Astrolog Antonín Baudyš: Štěstí je především interpretace

„Kolegové o mně říkali, že jsem rychlokvaška,“ usmívá se dnes jeden z nejžádanějších astrologů v zemi, který tvrdí, že konec světa už proběhl.

Přes společenskou angažovanost rodičů bylo dětství, které strávil na sídlišti v pražských Bohnicích, poklidné. „Asi všichni lidé si myslí o své rodině, že ta jejich je ta normální. V čem vyrůstáme, to pokládáme za normu,“ říká čtyřicetiletý astrolog a terapeut Antonín Baudyš, který má objednávkami na výklad horoskopu zahlcený e-mail.

„Uživit se astrologií? Výklady a konzultacemi se živím už patnáct let a nestěžuju si,“ krčí rameny. Jeho cesta k této disciplíně nebyla tak přímočará, jak by se mohlo zdát. Ačkoli ji ovládal i jeho otec, politik Antonín Baudyš senior, který před třemi lety zemřel, dědicem znalostí se syn nestal automaticky a hned. Jeho cesta byla klikatější. Stejně jako do jeho současného bydliště na severu Moravy, do Šumperka. Tam to zase rodák z Prahy vzal přes Španělsko.

Před listopadem 1989 žili Baudyšovi všedním životem českých rodin. Maminka Zuzana pracovala jako bankovní úřednice a měla na starost činnost lázní. Tatínek Antonín přednášel na Fakultě strojní ČVUT jemnou mechaniku a optiku, občas učil i na střední škole a sedával v maturitních komisích.

„Dojížděl jsem do Vysočan na jazykovou školu. Byla to poklidná doba. Jednou jsme byli u moře v Jugoslávii. To byl pro mě z dětství asi nejbarevnější zážitek. Rodiče se mnou jinak do zahraničí úřady nepouštěly, protože pravděpodobnost, že by tam zůstali, byla velká,“ vzpomíná na tu dobu astrolog.

Jeho mladší bratr si profesi zvolil po mamince, pracuje v bankovním sektoru, zatímco on se více potatil. „Táta byl vzor, který ve mně, v dobrém i špatném, dobíhá pořád,“ netají se. „Chcete příklad? Třeba potřeba chlubení se. A taky skepse vůči hlavním myšlenkovým proudům. To, co si myslí většina, je pro nás podezřelé a tušíme tam chybu.“

Vliv na něj měla taky jeho babička. „Poloviční Italka, po válce horlivá komunistka, po roce 1968 vyhozená ze strany. Byla architektkou, zůstala po ní v Říčanech budova Chemoprojektu. Tátu vychovala přísně, ale současně jí maximálně záleželo na spravedlnosti,“ vybavuje si.

Antonín Baudyš vnímá také podobnost své babičky se svou ženou Kristinou. „Tak jako si muži volí partnerky podle podvědomého předobrazu své maminky, tak já si podvědomě vybral svou ženu podle předobrazu své babičky. Je to tam vizuálně i v ostřejším temperamentu. Moje žena je také původem cizinka, která sice vyrostla na Moravě, ale její rodiče byli v Oděse námořníci ruské obchodní plavby.“

Změna přišla brzy po listopadu 1989. Antonínovi bylo čerstvých sedmnáct a společenská atmosféra uvolnění ho uchvátila. Líbilo se mu, že rodiče vyjíždějí po republice i do zahraničí a domů se vracejí plni dojmů a zážitků.

„A taky jsem změnu režimu bral jako velké zadostiučinění pro mého tátu, o kterém jsem věděl, že je hodně napřed. Aby nemusel ke komunistům, stal se členem Československé strany lidové. Věkový průměr v ní a taky vzdělanostní profil ho tehdy zvýhodňovaly. A tak se stal v prosinci 1989 místopředsedou české vlády pro průmysl a dopravu, což s ním dobře korespondovalo,“ říká Antonín Baudyš o vstupu svého otce do politiky. Proměna života byla pro rodinu takovým překvapením, že na to Baudyšovi reagovali po svém.

„Nechci zpětně nic znevažovat, ale my tehdy měli z mnohého legraci,“ lakonicky vysvětluje a přibližuje okolnosti, za kterých se vstup do vlády odehrál.

„Jednou u nás zazvonil tehdejší šéf lidovců Bartončík s kožichem a beranicí a řekl tátovi, ať s ním jede, že má za úkol ho přivézt. Prý nikoho jiného nemají. Původně chtěl do vlády jistého inženýra Hamačku z Přerova, ale řidič se spletl a omylem přivezl jeho bratra, a Bartončík měl jen asi dvě hodiny na to, aby přivedl někoho jiného.

On byl táta vždy solitér. Ani spolupráce s chartisty mu nevyhovovala, přestože kontaktů bylo mnoho. Solitérem zůstal i v polistopadové době. A to mu i zlomilo vaz, nepatřil do žádného klanu,“ hodnotí otcovu politickou kariéru. Zároveň si ale myslí, že to bylo dobře, když otec v politice skončil.

„Moc člověka korumpuje. Táta se nezamýšlel obohatit, toho bychom si všimli. Ale začaly se u něj projevovat znaky určitého, řekněme, velikášství. Odešel z politiky a začal se věnovat astrologii. Dalších osmnáct let den co den slýchal desítky obyčejných lidských příběhů. Rozvinulo to pochopení toho, co je v životě opravdu důležité.“

Pro mnoho pamětníků však zůstane tím ministrem, který si ve funkci šéfa obrany prostřelil letadlo. Přestože kulka vyšla z nedbale seřízené pistole člena jeho ochranky. „S tou historkou se už dobrých deset let nesetkávám,“ tvrdí Antonín Baudyš, „ale táta se s tím samozřejmě nějak vyrovnávat musel. Pomohlo mu, když pochopil, že ho v té příhodě dostihl dluh z minulosti.“

Existence minulých životů byla pro otce samozřejmostí, syn toto přesvědčení od něj převzal už v dětství. A tak vypráví o regresi u Marty Foučkové, ve které se ukázalo, jak jeho otec v minulém životě – coby rakouský šlechtic – omylem zastřelil zahradníka v koruně třešně. Zatímco on střílel po špačcích. „Tehdy se ten příběh v monarchii ututlal, ale veřejné zostuzení jej dostihlo v tomto životě.“

Antonín Baudyš hovoří o svém otci s porozuměním a obdivem. Ač byl technik a inženýr, polovinu své duše poskytoval duchovnímu životu. „Jako dítě byl vychován rodiči, kteří upřímně věřili programu komunistické strany. Během dospívání si však přečetl kompletní antickou knihovnu a názorovou svobodu mu rodiče nebrali.“

Otcův tatínek, malíř a ilustrátor, zemřel předčasně. Ale stihl ho seznámit se svým přítelem Stanislavem Lužickým z Ovenecké ulice, který byl českým bratrem a uvedl ho do křesťanské filozofie. A Lužický jej zase seznámil s lidmi, kteří ovládali astrologii.

Ani v komunistickém Československu nebylo tohle umění zcela zapomenuto, ovládali ho například pozdější rabín Karol Sidon či Jaroslav Hutka. Povědomí o věcech nemateriální povahy předal Antonín Baudyš senior svému synovi zcela přirozeně. „Prostě mezi námi tyto informace neustále proudily.“

„Táta ovládal astrologii už v době mého narození, já se jí však začal zabývat až během studia filozofie v Mnichově,“ říká Antonín Baudyš. Připravoval se tam tehdy po ukončení gymnázia na kombinaci kněz – publicista. Za sebou měl rok v kněžském semináři ve Švýcarsku a dva roky v jezuitském noviciátu. Jak se tam dostal?

„V osmdesátých letech mi moc nedávalo smysl, jak tu lidé žili,“ přiznává. „Hledal jsem svět, kde jsou na sebe lidé hodní a kde se nemusí každý měsíc s vyplazeným jazykem platit složenky. Ohledně holek jsem byl navíc úplně zakomplexovaný. V šestnácti jsem se v křesťanství našel do té míry, že jsem na zelený sokl pod tabulí kreslil křídou citáty z Nového zákona,“ směje se.

Přihlásil se tedy k jezuitům a na ten čas vzpomíná jako na jedno z nejhezčích období života. „Spousta času na čtení knih a klukovská soudržnost se mi pak už nikdy jindy nezopakovaly,“ přemýšlí nahlas. Neobešlo se to bez problémů. „Když staří páteři obnovovali noviciát, nevěděli, jak s námi, mladými kluky, zacházet. Jezuitský noviciát pak někdy osciloval mezi represí a anarchií.“

Za studium filozofie na řádové vysoké škole je jezuitům vděčný, jezuitský systém duchovní práce s myslí pokládá za odpovídající době svého vzniku. Říká, že současná psychoterapie je o světelná století napřed. Školu dostudoval, ale to už mu bylo jasné, že knězem nebude. Když mu spolužák zatelefonoval z Vatikánu, že má sám se sebou problém, uvědomil si okamžitě, že ho má taky. Ve třiadvaceti z řádu vystoupil.

„Tatínek mě při vstupu do řádu plně podporoval, neboť měl radost, že jsem se dokázal rozhodnout. Maminka tomu příliš nerozuměla, vyznávala zdravé a civilní pojetí života. A se svojí poctivou a věrnou povahou nerozuměla ani mému vystoupení, zatímco táta byl nadšený, že jsem se zachoval v souladu se svými pocity,“ přibližuje postoje svých rodičů.

„Byla to taková pidikancelář s oknem do ulice a do toho okna jsem si vyvěsil, že se zde dělají horoskopy,“ přibližuje svá první léta po odchodu od jezuitů. Astrologií se začal živit po ukončení civilní služby v Karolinu a v Technickém muzeu. Nejprve ji studoval z německých knih. „Trochu to šlo a trochu ne, ale táta mi po návratu ukázal, co a jak, a začalo to dávat smysl.“

V roce 1995 astrologii začal studovat, o rok později dělal první placené výklady a od roku 1998 ji spolu s kolegy už i učil. „Zdá se vám to rychlé?“ směje se. „Bylo. Však na mě někteří lidé z oboru pohlíželi jako na rychlokvašku či téměř neslušnou značku.“

Astrologie si ho zcela získala. „Řeč sestává z kombinací písmen od A do Z. Matematika, když to zjednodušíme, se skládá z kombinací číslic od nuly do devíti. Lidské tělo je energeticky složené z minimálně sedmi center, tzv. čaker. Podobně je veškerá skutečnost hmotná i nehmotná v našem vesmíru sestavena z energií, které reprezentují planety,“ vysvětluje, jak podle něj královská věda funguje.

„Každé těleso je příslušné za určitou hladinu skutečnosti. Luna za domov, emoce, noc, ženství a všednodennost, Merkur za rozum, komunikaci, pohyb a cesty a tak dále. Neustálé otáčení všech planet kolem Slunce však tvoří nepřetržitý generátor energetických kombinací, které zajišťují hmotný i duševní vývoj všeho nám známého.“

Díky astrologii poznal i svou ženu, dnes třiatřicetiletou terapeutku Kristinu. Rozšířil si kvalifikaci ještě o regresní terapii a na jednom ze soustředění ji potkal. Byla ze Šumperka, měla tříletého chlapečka a vztah mezi nimi byl zpočátku jen víkendový. Přesídlení Kristiny do Prahy situaci úplně nezklidnilo. Oba měli ve velkoměstě naspěch, dlouho pracovali a na sebe měli málo času. „Zeptal jsem se Kristiny, jestli by nechtěla, abychom se odstěhovali někam ven, a když vyhrkla, jestli bych to viděl už brzy, bylo jasné, že půjdeme. Moje žena si navíc zaslouží, abych jí splnil každé přání.“

Volba padla na Španělsko. Zkusili Barcelonu, ale tam byl ještě větší shon než v Praze. Usadili se v Tarragoně, asi stotisícovém městě, kde je odevšad vidět moře, parky jsou upravené a často tam hraje hudba. „Bylo to nesmírně náročné. Ale vzpomínám na to s láskou. Kristina byla těhotná s naším druhým chlapečkem a já seděl dvanáct set kilometrů od domova na banánovkách s knížkami a přemýšlel jsem, jak to nyní s prací pojmout. Rozsvítil jsem si počítač a v e-mailu byly obvyklé objednávky na vypracování horoskopu.“

Výklady horoskopů svým klientům začal nahrávat do mp3 souborů a posílat přes úschovnu. „Musel jsem se ohánět, to je pravda, ale řešil jsem to tak, že jsem pochodoval v městských parcích, v jedné ruce horoskop, druhou jsem tlačil kočárek a namlouval jsem do diktafonu na krku astrologické výklady.“

Jako astrolog se při výkladu horoskopu ocitá v roli tlumočníka, který pomáhá klientovi domluvit se sám se sebou. „Kdybych nebyl astrologem, pravděpodobně bych byl poslancem či ministrem jako táta. Ovlivňoval bych životy lidí mnohem víc,“ tvrdí s úsměvem. „Popřípadě bych byl novinářem a denně bych ovlivňoval mysl desítek tisíc čtenářů.“

Po dvou a půl letech ve Španělsku se jeho ženě začalo stýskat. Na rok se usadili v domě u lesa v České Lípě. „Pak nám došlo, že podobný dům v přírodě máme v Šumperku, odkud Kristina pochází. Bydleli v něm však příbuzní. Nebylo jednoduché se vypořádat se spletitými příbuzenskými vztahy a složitými emocemi. V jistém smyslu byl návrat do Kristinina rodného města více vyčerpávající než celé Španělsko.“

Dnes je rád, že jejich děti žijí v zeleném a příjemném městě, kde je všude blízko a chodí se pěšky, a že se Moravané na ulicích zdraví. Ke dvěma chlapcům přibyla ještě holčička, kterou mají v pěstounské péči. „Jsem tam šťastný. Ale to jsem byl nakonec i v Tarragoně a v Lípě. Pocit štěstí neudělá místo, ale hlava. Štěstí je především interpretace.“

„Beslan,“ odpovídá bez zaváhání na otázku, co ho dovedlo k takzvaným konspiračním teoriím. Nepovažuje je za nic pejorativního, neboť označují spiknutí, a to je pro něj hotovou věcí. Veřejně zpochybnil verzi pádu newyorských dvojčat tak, jak jej prezentovala oficiální média. Pochybovat o New Yorku začal po tragédii v beslanské základní škole, kde do smrti tří set padesáti lidí byla evidentně zapletena ruská FSB.

„Byl to podlý způsob obhajoby války v Čečně pro ruskou veřejnost,“ tvrdí. „Informace se dnes dají dohledat mnohem snáze a často se tak dostaneme k netušeným souvislostem. Nakonec mne toto bahno světa zahltilo. Přiznal jsem si, že jsem zodpovědný pouze za obsah své mysli. A odpojil svoji mysl od toho, jaká nadělení kde pečou loutkáři.“

Stejně tak si stojí za tím, že datum předpokládaného konce světa 21. prosince 2012 nebylo nesmyslem, byť nemluví o datu, ale o celém období. „Naše sluneční soustava prokazatelně prolétla v roce 1998 přes tzv. galaktický rovník. To je událost, která se děje jednou za tisíce let. Rovníkem se však šíří fotonové záření z centra Galaxie. Zvýšenému fotonovému záření jsme vystaveni posledních dvacet let. Má vliv na rozvoj a přeměnu vědomí. Lidí, planety, všeho. Nikoho o tom přesvědčovat nechci, ale je znát, že vědomí lidstva pokročilo do vyššího stadia. A je jen otázka času, kdy se to projeví i ve vnějším prostředí. Dosavadní svět už skončil, přestože to ještě není vidět.“