Kdy může střídavá péče fungovat

„Na tuto otázku není možné jednoznačně odpovědět,“ řekla Novinkám psycholožka Eva Kneblová. „V principu se dá říct, že nejvýhodnější je pro děti návrh takového porozvodového uspořádání péče, které co nejvíce kopíruje fungování rodičů, na které byly doposud zvyklé. Jsou-li oba rodiče zaangažovaní i zvyklí o děti běžně pečovat a oba mají možnost se o děti přiměřeně postarat, střídavá péče může být dobrou volbou i s přihlédnutím k potřebám dětí,“ vysvětlila.

Psycholožka ale zdůraznila, že samozřejmě musí být splněny další podmínky, jako jsou např. přiměřená vzdálenost bydliště obou rodičů od školy, kterou děti navštěvují, apod.

Je ale rozdíl, když se na střídavé péči spolu dohodnou rodiče a když o ní rozhodne soud. „V případě, že se na střídavé péči rodiče dohodnou, je to známka toho, že je pro ně toto uspořádání žádoucím nebo alespoň kompromisním řešením a budou v něm pak snáze fungovat. Je-li střídavá péče určena soudem (v případech, kdy se rodiče sami nedohodnou a soud pak postupuje na základě znaleckých posudků), může být pro jednoho z rodičů toto uspořádání obtížně akceptovatelné a to se bohužel může projevit zvláště v chování vůči dětem,“ uvádí psycholožka.

Dodala, že ji nedávno potěšil názor matky, která po rozvodu přiznala, že by byla ochotna potlačit svou mateřskou ješitnost a na střídavou, a dokonce i výhradní péči otce přistoupit v momentě, kdy by viděla, že děti omezeným kontaktem s tátou strádají. „Výhoda střídavé péče je možnost obou rodičů mít dostatek času pro sebe, nabrat energii, odpočinout si. A staré pravidlo tvrdí: spokojený rodič – spokojené dítě,“ říká Eva Kneblová.

Když se tedy rodiče, kteří spolu už z různých důvodů nemohou žít, rozhodnou pro střídavou péči, musí myslet především na to, aby jejich potomek či potomci, jichž se to týká, nebyli traumatizovaní. „To, jaké následky bude mít rozvod pro děti, podle mého názoru vůbec nesouvisí s porozvodovým uspořádáním péče. Podmínka toho, aby se dítě s rozchodem rodičů snáze vyrovnávalo, je spíše osobní vyzrálost rodičů a jejich schopnost povznést se nad osobní konflikty v situacích, kdy jsou s dětmi, a odhlédnout od nich. Tedy přesně v duchu: přestáváte být manžely, ale zůstáváte rodiči,” vysvětluje psycholožka.

„Je nutné vyhnout se popouzení dětí vůči druhému rodiči i jakýmkoli negativním či ironickým komentářům na jeho adresu, nestavět se do role mstitele či oběti, neprezentovat situaci sebelítostivým způsobem 'my jsme teď nešťastní a opuštění'. Rizikové je, když si začne rodič děti předcházet nebo jim ulevovat, nepřiměřeně je 'šetří', aby měly čas srovnat se se situací. Děti toho mohou začít zneužívat a s rodičem manipulovat,“ dodává Kneblová.

Zdravá a dětem prospěšná je podle ní otevřenost rodičů, ať už se týká informací, nebo emocí. Dítě potřebuje vědět, že je naprosto v pořádku, když se mu po otci stýská nebo se na něj třeba zlobí i to, že může prožívat úplně jiné emoce než matka nebo sourozenec.

Střídavá péče klade mnohem větší nároky na komunikaci mezi rodiči, zdůrazňuje Eva Kneblová. Je totiž rozdíl, když je dítě ve výhradní péči jednoho rodiče, anebo když se v ní matka s otcem střídají. Když se totiž o dítě stará jeden rodič a druhý se s ním vídá např. o víkendech, mohou si rodiče předávat jen minimální množství informací. Pokud je ale péče rozdělena mezi otce a matku rovným dílem, musí spolu oba mnohem více komunikovat.

„Rodiče si předávají informace o tom, jaká je situace ve škole, jaké má dítě povinnosti pro následující týden, zda je nutné zajít k lékaři, kdy má jaký kroužek apod. Rodiče v tomto uspořádání spolu obvykle mnohem více konzultují chování dítěte, čímž vzniká více prostoru pro třecí plochy a třeba i vznik konfliktů na téma, kdo nese větší podíl viny na 'zlobení' dítěte. V každé komunikaci si sdělujeme informace, ale promítá se do ní i vztah. Rodiče pak mají těžký úkol odfiltrovat osobní problémy a držet komunikaci na věcnější informační rovině,“ říká psycholožka s tím, že je jisté, že ke konfliktům mezi rodiči může dojít a dochází.

Je ale dobré si uvědomit, že výměna názorů před dětmi nemusí zásadně znamenat jejich traumatizování. Naopak může být ukázkou toho, že lidé mohou mít rozdílné názory a že existují možnosti, jak si s tím korektně poradit, hledat řešení či kompromisy. „Samozřejmě hádka, kdy na sebe rodiče křičí, navzájem se obviňují a vytahují na sebe nejrůznější 'špínu', do kategorie žádoucích a ukázkových výměn názorů v žádném případě nepatří,“ zdůrazňuje.

Pro dítě to tedy vypadá téměř idylicky, když je svěřeno do střídavé péče svých rodičů. Ale nemusí být vše takové, jak to na první pohled vypadá. Podle Evy Kneblové je asi „nejproblematičtějším aspektem střídavé péče fakt, že dítě delší čas nevidí jednoho z rodičů (střídavá péče se obvykle realizuje v intervalu týden–týden). Čím mladší je dítě, tím delší se mu tento čas subjektivně jeví. Proto se vyplatí nebýt přehnaně striktní v rozdělování času s otcem a matkou”.

„Samozřejmě je třeba držet předem stanovený plán, kdy u koho dítě bude. Zcela přirozené ale pro dítě je, když druhému rodiči může kdykoli zavolat, např. aby se pochlubilo s jedničkou z písemky nebo i v 'tátově' týdnu zajít s mámou na hřiště. Tyto výjimky opět samozřejmě musí vycházet z dobré vůle, rozhodnutí a souhlasu obou rodičů!“ zdůrazňuje.

Střídavou péči si asi každý představí tak, že každý z rodičů má svůj byt, nejlépe někde v blízkém okolí, a tak dítě bydlí týden u matky, týden u otce. Má tedy dva pokojíčky, zkráceně řečeno. Jinou variantou je možnost, aby děti zůstávaly ve stejném místě bydliště a střídali se u nich rodiče. Tato varianta není z praktických a finančních důvodů realizovatelná pro každého. Nicméně je dobré ji zmínit. Když mohou totiž děti přecházet každý týden s batůžky, proč by nemohli rodiče? I psycholožka podotýká, že „na rodiče sice toto uspořádání klade mnohem větší nároky, pro děti je ale určitě mnohem přirozenější a pohodlnější“.

Mgr. Eva Kneblová působí ve Znojmě, externě spolupracuje s brněnskou společností Mansio. Její postřehy o výchově a vztazích můžete průběžně sledovat i na Facebooku.