Pohádka o Popelce zřejmě pochází z Číny

První pohádky má většina z nás spojené s dětstvím, kdy nám je vyprávěly babičky nebo maminky před spaním, a považujeme je za běžnou součást našeho života. Cesta pohádek, než se k nám dostaly a nabyly podobu takovou, jakou známe dnes, ale byla velmi dlouhá.

Původní pohádky, tak jak se předávaly vyprávěním z generace na generaci, nebyly cíleně určeny dětem, jejich posluchači byli většinou dospělí. „Tyto pohádky někdy obsahovaly obhroublá slova, mohly být i kruté, mezi používané motivy patřilo hrdinství, ale často se v nich objevovaly prvky erotiky a sexu a mohly nést i motivy nahánějící lidem strach a hrůzu."

"Těmi, kdo je u nás vyprávěli, často byli vysloužilí vojáci nebo potulní žebráci, kteří je vyprávěli za jídlo a nocleh. U těchto pohádek většinou známe obsah příběhu, ale neznáme okolnosti, za kterých se vypravovaly,“ popisuje PhDr. Petr Janeček, Ph. D., z Etnografického oddělení Národního muzea.

Část pohádek pocházela z Egypta, pohádky, které jsou rozšířené na našem území, ve značné míře přišly do Evropy z Indie, prostřednictvím Byzantské říše nebo arabského světa, odkud je přinesli lidé z křížových výprav nebo muslimského Španělska. Na jejich rozšíření se podílely i migrující kmeny, například v 5. stol. kmeny Hunů nebo později v 13. století Mongolové.

Většina pohádek je rozšířena celoevropsky, často i celosvětově a má totožné motivy. Liší se hlavně jmény hlavních hrdinů a geografickými prvky, jako jsou například postavy zvířat, které v nich vystupují. Tam, kde v našich pohádkách vystupuje zlý vlk nebo liška, je v exotičtějších zemích stejnými vlastnostmi obdařen například tygr. Těchto původních pohádek jsou asi dva tisíce.

„První autentické dochované záznamy o pohádkách v ústní tradici z našeho území pocházejí z 19. století. Tyto pohádky byly spíš jakýmisi báchorkami, tedy povídačkami, které byly vnímané jako bezvýznamné příběhy. Již tehdy získávají takovou podobu, jak ji známe dnes, a začínají být určeny dětem,“ dodává Petr Janeček.

Mezi první sbírky pohádek původně určených dětem patří pohádky německých jazykovědců bratří Jacoba a Wilhelma Grimmů.

„Jejich sbírka z roku 1812 obsahuje nejčastější ústně předávané pohádkové příběhy. Grimmové tyto pohádky sbírali a zachycovali v původní nijak neupravované podobě, příběhy proto mohou působit velmi autenticky a mohou mít nádech krutosti. Mezi pohádkovými příběhy té doby se objevuje pohádka o Popelce, o Jeníčkovi a Mařence nebo Šípkové Růžence,“ dodává odborník.

Významné místo v historii českých pohádek mají Karel Jaromír Erben a Božena Němcová. Také oni sbírali ústně předávané pohádkové příběhy. „Karel Jaromír Erben se snažil pohádky upravit do podoby, o které se domníval, že ji pohádky původně měly. Božena Němcová si pohádky idealizovala."

"Karel Jaromír Erben komunikoval s bratry Grimmy, kteří se o české pohádky intenzívně zajímali. Jejich názory se velmi podobaly. Jak Erben, tak Grimmové se domnívali, že pohádky vzešly ze starých mýtů. Rozdíl mezi jejich názorem byl v tom, že zatímco Erben říkal, že vzešly ze slovanských mýtů, Grimmové se domnívali, že vzešly z mýtů germánských,“ dodává Petr Janeček.

Většina z nás si myslí, že pohádky, které označujeme za klasické, jsou našeho, tedy českého původu. Opak je ale pravdou, ani český Honza není pouze naše postava.

„Tato pohádka je rozšířená po celé Evropě, má svou podobu v Anglii, Německu, Polsku a dalších zemích. Společné pro hlavního hrdinu je jeho hloupost a to, že se jmenuje pro danou zemi tradičním jménem – Honza, John, Hans a podobně,“ vyjmenovává odborník.

Pokud pro hlavního mužského hrdinu je v pohádkách typické, že odchází do světa, kde ho proslaví hrdinský čin, vybojuje si nevěstu, získá bohatství a štěstí, u žen je častým motivem princ, který dívku utlačovanou macechou či nevlastními sestrami vysvobodí a otevře jí cestu ke šťastnému životu.

Typickou pohádkou nesoucí tuto dějovou linku je Popelka. „Pohádka o Popelce zřejmě pochází z Číny a první záznamy o ní jsou již z 10. století. Právě z Číny, kde se narozeným děvčátkům pevně stahovaly nožky, tak aby jim nevyrostly a i v dospělosti zůstaly co nejmenší, vzešel motiv malého střevíčku, který obula jen nejkrásnější dívka, tedy ta, co měla nejmenší nožku – Yeh-hsien, naše Popelka. Ve francouzské verzi, která je rozšířená v západní Evropě, má pohádka mnoho kouzelných motivů – kmotra víla promění dýni v kočár, myši v lokaje a podobně."

"Verze známá v Německu, tak jak ji zachytili bratři Grimmové, či u nás je obohacená o tři kouzelné oříšky, v nichž se ukrývají šaty, a ptáčky pomáhající přebírat hrách a čočku. Přestože se tyto pohádky lokálně liší, jde stále o jeden pohádkový příběh,“ vysvětluje Petr Janeček.

Jedinou pohádkou, o které se můžeme domnívat, že mohla skutečně vzniknout na našem území, je pohádka O dvanácti měsíčkách. „Nejstarší záznam o této pohádce pochází ze 14. století a zanechal jej mistr Klaretus, vlastním jménem Bartoloměj z Chlumce. Pohádka tehdy sloužila jako tzv. kazatelské exemplum. Exempla byly zábavné, ale i poučné příběhy, které kazatelé, nejčastěji dominikáni a františkáni, vyprávěli před začátkem svého kázání,“ dodává odborník.

Pohádky a způsob jejich šíření se za mnoho staletí velmi změnily. Rozšířil se jejich repertoár, kdy z původně dvou tisíc pohádkových příběhů jsou nyní známy desítky až stovky tisíc pohádek. V našich podmínkách pohádky již příliš nežijí v ústním podání, ale velmi žijí ve filmu a v knížkách. Kromě toho se v současnosti pohádky hodně vracejí zpět k dospělým, pro které byly pohádkové příběhy původně určeny.

„Tímto příkladem je novodobý román Pán prstenů a Hobit a podobná fantasy literatura. Jejich autor J. R. R. Tolkien říkal, že nám dospělým pohádky chybějí a že je k životu potřebujeme. Proto nám nabídl pohádkové příběhy pro dospělé. A jak se zdá, nepletl se. Dospělí jejich kouzlo skutečně objevili a oblíbili si je,“ uzavírá PhDr. Petr Janeček, Ph. D., z Etnografického oddělení Národního muzea.

Zvířecí pohádky - byly určeny dětem. Patří mezi ně staré indické pohádky, které popisují příběhy převtělení Buddhy do podoby nějakého zvířete. Tak jak se pohádky předávaly a rozšiřovaly, začaly v příbězích místo převtěleného Buddhy vystupovat zvířecí postavy.

Kouzelné pohádky - patrně vycházejí ze starých pohanských rituálů. Mezi tyto pohádky patří výpravné pohádky, jako jsou ty s motivy zabíjení draků, například Bajaja. Tyto příběhy se pravděpodobně vyprávěly při přechodových rituálech a měly být symbolem splnění zkoušky odvahy, při které chlapec dospívá v muže. V těchto pohádkách se často objevují prvky kouzel.

Novelistické pohádky - tyto pohádky jsou velmi realistické, jsou často hodně ze života a chybějí v nich nadpřirozené postavy a kouzla. Příkladem mohou být pohádky o hloupém Honzovi.

Pověsti - pohádkové motivy velmi často nesou i pověsti. Rozdíl mezi pohádkou a pověstí je v tom, že pověstem lidé skutečně věřili. Postavy, které se velmi často vyskytují v pohádkách – například jezinky, vodníci, víly, čerti – jsou původně postavami pověstí, lidé skutečně věřili, že existují.