Otec národa Mahátma Gándhí. Muž, který dovedl Indii k nezávislosti

Móhandás Karamčand Gándhí se narodil 2. října 1869 ve městě Porbandar, které leží dnes na západním pobřeží Indie. Území tehdy tvořilo součást Britské Indie. Jeho otec Karamčand Uttamčand Gándhí působil jako ministerský předseda místního státu. Později rodina přesídlila do státu Rádžkot, kde se Karamčand stal poradcem místního vládce a poté i ministerským předsedou.

Ve 13 letech měl Gándhí podle místní tradice svatbu s o rok starší Kasturbai Makhanji Kapadiaovou. Manželi zůstali 62 let až do její smrti v roce 1944.

V roce 1885 Gándhího silně zasáhla smrt otce a poté také úmrtí svého prvního dítěte krátce po jeho narození. Tři roky nato se Gándhímu narodil syn Harilal, později měl ještě další tři syny.

V roce 1888 dostal svolení od rodiny k odchodu do Anglie, aby studoval práva na University College v Londýně. Matce slíbil, že se vzdá žen, masa a alkoholu. V Londýně navštěvoval vegetariánské restaurace a vstoupil do Londýnské společnosti vegetariánů (LVS). V ní byl zvolen do výkonného výboru.

Po dokončení studia se vrátil do Indie a dozvěděl se o smrti své matky během svého pobytu v Anglii. Od muslimského obchodníka dostal nabídku, aby se stal právníkem jeho bratrance, který podnikal v jižní Africe. Gándhí přijal a předpokládal, že v Brity spravované Kolonii Natal, dnešním okolí Durbanu v Jihoafrické republice stráví rok. Nakonec zůstal 21 let.

Během Druhé búrské války pomáhal jako dobrovolný zdravotník, za což byl později oceněn Medailí královny Jižní Afriky. Setkal se i s rasismem, jaký nezažil v Anglii. Byl například vyhozen z vlaku, když odmítl opustit první třídu. Čas strávený na jihu Afriky výrazně formoval jeho myšlenky a učení.

Začal se zajímat o politiku a založil Natalský indický kongres. Patrně ale smýšlel odlišně o Indech a o černých Jihoafričanech. Oponoval, že Indové by neměli být vnímáni za součást jedné skupiny s černochy, ale naopak patřit k bělochům, protože jde také o Indoevropany.

Během let v Africe Gándhí začal pilovat učení o nenásilném odporu. Ovlivnil tak mj. Nelsona Mandelu, který jej také prosazoval v boji proti apartheidu, než ztratil naději v úspěch takového postupu proti agresivnímu režimu.

V roce 1915 se vrátil do Indie a přidal se k Indickému národnímu kongresu, indickému nacionálnímu hnutí. V něm se tehdy střídali prezidenti každý rok, v polovině 20. let stanul na rok v této funkci sám Gándhí. Kongres se postupně měnil v masovou politickou stranu, jíž je i ve 21. století.

Gándhí věřil, že britská vláda nad Indií si drží moc, protože s ní Indové spolupracují. Když přestanou, moc se zhroutí. V roce 1919 při projevu nabádal, aby lidé nezabíjeli Brity a nepokoušeli se je zranit, ale aby svou frustraci vyjadřovali mírovou cestou. Bojkotem britského zboží, pálením svého britského oblečení.

V roce 1922 byl za pobuřování odsouzen k šesti letům vězení. Odseděl si pouze dva roky, po akutním zánětu slepého střeva a operaci byl omilostněn. 26. ledna 1930 Indický národní kongres vyhlásil nezávislosti Indie. Na skutečnou samostatnost na britské moci však musel čekat ještě 17 let.

Ve stejném roce se Gándhí vydal na svůj slavný Solný pochod. 12. března vyšel se 78 následovníky ze Sábarmatí (část Ahmadábádu) do Dándí. Na konci téměř 400 km dlouhé cesty, kterou ušli za 24 dnů, si Gándhí protizákonně nabral sůl z vody Indického oceánu. Protestoval tak proti dani ze soli a britskému monopolu na obchod s ní.

Během pochodu neposlušnost sílila a vláda zadržela na 60 tisíc lidí. Britové začali s Gándhím jednat. Nabízeli propuštění politických vězňů výměnou za opuštění politiky neposlušnosti.

Za druhé světové války Gándhí odmítal účast Indů v britské armádě. Nechtěl, aby Indové bojovali za svobodu země, která jim vlastní svobodu upírá. Miliony se ale i přesto nechaly naverbovat do boje proti nacismu.

I v průběhu války Gándhí zesiloval volání po odchodu Britů z Indie. V reakci na jeden z jeho projevů byl zadržen i s dalšími významnými členy INC. Naléhal, aby nyní již Indové vůbec nespolupracovali a raději strpěli agresi Britů. Ve vězení strávil dva roky, během té doby zemřela jeho manželka Kasturbai. Gándhí byl propuštěn kvůli špatnému zdraví. Vláda kvůli obavám z následné reakce Indů nechtěla dopustit, aby zemřel ve vězení.

Po skončení války se Britové již měli k opuštění Indie. Gándhí ale nesouhlasil s myšlenkou rozdělení země podle náboženství, kterou prosazovala Muslimská liga. Chtěl nejprve jednotnou spolupráci při odchodu Britů s tím, že v oblastech s muslimskou většinou poté rozhodne referendum o případném odtržení.

Napětí v zemi rostlo a čím dál častěji docházelo k nábožensky motivovaným útokům mezi hinduisty a muslimy. Britové se obávali občanské války. V srpnu 1947 se na mapě světa objevily nové nezávislé státy. Dominium Indie, které se v roce 1950 po přijetí ústavy přeměnilo v Indickou republiku, čímž definitivně skončila britská vláda, a Dominium Pákistán. Ten se stal republikou v roce 1956, na počátku 70. let se od něj odtrhl dnešní Bangladéš.

Mezi Indií a Pákistánem se vzápětí rozhořel konflikt o etnicky velmi rozmanitý region Džammú a Kašmír, který se rozhodl nepřidat ani k jednomu novému státu. Indie přerušila převod peněz, k němuž se zavázala při dohodách o rozdělení Britské Indie. Gándhí reagoval další ze svých protestních hladovek až na smrt, načež se obě strany rychle dohodly na pokračování transakce.

To však popudilo hinduisty v Indii, mnozí mu vyčítali velmi smířlivý postoj k muslimům. Radikálové se rozhodli Gándhího odstranit. První pokus o pumový atentát v lednu 1948 se nezdařil, ale 30. ledna zastihl Gándhího na procházce nacionalista Nathuram Gódsé a několika ranami z pistole jej usmrtil.

Gándhí, který byl již za svého života označován za Otce národa, se dožil 78 let. Do smutečného průvodu za rakví s jeho tělem se připojil přes milion lidí. Jeho známé přízvisko Mahátma znamená Velký duch.