Lesk a bída módy protektorátu

Nejprve praktická, díky babičce jsem navštěvovala kroužky ručních prací, naučila se šít, háčkovat, plést. Na gymnáziu se přidal zájem o dějiny, ale vždy mne zajímaly spíš dějiny každodennosti nebo dějiny umění než politické události. Asi i proto jsem hledala práci v Národním muzeu. Kurátorkou sbírky moderního textilu jsem se stala poté, co jsem s ní začala pracovat při přípravě výstavy Republika v roce 2008.

Znala jsem samozřejmě základní a hlavně moderní materiály. Ale látky jako matlasé nebo krepdešín jsem měla poprvé v ruce až v našem depozitáři. V tomto směru se stále učím.

Krásná byla, protože navazovala na eleganci první republiky, zdobná, protože drobnou dekoraci bylo snazší pořídit, a ženská byla již od počátku 30. let. To je dáno předchozím historickým vývojem.

Zatímco 20. léta přinesla pod vlivem války krátké sukně a krátké vlasy, nyní se ženy snažily, a po překonání hospodářské krize to bylo ještě markantnější, na všechna strádání minulých let zapomenout a naopak dát vyniknout ženským tvarům těla, čemuž odpovídala i móda.

To, že doba módě přála, je iluze, kterou v nás vzbuzují protektorátní filmy. V salónu Hanny Podolské, který byl nejznámější, se například šily úžasné róby pro film Katakomby. Samotná podstata přídělového systému ovšem pořízení většího množství látky mimo černý trh prakticky znemožňovala.

Realita v ulicích tak byla mnohem skromnější. Jen málo obyvatel protektorátu, například manželky německých vládních činitelů, jmenujme třeba Linu Heydrichovou, která šila u Rosenbauma, mělo všeho dostatek.

Zatímco za první republiky se návrháři obraceli pro inspiraci do Paříže a Londýna, po vypuknutí války se jim obzor zúžil na Vídeň, Berlín a maximálně Milán.

Za protektorátu byly módní dvě zcela odlišné linie velké společenské toalety. První střih vycházel z historizujících tendencí, měl upjatý živůtek a velmi širokou sukni, připomínající krinolíny 19. století.

Druhý měl ženskou štíhlou siluetu s odhalenými pažemi a rameny. Délka sahala minimálně po kotníky. Oblíbeným doplňkem společenského oděvu byly kožešinové kabátky, peleríny a přehozy.

Střihovou novinkou z nouze byly kombinované šaty, často vzniklé ze dvou starších odložených oděvů. Na začátku války se u nás také poprvé objevily boty na klínu, vzhledem k nedostupnosti kůže často s platformou ze dřeva či korku. Ty se od té doby vracejí do módy s železnou pravidelností. V poslední době se v obchodech objevují punčochy se švem, i ty se nosily. Tehdy se punčochám říkalo pavučinky a stejně jako za první republiky byly velmi ceněnou součástí oděvu.

Velmi, vše bylo na body a bodů bylo málo, například pokud si žena koupila kostým, dala za něj polovinu ročních ústřižků, takže už zbývalo jen na blůzu a drobnosti. To vedlo k opakovanému přešívání starších oděvů, protože látky na černém trhu byly za ceny pro většinu obyvatel nedostupné.

Pro názornost, za metr vlněné látky by dal ve druhé polovině války dělník asi čtvrtinu svého měsíčního platu. Palčivým problémem byly hlavně ponožky a punčochy, kterých bylo možné za rok pořídit pouze pět kusů. Baťovy správkárny punčoch opravovaly punčochy a ponožky zcela novým způsobem – výměnou šlapek, tj. nahrazením celé chodidlové části.

Podle reklamy měl být šev téměř neznatelný, a zatímco nové ponožky byly za čtyři nebo šest bodů, pět nebo osm bodů, za nová chodidla pro dámské punčochy dal zákazník jen jeden bod a pro pánské ponožky dva body. Tuto službu propagovaly v časopisech herečky jako Nataša Gollová nebo Antonie Nedošinská.

Oblek. Základem šatníku mužů všech sociálních vrstev byly kalhoty a sako. Samozřejmě rozdíly byly v materiálu, střihu, provedení, ale stejně jako ministr, tak i rolník a dělník vlastnil tento základní pánský oděv.

Bohužel a zároveň bohudík dary. Bohužel, protože nedostatek financí na nákupy nám prakticky neumožňuje za sbírky platit, ale zároveň bohudík, protože snahy lidí uchovat své často ceněné rodinné památky pro další generace v Národním muzeu si nesmírně vážíme.

Většina oděvů, bot, kabelek a dalších módních doplňků je ve velmi dobrém stavu. Ty se ukládají rovnou do klimatizovaného depozitáře. Pouze poškozené výjimečné předměty, předměty pro výstavy, pro focení do publikací a podobně procházejí nejprve restaurátorskou dílnou. Tam se odborně vyčistí a opraví, případně zpevní podložením.

Práce restaurátorek někdy připomíná práci chirurgů. I ony používají miniaturní jehličky, pinzetu nebo mikroskop. Dokážou vrátit šaty i do původního stavu, pokud se nám například podaří je dohledat na dobových fotografiích.

V Národním muzeu existují tři textilní sbírky, zjednodušeně by se dalo říci etnografická, historická a moderní. Já jsem kurátorkou té moderní, zahrnující oděvy od vzniku republiky v roce 1918 do současnosti. A v rámci této sbírky patří k nejcennějším vycházkový stejnokroj prezidenta Masaryka, kožich z opice, jenž patřil Haně Benešové, nebo společenská toaleta Adiny Mandlové.

Všechny oděvy, které získáme, se snažíme uchovat s jejich příběhem, kdo a kam je nosil, kdy a kde si je koupil, případně i za kolik, ptáme se i po fotografiích z rodinných alb, které mohou mnohé prozradit. Asi největší pátrání mne čekalo v souvislosti se šaty Adiny Mandlové, dohledávali jsme fotografie z divadelních představení, prohlíželi její filmy, ale nepodařilo se prokázat, že je někdy měla na sobě.

Naopak jsem zjistila, že je oblékla její tehdejší velká kamarádka Nataša Gollová ve filmu Konečně sami, stejně jako zřejmě i na ples filmových umělců v Lucerně. Zjistila jsem i to, že krajka má původ ve Francii a že z ní byl ušit i jeden filmový kostým Lídy Baarové pro film Maskovaná milenka, a to v salónu Hanny Podolské.

Oslovuje mne móda třicátých let. To, jak se s ženskostí snoubila elegance, kvalitní materiály a precizní vypracování šikmých střihů. Líbí se mi dlouhé společenské toalety s odhalenými zády zdobené měňavými flitry, korálkovou výšivkou nebo ušité z blyštivého lamé či lesklého saténu ze salónů Coco Chanelové, Madeleine Vionettové nebo Jeanne Lanvinové.