Článek
Lékaři mu nedokázali pomoci, protože v té době ještě při záchraně nedonošených dětí nepoužívali surfaktant – látku, díky které v současné době přežívají i děti s novorozeneckou váhou pod jeden kilogram. Tato nešťastná událost znamenala zároveň zlom ve vývoji neonatologie.
Podle MUDr. Mileny Dokoupilové, primářky novorozeneckého oddělení Nemocnice Hořovice, se surfaktant začal v neonatologii běžně používat na přelomu osmdesátých a devadesátých let. Dnes už by malý Patrick přežil.
Prezident John Kennedy s manželkou Jacqueline a dětmi Johnem a Caroline.
„Neonatologie je relativně mladý obor. Nevím, jestli je to výhoda či nevýhoda, ale u rozvíjejícího se oboru jsou změny vždycky nejvíce vidět,“ říká Milena Dokoupilová s tím, že tak velké změny, kterými neonatologie za posledních 50 let prošla, se za dalších padesát let už asi nestanou.
Úmrtí dětí jako byl Kennedyho syn Patrick je dnes už zcela výjimečné. „V té době se totiž ještě nepoužíval dnes již běžně dostupný surfaktant. Ještě v osmdesátých letech minulého století nebyly kvalitní přístroje, monitorů bylo jen několik pro celé oddělení. Přežívaly dvoukilové děti a všichni za to byli rádi. Vzácně se podařilo zachránit i menší děti, ale velké procento jich umíralo. Děti pod kilo prakticky neměly žádnou šanci, pokud byly mrtvě rozené, vykazovaly se jako potrat,“ říká lékařka.
Kdy nastal největší zlom?
Na přelomu osmdesátých a devadesátých let. Velký zlom v přežívání nezralých novorozenců přinesla aplikace surfaktantu novorozencům. Tato látka se začíná v plicích spontánně tvořit kolem 25.–26. týdne, ve větší míře kolem 30. týdne těhotenství. V 36. týdnu těhotenství by ho měly mít děti dostatek, aby mohly dobře dýchat a vyměňovat plyny. Objevem této látky a jejím dodáním do plic se výrazně zvýšilo přežívání nezralých novorozenců. Současně se k tomu přidaly nové závěry studií, nové ventilační techniky a zlepšila se monitorace novorozenců. Vývoj oboru začal jít velmi rychle dopředu.
V medicíně by se mělo léčit podle tzv. base evidence, tedy postupů založených na jasných důkazech. Každý obor má své base evidence a má jich spousty, v neonatologii jsou doposud jasné pouze dva. Zaprvé léčba nezralosti plic aplikací surfaktantu. A druhým je podání kortikoidů matkám před porodem, které zlepšují vyzrání plic a produkci surfaktantu u plodu. Ostatní postupy jsou výsledky studií, empirií a všeho dohromady.
Vy jste známá svým laskavým přístupem k matkám i k jejich blízkým. Ne každý ale empatií vládne.
Podle mě je to nepsaná nutnost. Dokonce si myslím, že většina z nás neonatologů to tak cítí. Je hodně lékařů a sester, kteří tento obor opouštějí, protože jeho tíhu neunesou. Stejně jako v dospělé medicíně i u nás se setkáváme s neúspěchem a musíme se s ním umět poprat. Strčit hlavu do písku nejde. Člověk musí zvládnout nejen to, že má miminko velký problém, nebo dokonce že zemře, ale musí pomoci s touto situací i celé jeho rodině.
Všichni si myslí, jak je těžké špatnou informaci přijímat, ale je také hrozně těžké ji oznamovat. Šablona na to asi neexistuje. Ano, samozřejmě se dá říct „umřelo vám dítě“ a odejít, ale myslím si, že to nikdo nikdy neudělá. Vždycky se úmrtí dítěte přijímá mnohem hůř než úmrtí dospělého. Je to smrt na začátku života. Je potřeba zvládnout s dítětem a jeho rodinou to dobré i to zlé. Pozitivní myšlení je určitě namístě, ale nesmí se přehánět. Musí se jednat o zdravou pozitivitu, protože jinak je ta případná rána mnohem větší.
MUDr. Milena Dokoupilová
ČR je stále na vrcholu v nízké úmrtnosti novorozenců. Je to díky kvalitní péči nebo i tím, že stále nejsou tak běžné domácí porody?
Budou na to různé názory. Čísla jsou důležitá hlavně u nezralých dětí, protože tu největší úmrtnost dělají právě ony. Prenatální péče je na velmi vysoké úrovni. V porodnictví naštěstí zatím přetrval trend ze socialismu, který určitě stále přináší ovoce. Maminky se v těhotenství sledují a jsou dané postupy, seznam nutných vyšetření. Pod čarou těchto kontrol je vyhledávání patologických těhotenství, která mohou vést k ohrožení dětí nebo samotných maminek.
V průběhu devadesátých let se ustanovilo 12 velkých perinatologických center a postupně se vylepšovala centralizace ohrožených těhotenství. V současné době se na těchto centrech narodí přes 90 % novorozenců s porodní hmotností pod 1500 g. A právě tyto postupy a centralizace nejvíce přispěly k tomu, že je u nás úmrtnost novorozenců opravdu nízká.
Se spojením, že přirozený porod je jen porod doma, mám velký problém. Nemyslím si, že přirozený porod nemůže probíhat v porodnicích. Přirozený porod je přece o tom, že žena porodí a má se u toho cítit dobře. Ale každá žena vnímá své tělo různě. Bohužel všude ve světě je zvyšující se trend porodů císařským řezem.
Na jedné straně je to dáno vyšším procentem starších rodiček, vyšším procentem vícečetných těhotenství po umělých oplodněních, ale také vyšším procentem obav ze spontánního porodu. Je to „oblíbený“ způsob porodu, protože se dá v dnešní uspěchané době přesně naplánovat. Už se ale nedomýšlí, že se jedná o operaci a rekonvalescence po ní je mnohem delší než po spontánním porodu.
Nikdy nenastane doba, kdy neumře ani jeden novorozenec, ale spoustě ohrožených dětí se dá pomoci, pokud dostanou včasnou odbornou pomoc.
Ze všech studií současně vyplývá, že matky po císařském řezu kojí své děti později a v menším procentu než po spontánním porodu. Jsem odpůrcem domácích porodů, asi proto, že mi rukama prošly již tisíce dětí a část z nich měla zcela nečekané problémy. Zastánkyně domácích porodů poukazují na to, proč rodit v porodnicích, když tam také umírají děti.
Nikdy nenastane doba, kdy neumře ani jeden novorozenec, ale spoustě ohrožených novorozenců se dá pomoci, pokud dostanou včasnou odbornou pomoc. Myslím si, že život dítěte by neměl být na misce vah s nějakou statistikou, jestli jsou výsledky stejné nebo horší. Ze své dlouhodobé praxe vím, že problém může přijít i úplně na konci porodu, a nevidím jediný důvod, proč tomu novorozence v nezajištěném prostředí vystavovat.
Kdyby se nyní začalo ve větší míře rodit doma, tak až za deset patnáct let bychom mohli vidět nějakou změnu ve statistikách, neboť ročně zemře velmi malé procento donošených novorozenců. Při srovnávání úmrtnosti domácích a nemocničních porodů je nutné brát v potaz právě jen donošené děti.
Jak vysvětlit takovým matkám, že těhotenství může probíhat úplně bez problémů, ale porod ne? A doma se tomu nezabrání, ale v nemocnici může…
Je těžké jim to vysvětlit, protože se na internetu dočítají, že když budou mít fyziologické těhotenství, tak musí mít i fyziologický porod. Stokrát jsem zažila, že to tak prostě není.
Průběh těhotenství nemusí vždy odpovídat tomu, jak bude probíhat porod. Jak bude dítě sestupovat, jestli má někde omotaný pupečník, který se v průběhu porodu bude na dítěti dotahovat, až se dotáhne. Nebo jestli při odtoku plodové vody nevyhřezne pupečník nebo jestli se najednou nezačne odlučovat placenta. To jsou věci, které se samozřejmě mohou stát, a nedá se jim předejít ani se nedají předvídat.
U nás je péče o nedonošené děti na velmi vysoké úrovni.
Po každém porodu, který nedopadne dobře, je vždycky snaha hledat viníka. Je to tak obecně i v životě, když se něco stane, potřebuje člověk najít obezličku, že to není jeho problém, ale mohou za to ti kolem. Proto jsou pro mě přípustnější ambulantní porody, kdy matky odcházejí s dětmi několik hodin po porodu domů. Uvědomuji si, že závažné stavy novorozenců se mohou objevit až v několikahodinovém či denním odstupu od porodu, ale ty nejčastější problémy mají donošení novorozenci hned po porodu.
