Prošel klokánkem, pěstounskou péčí i diagnostickým ústavem, pomohl mu až osobní kouč

Jirka vyrůstal společně se svou mladší sestrou a matkou v azylovém domě v Příbrami. Tehdy měl pocit, že se pozornost matky točí především kolem jeho sestry a on nikoho moc nezajímá. Záměrně tak šel z průšvihu do průšvihu, jen aby si ho matka všimla.

Jednoho dne se tak se svým kamarádem rozhodl, že utečou. Aby mohli do Prahy vyrazit vlakem, ukradl svému dědovi peníze, což ho dodnes velmi mrzí. Do Prahy nakonec opravdu dorazili, tam se ale dostali do rukou policie. Návrat do azylového domu Jirka odmítl, a tak se ocitl v klokánku, kde strávil dva roky.

Poté se dostal do pěstounské péče, kde měl dle svých slov opravdu výborné podmínky, přesto selhal. „Nechci zmiňovat, co jsem udělal, ale skončil jsem kvůli tomu na dva měsíce v nápravném centru v Dobřichovicích,“ přiznává smutně.

Po Dobřichovicích už Jirka zpátky do pěstounské péče nemohl, a tak se jeho následující osud začal psát v dětském domově Pepa u Příbrami. „Nebylo to pro mne vůbec snadné zvyknout si na nové tety a děti. V začátku jsem byl hodně uzavřený a bavil se jen s vychovatelkami. Trvalo mi asi rok, než jsem se adaptoval a utvořil si k ostatním dětem vřelejší vztah,“ přiznává Jirka.

V dětském domově pak dostal jedinečnou šanci, která mu doslova změnila život. V době, kdy studoval na středním odborném učilišti díky Nadačnímu fondu Veroniky Kašákové a projektu Restart, který školí takzvané průvodce, aby pomáhali jednotlivcům, opouštějícím bezpečné brány dětského domova, začlenit se do běžného života a dokázat samostatně žít, začal být v kontaktu s osobním koučem Ondřejem Halamou.

Pro mladého teenagera, který nevěděl, co se sebou, byl vztah s koučem Ondrou zásadní.

„Díky němu jsem zpět získal své sebevědomí a také si uvědomil, co je v mém životě důležité. Vyučil jsem se kuchařem/číšníkem a po opuštění dětského domova se snažím zapojit do obyčejného života a být samostatný,“ říká Jirka.