Adina Mandlová našla klid až na Maltě

Ke konci pobytu na Maltě jsme z Valletty, kde jsme bydleli v hotelu Phoenicia, uháněli do přístavu Marsa na rybí trh. „Ten musíte vidět, má nádhernou atmosféru,“ říká v autobuse naše průvodkyně Adriana Oliva, která se na Maltu provdala a žije tam už 26 let.

A najednou jen tak mimochodem prohodí. „Vlevo nahoře je Balzan, tam žila Adina Mandlová. Je to dodnes čtvrť prominentů.“ V tu ránu jsem zapomněla na rybí trh.

„Nemohli bychom to místo vidět?“ ptám se. „To ale nemáme v programu!“ brání se Adriana. „Ani přesně nevím, který dům to je.“ Ale jako správná profesionálka adresu zjistila, operativně upravila plán a druhý den jsme vyrazili za Adinou Mandlovou - 28. ledna jsme si připomněli 102. výročí jejího narození.

Slavná prvorepubliková herečka musela mít všeho až po krk a lepší úkryt si opravdu nemohla najít. Mírnými serpentinami náš mikrobus šplhá na vrchol, pak ujdeme pár kroků a jsme v Alley no 2, St. Mary Street. Na rohu krátké tiché uličky visí pamětní deska. Tak tady se v letech 1966 až 1981 schovávala před celým světem. Byla počtvrté vdaná, tentokrát za britského kostýmního návrháře Bena Pearsona, homosexuála, který ji měl rád a vzorně se o ni staral. Byli manželé až do jeho smrti, tedy 37 let.

„S Benem jsme se rozhodli, že si koupíme nějaký byt nebo malý domek na jihu Evropy, a tak jsme začali hodně jezdit,“ píše Adina Mandlová ve své knize Dneska už se tomu směju. „Navštívili jsme Bejrút, jižní Francii, Itálii, Španělsko, ale všude to bylo na naši kapsu drahé, až nám jedna přítelkyně navrhla, abychom se jeli podívat na Maltu. Jednak je tam lacino, a pak se tam mluví anglicky, což by byla pro Bena výhoda. Odjeli jsme tedy v roce 1966 o Velikonocích na Maltu.

Zpočátku se nám tam vůbec nelíbilo a málem jsme odtamtud vypadli, aniž jsme něco koupili. Až jednoho dne jsme potkali agenta, který prohlásil, že má přesně to, co hledáme. Nechtěli jsme totiž moderní vilu, hodlali jsme koupit starou farmu, kterou bychom zmodernizovali podle svého vkusu a kde bychom měli na stará kolena naprosté soukromí, až se Ben rozhodne, že půjde do penze.“

Agent jim ukázal dům starý 250 let, se zahradou, uprostřed starobylé vesnice, a oni se do toho stavení okamžitě zamilovali. Podepsali smlouvu, zaplatili zálohu, zjednali stavitele, kterému nakreslili plán renovace, a vrátili se do Londýna.

„Na Maltu jsem se přestěhovala v říjnu. Znala jsem sice pár lidí, s nimiž bych se byla mohla stýkat, ale většinou jsem dala přednost samotě. Moje jediná společnost byla kočka Topsy, kterou mi daroval místní zahradník a mám ji dodnes,“ píše herečka v roce 1975.

„Někdy promluvím tak deset vět za den, ale jsem spokojená. Nikdo mě nezná, nikdo mi nic nezávidí a nikdo se nesnaží mi ublížit nebo mě zranit. A to po mých zkušenostech v uměleckém světě i v soukromí působí na moje nezahojené rány jako balzám.“

A těch ran bylo dost. Ztratila milovaného otce, když jí bylo osm let, ve čtrnácti ji nejspíš znásilňoval otčím, v osmnácti podstoupila potrat a poprvé se pokusila o sebevraždu, její první manžel, malíř Zdeněk Tůma, rok po svatbě spáchal sebevraždu, se svou láskou, hercem Vladimírem Šmeralem, který ji po válce zapřel, čekala holčičku, ale ta se narodila mrtvá, vyoperovali jí jednu ledvinu, podruhé se pokusila o sebevraždu, byla ve vazbě na Pankráci, protože ji obvinili z kolaborace s Němci, ale pro nedostatek důkazů byla propuštěna. Opřít se mohla snad jen o filmové úspěchy, protože ani na divadelních prknech se jí příliš nevedlo.

„Když jsem v prvních měsících na Maltě večer ležela v posteli, často jsem nemohla usnout a před mým vnitřním zrakem šel můj život jako film. Na otázky - Proč? - jsem tenkrát nenacházela správnou odpověď. Často jsem si myslela, že útěk ze světa, který mě nepřijal a krutě se mnou zacházel, je první známka stáří… Ale také jsem věděla, že až přestanu brečet nad vlastním osudem a začnu pomáhat svým bližním, budu očištěná a svobodná.“

A zase zasáhl osud. Když žila na Maltě necelý rok, její muž onemocněl otevřenou tuberkulózou. Neposlala ho do veřejné nemocnice, ale ošetřovala ho doma a její deprese ustoupily. O Bena se starala několik měsíců, on pak v Anglii prodal svůj obchod a odešel do důchodu. Adina Mandlová vedle něj konečně našla klid.

„Slunce svítí, nebe je modré, v zahradě všechno kvete, a když se ráno probouzím, jsem zase jednou ráda na světě. Žijeme velmi skromně, zvelebujeme dům a máme radost ze všeho, co jsme na zahradě zaseli nebo zasadili. Rostou nám tam fíky, pomeranče, grapefruity, olivy, hrozny, zelenina, jahody a spousta keřů a stromů, oleandr, ibišek, eukalyptus, všechno se to vytáhlo z malých větviček do ohromné výšky, zem je tady úrodná.

Někdy mi všechno, co jsem prožila v obou svých domovech, v Československu a v Anglii, připadá jako zlý a pošetilý sen, z něhož jsem se probudila sice pozdě, ale ještě včas… Všechno, co jsem kdysi pokládala za nesmírně důležité, je prostě najednou bezvýznamné, vzdálené, téměř cizí. Dneska už se tomu směju,“ tvrdí Adina Mandlová na konci svého rukopisu, který dokončila v červnu 1975 na Maltě.

Teď stojíme před jejím domem. Je obehnán vysokou zdí. Vede k němu slepá ulička, které herečka říkala Casba. Co to znamená, nevím. Za rohem je obchůdek, kam Adina chodila nakupovat. Tudy šla, říkám si. Před domem stojí dvě auta a na zvonku čtu jména Amato - Gauci. Okno v prvním patře je otevřené, možná jsou noví majitelé doma. Je ticho, svítí slunce, za zdí vykukují stromy, představuji si i záhony, které bych tak ráda viděla, ale neodvažuji se zazvonit. Avšak i zvenčí cítím zvláštní sílu, která nešťastnou herečku vyléčila.

„Už musíme jet!“ svolává nás průvodkyně Adriana. Překvapilo ji, jaký zájem v nás dům Adiny Mandlové vzbudil. A kdoví, třeba letos rozšíří turistickou nabídku o tuto novou atrakci. Adina by se tomu nejspíš smála.