Slovensky už mladší generace Čechů nerozumí. 25 let po rozdělení

Jedním z těch „cizích“ výrazů, které ve filmu zazněly, byl cintorín. Co znamená, jsem se brzy dovtípil i díky tomu, že se na něm část děje odehrávala. Pokud i bez nápovědy víte, že se jedná o hřbitov, a ťukáte si na čelo, jak to slovo někdo může neznat, patříte zřejmě k těm, kdo v Československu prožili většinu života a kontakt s jazykem sousedů byl pro ně přirozený. Jenže po 25 letech od rozdělení obou zemí se ukazuje, že hraniční čára, dnes jen pomyslná, se stává i bariérou vzájemného porozumění.

Slovenští herci v českých seriálech a filmech to nezachrání, tím spíše, když často ve svých rolích hovoří česky. Navíc málokterý Čech skutečně rozumí i bez kontextu natolik perfektně, aby věděl, že slovenské děti se houpají na hojdačke, v zimě se na okapech dělají cencúľe, a kdo si v restauraci objedná morčacie mäso, může být v klidu, protože nedostane morče, nýbrž krůtu.

Nedorozumění v české restauraci zažil i slovenský herec Marián Geišberg, jenž hrál v Rudém kapitánovi jednu z hlavních rolí. „Požádal jsem o kačacie stehno s kapustou, servírka se na mě dívala a nechápala. Dokud jsem jí nevysvětlil, že chci kachní stehno se zelím, tak nevěděla, o co jde. Takhle daleko už to zašlo,“ říká třiašedesátiletý člen činohry Slovenského národního divadla.

Sám sebe vnímá jako příslušníka generace, které vzájemné porozumění nečinilo problémy, proto jej současný stav velmi trápí. „Když k vám přijedeme hrát divadlo, mám často silný pocit, že publikum nerozumí. Mladší ročníky teprve ne.“

Třicetiletý Drahomír Červenák z Košic, jenž žije v Praze od studií na vysoké škole, se několikrát potkal s Čechy, kteří mu nerozuměli vůbec. „Jeden z nich, který už teď patří mezi moje nejlepší přátele, přišel na vysokou školu z Plzeňského kraje a nikdy se do té doby nepotkal se Slovákem nebo se slovenštinou, kterou nevyhledával. Pochopitelně trvalo nějaký měsíc, dokud si na ni nezvykl a nemusel jsem mu každou větu opakovat dvakrát,“ povídá zaměstnanec společnosti Nikon. V práci mu nikdo nebrání komunikovat jeho mateřštinou, přestože za kolegy má většinou Čechy.

Vypozoroval také, že plynulejší rozhovory se obvykle odehrávají s lidmi z Moravy nebo s těmi, kteří alespoň v době studií měli za spolužáky Slováky. I přesto se v rámci zjednodušení konverzace naučil svoji řeč prokládat některými českými výrazy. To proto, aby jeho přátelé a kolegové nemuseli pátrat ve slovnících, co jsou raňajky (snídaně), vankúš (polštář), žrebovanie (losování) nebo omrvinka (drobek).

Právě na mladých závisí, jak to s naším (ne)porozuměním bude vypadat nadále. Zatímco slovenské děti se i po 25 letech od rozdělení státu dívají na české pohádky v původním znění, ty české už se na slovenštinu takříkajíc nechytají.

Oslovil jsem zástupce dvou základních škol, jedné v hlavním městě a druhé 20 kilometrů od slovenských hranic, aby svým žákům na druhém stupni předložili test na překlad deseti slov do češtiny. Vybral jsem tyto poměrně běžné výrazy: kefa, skrutka, ťava, slnko, tovar, rasca, električka, sneh, vrecko, jedáleň. Pokud sami chcete zapřemýšlet, co znamenají, máte příležitost. Na dalších řádcích se dozvíte řešení.

Prahu zastupovala Základní škola Červený vrch v šesté městské části, konkrétně jejích 44 deváťáků, kteří se testu zúčastnili. Pohraničí, kde se přece jen očekává větší povědomí o sousedním jazyce, pak ZŠ Hutník ve Veselí nad Moravou. Tam se testu zúčastnilo 27 osmáků.

Skoro všichni puberťáci z Prahy, až na úplné výjimky, odvodili, že sneh je sníh. Podobné to bylo se slnkom neboli sluncem, ačkoli tenhle výraz by podle některých odpovědí mohl označovat i zrnko, zrní či dokonce malého slona. Více než šest slov nikdo správně nepřeložil, zatímco ve Veselí se nejlepší žák zastavil na devíti.

Nejsrozumitelnější ze zbylých výrazů se pražským deváťákům zdála jedáleň, kterou jako jídelnu určilo 21 z nich. Na druhém místě co do úspěšnosti skončila trochu překvapivě ťava (velbloud), již znalo 19 dětí. Ty ostatní alespoň vesměs hádaly zvíře – psa, krávu, lamu nebo koně. Nikdo však neodhalil, co je kefa (kartáč), rasca (kmín) a vrecko (sáček nebo kapsa). V prvním případě kromě jedné odpovědi „zubní kartáček“ většina hádala, že se tak slovensky řekne kafe, stačí přehodit samohlásky. Zato tajemné slovo vrecko může podle dětí znamenat všelicos: víčko, vajíčko, kolo, Řecko, vrakoviště, nářadí, batoh nebo uřvané děcko.

Skrutku neboli šroub zná jediný školák, o tovaru jakožto výrobku slyšelo sedm z nich. Hlavu jim zamotala električka, v Česku známá jako tramvaj. Dvanáct dětí se nenechalo nachytat, podle ostatních to však může být nejen zásuvka, baterka nebo vrtačka, ale i prakticky kompletní vybavení domácnosti spotřebiči – pračka, lednice, žehlička, elektrická i mikrovlnná trouba, případně rovnou celá elektrárna.

Děti z Veselí nad Moravou byly téměř perfektní v slnku i snehu. Našli se znalci vrecka (13 správných odpovědí) i kefky (10), po jednom čestném úspěchu si připsaly skrutka i rasca. I v ostatních výrazech si děti z pohraničí vedly při zohlednění počtu účastníků testu lépe než ty pražské. Dokázaly tak, že geografická blízkost cizímu jazyku má na jeho znalost nemalý vliv.

Na problémy v komunikaci mezi Čechy a Slováky poukázal po svém způsobu zpěvák Ondřej Ládek alias Xindl X. V duetu se slovenskou zpěvačkou Mirkou Miškechovou Cudzinka v tvojej zemi se zpívá: „Ešte včera vraveli sme na rovnako, až na malé odchýlky, dnes pripadám si ako pako, keďže všetky slová cudzie zdajú sa mi, čo je to s nami…“

„Pro mě to byl určitě jeden z klíčových momentů toho textu,“ přiznává inspiraci současným stavem. „Primárně je to písnička o vztahu. Nedorozumění na jazykové úrovni je spíš takovou metaforou, ale aby fungovala, musí se zakládat na realitě. A já mám opravdu dojem, že mladá generace je někde jinde, než byla ještě ta moje,“ říká osmatřicetiletý písničkář, jehož dědeček je Slovák a díky němu byl mimo jiné zvyklý číst odmala knihy ve slovenštině.

Potvrzuje také, že problém mají spíše Češi než Slováci: „Mladí na Slovensku nám na koncertech rozumějí lépe, než když nějaká slovenská kapela přijede hrát sem. Přijde mi škoda, že po rozdělení se zmenšuje jazykové i kulturní povědomí. Herců známe ještě docela dost, ale slovenských zpěváků málo,“ domnívá se.

Právě v rozdělení Československa na dva státy vidí herec Marián Geišberg příčinu všeho. „Masarykovo a Štefánikovo dílo jsme barbarsky zahodili do koše neuvědomujíce si strašné důsledky, které to přinese. Těch 70 společných let bylo podle mě velmi výhodných, že obě republiky žily vedle sebe, byly tak silnější a lidé si rozuměli na jedné i druhé straně.“

Různé iniciativy na politické úrovni, jak věci zlepšit, například „povinným“ vysíláním pořadů ve slovenském jazyce v Česku, sice vítá, ale bojí se, že přicházejí s křížkem po funuse. „Kdysi jsme si rozuměli úplně normálně, přestože odlišných slov je v obou jazycích opravdu hodně, jiná je i větná skladba nebo melodika řeči,“ poznamenává.

Ačkoli si mnozí Češi sebevědomě myslí, že slovensky rozumějí a domluví se perfektně, není to tak jednoduché. Ostatně i proto v Česku působí řada překladatelů do slovenštiny, vesměs rodilých mluvčích. Překladatelka Jana Palečková sice v Česku žije a pracuje 15 let, přesto náš rozhovor probíhal dvojjazyčně. Jako překladatelka mezi oběma jazyky se vždy snaží být bezchybná, a protože svoji češtinu za dokonalou nepovažuje, raději zůstává u své mateřštiny.

„Jak jsem přísná ve své práci, tak jsem přísná i sama na sebe, takže mám stále zábrany mluvit česky,“ přiznává. „Na druhé straně mnozí Češi nemají zábrany mluvit slovensky, což je milé a vítám to, ale jakmile by chtěli do slovenštiny překládat, tak si říkám: Brzděte.“

Poukazuje na to, že bezvadný překlad do slovenštiny, pokud se jedná o různé úřední dokumenty nebo třeba návod a složení výrobku při jeho uvedení na slovenský trh, jak to vyžadují zákony, běžný Čech nezvládne. Navzdory tomu se o to někteří amatéři pokoušejí, často s využitím strojového překladu počítačového programu, a výsledek je pak tristní. Odlišností je totiž víc, než se na první pohled může zdát.

„V češtině se někdy používá shodný tvar pro jednotné i množné číslo. Například slovo informace. Ve slovenštině říkáme v jednotném čísle informácia a v množném informácie,“ dává jeden příklad z mnoha. „Potřebuji tedy znát i kontext, abych to správně přeložila,“ říká s tím, že pokud se jedná o překlad ze slovenštiny do češtiny, vždy ještě text posílá ke kontrole české korektorce.

Navzdory příbuznosti obou jazyků tedy nemá o práci nouzi. „Včera jsem dělala překlad pro firmu, která vyrábí dětské botičky,“ zmiňuje bývalá učitelka slovenštiny, která překládá vše od beletrie až po právnické či ekonomické texty. Oříškem pro ni byla loňská práce na přírodovědném atlasu pro děti. „Zahrnoval všechny možné ptáky, ryby, žáby, želvy, a s tím jsem se tedy natrápila, protože jsem ke všem hledala slovenské ekvivalenty. Navíc některá zvířata jsou v češtině třeba v mužském rodě, zatímco ve slovenštině v ženském.“

Syn a dcera Jany Palečkové se téměř určitě nezařadí k těm, kdo budou mít s porozuměním jedné či druhé řeči v dospělosti problémy. Jejich matka je Slovenka, otec Čech. „Naše děti určitě umějí slovensky lépe než většina Čechů, ale nechce se jim mluvit,“ přiznává překladatelka. „Mysleli jsme si, že se mnou budou mluvit slovensky a s manželem česky, ale bohužel jsme sklouzli do té lenivější podoby, že já na ně sice mluvím slovensky, ale odpovídají mi česky.“ Jen v létě, když pokaždé tráví nějaký čas na Slovensku, podle ní přirozeně přejdou do tamní řeči.

Vůči Slovákům usazeným v Česku panuje i přes jistá jazyková nedorozumění stále velmi vstřícná nálada. Jde nejen o nejpočetnější národnostní menšinu u nás, ale podle různých průzkumů také tu z českého pohledu nejsympatičtější. Proto jim „tolerujeme“ i to, když se rozhodnou zůstat u své mateřštiny.

„Na vysoké škole byli na Slováky zvyklí profesoři i studenti. I při závěrečných pracích a zkouškách jsme mohli používat slovenštinu. Taktéž v zaměstnání jsem se nikdy nepotýkal s překážkou kvůli jazyku. Této tolerance si všichni Slováci velmi váží,“ tvrdí Drahomír Červenák, jenž v žije v Česku 11 let a preferuje rodnou řeč. „Jazykovou bariéru vnímám od začátku jen v podobě svých obav, jestli mi druhá osoba bude rozumět. To má potom vliv na odvahu při oslovení nebo na květnatost jazyka, který použiju.“

Skutečně nepříjemné chování ze strany Čechů kvůli svému původu či řeči by však za léta v Česku spočítal na prstech jedné ruky.

První den v týdnu byl za minulého režimu v Československé televizi vyhrazen tvorbě bratislavského studia. Českým divákům se tak slovenština nenápadně zarývala do podvědomí. Stejně nebylo kam přepnout. Dnes máme možnost si vybrat z desítek stanic, mezi nimiž sice obvykle není problém naladit i ty slovenské, ovšem čistě z osvětového důvodu tak asi učiní málokdo.

Na dotaz, jaký prostor dnes veřejnoprávní Česká televize věnuje slovenskému jazyku, přišlo z tiskového oddělení jen velmi obecné sdělení: „Programy České televize jsou vyráběny primárně v českém jazyce. Slovenština se však ve vysílání stále přirozeně objevuje, třeba zastoupením slovenských tvůrců ve vysílání nebo prostřednictvím hostů v pořadech. Aktuální slovenské filmy, seriály a dokumenty jsou zařazeny do programové nabídky stanice ČT art, a to do speciálního pondělního vysílacího okna. Česká televize také koprodukuje projekty se slovenskou účastí.“ Dlužno dodat, že pondělním vysílacím oknem se rozumí hodinka kolem půlnoci. To asi neslibuje široký divácký zásah.

Větší službu tak v tomto ohledu paradoxně dělají „mezinárodní“ show typu Česko Slovenská SuperStar nebo Česko Slovensko má talent, kde se doplňují moderátoři obou zemí a půl napůl je namíchaný i počet účinkujících.

Zatímco u nás není neobvyklé, když se slovenský film nebo seriál předabuje do češtiny, na Slovensku zůstává čeština jako původní jazyk obvykle zachována. „Tituly z české produkce vysíláme v původní verzi, s výjimkou pořadů pro děti do 12 let, které jsou povinně dabované do slovenštiny ve smyslu zákona o státním jazyce SR,“ uvádí hovorkyňa, tedy mluvčí slovenské veřejnoprávní RTVS Erika Rusnáková. Také starší zahraniční filmy se nezřídka vysílají ve verzi s původním českým dabingem. „Na základě našich zkušeností a informací nemají diváci s češtinou problémy. Obecně ale platí, že pokud je film k dispozici i ve slovenské verzi, upřednostníme ji,“ vysvětluje. Dodává pak ještě, že v loňském roce odvysílaly kanály Jednotka a Dvojka dohromady 207 hodin v češtině.

Problém je tedy evidentně na naší straně, ačkoli třeba překladatelka Jana Palečková za 15 let v Česku výraznou změnu k horšímu nepozoruje. I tak ji však nepřekvapí, pokud pro někoho slovenština není srozumitelná. „Třeba u mladých prodavaček už jsem zvyklá, že nerozumějí.“

Větší kulturní otevřenost je recept, který by aplikoval Xindl X, jenž k tomu sám přispěl svým česko-slovenským duetem. „Čím víc se u nás bude hrát filmů ve slovenštině nebo čím víc sem bude jezdit slovenských kapel, tím víc dostanou lidé slovenštinu pod kůži. Ale je to na vůli lidí,“ dodává.

S tím souhlasí i Marián Geišberg, jehož film Rudý kapitán šel do našich kin v českém dabingu i v původním znění. „Ochota, potřeba se k sobě přiblížit musí být myšlena upřímně, a ne proklamativně.“ Muselo by se tak podle něj stát nejen na úrovni politické, ale třeba i vydavatelské nebo programů v televizi. „Skutečně si naše národy byly bližší a semknutější, co se týče jazyka. Dostalo se to příliš daleko,“ mrzí ho a podělí se ještě o zkušenost: „Já už jsem dokonce slyšel na place mluvit Čecha se Slovákem anglicky. To už se mi zdálo ‚zu viel‘,“ zasměje se.