, jak mu bylo vlastní - a 16. května 1906 se zasnoubili. Nešlo o oficiální katolické zásnuby, ale akt měl podobu dlouhého rozhovoru, který spolu vedli v pařížské Lucemburské zahradě. Při žádosti o ruku Anně vysvětlil, že s ní pro svůj život počítá, ale nejdříve musí dokončit studia, takže budou na nějaký čas odloučeni.

Anna byla přívalem jeho logických závěrů zřejmě trochu zaskočena, ukápla i nějaká slza, ale ten malý muž se jí líbil právě takový, jaký byl. Chladný, ale zároveň přesný v myšlení a solidní v jednání. Na všechno měl svou metodu a vyzařovala z něho silná vůle a sebedůvěra. To jí imponovalo.

Se vším, co navrhl, souhlasila. I s jeho přáním, aby si změnila křestní jméno. Vysvětlil jí, že měl v rodných Kožlanech kdysi známost s jinou Annou, která ho zklamala, a to jméno v něm vyvolává špatné vzpomínky.

A tak se z Anny stala Hana. On sám se také začal podepisovat s malou úpravou - jako Edvard, což mnohem později při jedné příležitosti vysvětloval tím, že je to „kratší a jadrnější“.

Cílevědomý Beneš v příštích letech střídavě pobýval v Německu a znovu ve Francii, kde složil v Dijonu doktorát práv (1907), potom dokončil studium na pražské filozofické fakultě a v červenci 1909 tam obhájil doktorát filozofie. Žádnou skvělou kariéru mu však ani dvojí doktorát neotevřel. Od podzimu se živil jako suplující středoškolský profesor.

Na svatbu došlo v listopadu 1909 a byla rovněž netradiční, i když se odehrála v chrámu sv. Ludmily na pražských Vinohradech. Neměli žádné hosty a za svědka jim šel mladší bratr Ati Oličové a tím druhým byl místní kostelník.

„Když jsme se dohodli, že se vezmeme a kde, rozhodl Edvard, že obřad objedná hned na ráno,“ vzpomínala po letech Hana Benešová. „Jak by prý k tomu přišel nějaký jeho kolega na obchodní akademii, kde Edvard vyučoval, aby za něho suploval anebo aby studenti přišli o vyučovací hodinu jenom proto, že on se žení. Po obřadu, hned po sedmé hodině ranní, manžel skočil do nejbližší tramvaje, aby přišel včas do školy. Já jsem šla nakoupit na nějaký ten lepší oběd.“

Už v prvních letech manželství Hana poznala, že její muž je workoholik. Toužil po vysokoškolské profesuře a vše tomu podřizoval. V Haně získal milující a oddanou ženu, která se mu ve všem přizpůsobila. Pečovala o jeho životosprávu, oblékala ho a starala se, aby k němu nedoléhaly starosti spojené s chodem domácnosti.

Stala se i výkonnou spolupracovnicí. Pomáhala s opravováním studentských kompozic, opisovala texty přednášek, překládala z cizích jazyků. Ale byla to také ona, která přepracovaného manžela občas odváděla k jiným činnostem. Společně lyžovali, plavali a hrávali tenis.

Ačkoli Benešovy příjmy byly velmi skromné, nežili si špatně. Dokonce si před první světovou válkou v Praze pořídili na hypotéku dva činžovní domy. Část potřebné sumy jim zřejmě půjčila či věnovala bohatá tetička Eva.

Po vypuknutí války se Beneš zapojil do protirakouských aktivit kolem profesora Masaryka a v září 1915 ho následoval do exilu. Byl v tom čase hlavou Maffie (ústřední organizace českého odboje) a o jeho odchodu věděl nemalý okruh lidí. Haně nabídl rozvod, aby ji uchránil před možnou perzekucí. Odmítla.

Krátce po Edvardově útěku rakouská policie odhalila zpravodajský kanál mezi Švýcarskem a pražskou Maffií a vyšetřování ji dovedlo až k Haně. Byla zatčena a několikrát vyslýchána. Zhroutila se a při konfrontaci s písemným vzkazem manžela prozradila, kde jsou ukryté Masarykovy spisy.

Půl roku pak strávila v děsivých hygienických podmínkách ve vojenské věznici. Domů ji kvůli špatnému zdravotnímu stavu pustili na konci března 1916, ale při hlavním líčení v listopadu byla přímo v soudní budově znovu zatčena a převezena do vězení ve Vídni.

Po dalších pěti měsících (prožitých buď na samotce, nebo v cele pro čtrnáct delikventek) byla definitivně propuštěna, protože se jí nepodařilo nic prokázat. Ze zdravotních následků, zejména žlučových kamenů, se léčila několik let.

Vznik republiky v říjnu 1918 byl největší Benešův životní triumf. Stal se jedním z nejvýznamnějších politiků nového státu. „Eduško moje drahá, o překot shánějí lidé Tvoje obrázky, už jsem dala všechny a ještě to nestačí,“ psala mu nadšeně 16. listopadu 1918 do Paříže. „Můžeš se vžít do mého cítění, když jdu ulicí a všude vidím dopisnice, výklady a po ulicích Tvé obrázky prodávat? Včera jsem si jich koupila pět.“

Po více než třech letech odloučení se znovu setkali v Paříži na Nový rok 1919 a Hana Benešová se ze dne na den ocitla v nové roli manželky ministra zahraničí. Doprovod manžela při setkáních s evropskou diplomatickou elitou však dcera českého železničáře zvládla bez větších problémů.

Uměla jazyky, byla přirozená, empatická a taktní. I v dalších letech pak uměla svého racionálního a ve společenském styku většinou chladného muže doplnit, aniž by se musela v čemkoli změnit.

Jejich hezký vztah kalil pouze fakt, že manželství bylo bezdětné. Hana věděla, jak moc si Beneš dítě přeje. Snažili se o ně s nucenou válečnou přestávkou řadu let.

Největší naděje se objevila v roce 1919, ale Hana potratila. V prosinci mu do Londýna psala: „Nemám zprávy příznivé - zklamání jest hotová věc. Tělesně snáším vše dobře a než přijedeš, budu zdráva. Jen vědomí, že mám Tebe, dává mi snést každou ránu. Čekám na Tebe a bojím se zároveň té chvíle setkání - po tom, co se seběhlo. Trápí mne, že Ti nemohu dát víc než tuto svoji velkou lásku.“

Ačkoli podstoupila všelijaké kúry i dlouhodobá léčení doma i v zahraničí, kýžený výsledek se nedostavil. Hana potratila ještě dvakrát. Možnost adopce se jí jevila společensky nepřijatelná, a tak se jakousi náhradou stal její synovec Jirka Vlček a později také venkovský dům, který si ve třicátých letech postavili v Sezimově Ústí.

Zvolení Edvarda Beneše prezidentem republiky v prosinci 1935 život Hany prakticky nezměnilo. Roli první dámy plnila už předtím, protože T. G. Masaryk byl od roku 1923 vdovec a manželky premiérů na veřejnosti příliš nevystupovaly.

Byla nejen dokonalá reprezentativní manželka, ale také politická důvěrnice a svého druhu osobní asistentka manžela. Bezvýhradně věřila v politiku, kterou Beneš prováděl.

Jako žena měla dar společenské obratnosti a přirozeného vkusu. Byla považována za vzor elegance, především pro ženy střední a vyšší společenské vrstvy. Navzdory tomu, že neměla štíhlou postavu a trápila se dietami, dokázala volit vhodné střihy, barvy a doplňky, a působit tak vytříbenou elegancí. Mnohými byla uznávána za módní ikonu své doby. Věnovala se také charitě a pracovala pro Červený kříž.

Snad ještě větší popularitu získala po druhé světové válce, když se s manželem po šestiletém exilu vrátili do vlasti. Často se objevovala na obálkách časopisů (byť sama rozhovory zásadně neposkytovala), mluvila v rozhlase, jejím jménem byly pojmenovány různé instituce, rozsvěcovala Vánoční strom republiky, v březnu 1946 se stala kmotrou prvního poválečného lidického dítěte.

„Přestože na svém veřejném obrazu nijak cílevědomě nepracovala,“ poznamenává k tomu Petr Zídek, „stala se pro většinu Čechů skoro kultovní bytostí, ideální ženou bez kazu.“ Stovky lidí se na ni každý měsíc obracely s prosbou o pomoc nebo podporu.

Vedle všedního života však běžel i čas historický. Přišel převrat v roce 1948, kdy komunisté využili demise většiny ministrů nekomunistických stran k převzetí veškeré moci v zemi. Tehdy už vážně nemocný Beneš podlehl 25. února tlaku a doplnil vládu podle Gottwaldova návrhu. Původně měl v úmyslu podat poté demisi, ale nakonec se rozhodl jinak a 27. února odjel i s manželkou do Sezimova Ústí.

Podle Zítka bylo prezidentovo setrvání ve funkci zřejmě součástí jeho ústní dohody s Gottwaldem, že Benešovi rodinní příslušníci nebudou perzekvováni. Komunistický vůdce v příštích letech tento slib dodržel.

Beneš nakonec abdikoval až 7. června 1948 (hlavním důvodem byl jeho nesouhlas s novou ústavou) a 3. září zemřel. Záhy vláda na Gottwaldův návrh rozhodla, že vdova po prezidentovi bude zaopatřena důchodem ve výši ministerského platu se všemi příplatky. Dostávala 260 tisíc korun ročně, a i když byla tato částka po měnové reformě snížena, mohla si do konce života držet řidiče, kuchařku a komornou.

Smrt manžela na ni těžce dolehla. „Schází mi zoufale. Neumím mít vlastní život,“ psala o Vánocích 1948 kamarádce ze studií na průmyslové škole. „Můj život se vším cítěním, myšlením, prací - splýval naprosto s životem jeho. Bůh, víra, nesmrtelnost - to všechno veliké a silné je také ve mně - ale bolest a stesk všechno přehlušují. Odpusť, že žaluji na svůj tvrdý úděl.“

Smyslem jejího „druhého“ života se jí nakonec stala především péče o vilu, hrobku a zahradu v Sezimově Ústí. Žila v ústraní a veřejně nevystupovala. Pouze v době pražského jara v rozhovoru pro deník Svobodné slovo v květnu 1968 vyjádřila radost nad tím, že se mění postoje k prvním dvěma prezidentům. Zemřela ve věku 89 let v prosinci 1974.

Její životopisec Petr Zídek v závěru své knihy napsal: „Byla ženou, která zasvětila celý svůj život muži a jeho poslání, ale na rozdíl od mnoha dnešních emancipovaných žen to nepovažovala za oběť, ale za privilegium. Ženou, která se dokázala velmi dobře vyrovnat s nelehkou rolí, již jí osud přisoudil. Ženou politika, kterou měli lidé rádi, což dnes zní skoro nepochopitelně.“