Jak naučit děti rozumně zacházet s penězi

V tomto věku se děti poprvé setkávají s penězi, většinou ve formě příspěvků od prarodičů, ať už jde o pár drobných do první pokladničky, nebo jako přilepšení například k svátku či na zmrzlinu. Často děti v tomto období od prarodičů slyší:

„Tady máš, něco si kup.“ Vzápětí ale přijde jiná věta od rodičů: „Dej si penízky do pokladničky a neutrácej za hlouposti.” Dítě se tak dostává do rozporuplné situace, kdy vlastně neví, co je správné, a peníze v něm začínají vyvolávat obavy.

Pokud dítě peníze od prarodičů dostává, rodič mu může koupit krásnou pokladničku, do které si je schová a bude se těšit z toho, jak se plní. Úkolem rodičů je představit mu okolní svět a ukázat, co vše se dá za peníze koupit. Ukázat mu možnosti, které jsou však blízké jemu.

„Osobně jsem například doma zavedla pravidelné návštěvy hračkářství. Čím více bylo reklamy v TV na dětské hračky, tím častější byly návštěvy. Pro dceru bylo důležité vidět, jaké možnosti existují, zda skutečně dělají hračky to, co ukazovali v televizi, a seznámit se s tím, že to vše i něco stojí.

Po několika návštěvách, kdy dokázala rozpoznat, že reklama neříká pravdu a hračky se samy nehýbou, nemluví, jsem jí dala finanční limit například 100 korun, za které si může v daném hračkářství sama něco vybrat. Naučila se tak rozhodovat, vybírat si pro sebe to nejlepší a dodržovat rozpočet,“ prozrazuje svůj trik Marcela Hrubošová, finanční poradkyně, která se specializuje na vzdělávání dětí a sama má doma třináctiletou dceru.

Dokonce i na finanční budoucnost dětí můžete myslet zábavnou formou a už od raného věku je učit, že existuje něco jako investice.

„K tomuto účelu mohou například posloužit investiční mince s dětskými motivy. Jde o velmi dobrou formu spoření do komodity, která si dlouhodobě drží svou hodnotu. Díky dětskému motivu dítě lépe pochopí, že nejde o jen tak nějakou minci, ale o tu jeho, vzácnou, jejíž hodnota s jeho věkem může dokonce růst,“ popisuje Hana Bambuleová ze společnosti Golden Gate.

V tomto věku už bývají finanční příspěvky od prarodičů a někdy i rodičů vyšší, protože se přidávají další svátky jako Den dětí, Mikuláš, Velikonoce, Vánoce nebo přilepšení na školní výlety a odměny za vysvědčení. Dítě si spoří a nemá s penězi žádné povinnosti a cíle.

„I proto je dobré dítě naučit nakupovat služby nebo produkty, které mu skutečně dobře slouží a přinášejí radost a uspokojení potřeb. Nejsem zastánce kapesného, protože učí děti závislosti na pravidelném příjmu a nenutí je dívat se po jiných příležitostech příjmu – v budoucnu výdělku,“ vysvětluje Hrubošová.

Hospodařit s penězi podle ní perfektně naučí právě školní výlety, různá soustředění, tábory či školy v přírodě. Je to období, kdy dítě na určitý čas opouští rodinný krb a je nuceno se o sebe několik dnů starat samo. Dostává od rodičů finanční příspěvek, se kterým bude muset vyjít.

„Doporučuji jednoduché pravidlo rozdělení peněz – částka od rodičů (např. 500 Kč) minus 100 Kč (rezerva na výlet, který se v rámci týdenního programu vždy koná a děti chtějí svým nejbližším z výletu něco přivézt) a zbylou částku (400 Kč) vydělit počtem dnů, které dítě na dané akci stráví. Dítě tak přesně ví, kolik může každý den utratit za pamlsky, pití nebo zmrzlinu, případně si vytvořit rezervu. Dítě se tak učí pracovat s rozpočtem a limitem a hledá pro sebe nejlepší variantu,” radí.

Děti už jsou náročnější. Chtějí daleko více věcí a nejlépe každý den. Zajímají se, porovnávají se a trh přináší stále nové produkty a služby. Nedotčená dětská pokladnička z časů dětství je najednou v ohrožení.

Pokud si však dítě prošlo předešlá dvě období, nebude bezhlavě utrácet své úspory, ale bude hledat nový zdroj peněz. Tady vzniká příležitost pro kapesné.

Aby kapesné zafungovalo jako učební metoda, je zapotřebí nastavit a pak následně i dodržovat pravidla, na kterých se s potomkem hned na začátku domluvíte. Měla by obsahovat dohodu o termínech kapesného, aby si děti mohly své výdaje plánovat, dále jeho výši a účel. Výše kapesného by pak měla být úměrná věku a potřebám ratolestí. Samozřejmě s ohledem na finančních možnosti rodinného rozpočtu.

„Pokud dítě se svými penězi nevystačí, není dobré hned částku navyšovat. Jinak se nenaučí nad každou korunou skutečně přemýšlet,” doporučuje psychoterapeutka Jana Tamchynová.

Kapesné by mělo obsahovat ideálně dvě složky. První by měla být automatická, druhá motivační.

Nicméně ani automatická složka kapesného by neměla předpokládat, že dítě doma nepomáhá, např. vynesení koše by mělo být samozřejmostí a nemělo by být nějak zvlášť oceňováno.

Pohyblivou částku kapesného by dítě mělo dostávat za speciální zásluhy, které nejsou zcela běžné, jako pomoc babičce s nákupem apod.

Finanční gramotnosti se lze nicméně učit i bez kapesného. „Dítě by se v tomto období mělo naučit utrácet, ale s rozumem. Aby za své peníze získalo skutečně maximum, tedy radost a užitek. Teď je navíc čas naučit ho utrácet svoje peníze, nikoli cizí, které dostalo,“ říká Hrubošová a přidává svůj tip, jak na to:

„Jedná se o takzvané spolufinancování. Jakmile chce dítě nějakou věc, a není to pro něj životně důležité, protože jsem stále rodič, který je až do 18 let plně zodpovědný za svého potomka, ale jedná se o něco pro radost či posílení svého postavení mezi vrstevníky, pak si musí na daný nákup vymezit 50 procent z ceny, a druhou polovinu doplácím já – rodič.

Není to samozřejmě akce na každý den, protože i my rodiče máme své rozpočty a limity, ale je to funkční cesta, jak naučit dítě sáhnout na úspory, vydat vlastní peníze, na které se dosud nesahalo, a nechat ho prožít emoci, když se utrácí z vlastního.“

Pokud zrovna není v pokladničce dost peněz, učí se dítě i odložení své „nutné” potřeby nákupu na později, až se povede našetřit více, což mu také přináší dostatek času na rozmyšlenou a neudělá ukvapený nákup.

Pokladnička tak zaznamená první úbytky a začne se prázdnit, a dítě, které bylo navyklé mít plno, se začne poohlížet po příležitosti, jak pokladničku opět doplnit. Ne čekáním na svátky, ale proaktivně.

Začne se ptát na přivýdělky, brigády, výpomoci a naučí se vidět svět peněz i ze strany jejich vydělávání. Pozná cenu práce a časovou náročnost, získá zkušenosti a může se lépe připravit na pracovní příležitosti v dospělosti.

„Ve starším dětském věku můžeme dítěti svěřit i platbu nějakých povinných výdajů (například jízdné, kroužek, obědy…) a vtáhnout ho do procesu řízení peněz, jak to dělají dospělí. Tedy příjem, který dostanu, si rozdělím na tři hromádky. První hromádka je odměna pro mě, druhá hromádka jsou povinné výdaje a třetí hromádka je rezerva na horší časy nebo jako úspory pro nákup majetku, který mi slouží, ať již jako zajištění, nebo jako zdroj pasivních příjmů,“ doplňuje odbornice.