Landovský: Invazi odvrátíme, jen když Putina odstrašíme

Řekl bych, že je to velice reálné, a není úplně podstatné, jestli je pravděpodobnost 30, 40 nebo 10 procent. Je to tak závažná věc, že se na ni musíme všichni chystat, a teprve v momentě, kdy přijmeme toto vážné riziko a začneme s přípravou, tak budeme na dobré cestě k tomu udělat maximum pro jeho odvrácení.

Mohu připomenout, že Spojené státy v pondělí oznámily zvýšení bojové pohotovosti pro 8500 vojáků, kteří jsou připraveni posílit evropský východní val.

Vedeme dialog s Ruskou federací, ale ta předložila požadavky, které NATO nemůže nikdy splnit, protože odporují našim základním principům. Rusko chce mít právo veta na vstup Ukrajiny do Aliance. Ale o vstupu Ukrajiny do NATO rozhodne jenom Ukrajina a členové Aliance. Tak to stojí v našich smlouvách a na tom se nebude nic měnit. Za druhé Rusko žádá, aby v Evropě znovu vznikly zóny vlivu, které rozdělují členy Aliance na nějaké kategorie. To je nepřijatelné.

Článek 5 (Washingtonské smlouvy, podle kterého je útok na jednu alianční zemi útokem na celé NATO – pozn. red.) funguje pro všechny spojence úplně stejně.

Sféry vlivu jsou pro Českou republiku, která byla po roce 1968 v roli státu s omezenou suverenitou podle Brežněvovy doktríny, naprosto nepřijatelné. O některých dalších záležitostech jsme ochotni se s ruskou stranou bavit, ať už jde o transparentnost vojenských cvičení, nebo posílení civilních i vojenských komunikačních linek. Rozmisťování útočných systémů, zejména raket v Evropě, se tradičně řeší v bilaterálním strategickém dialogu USA–Rusko.

To není chyba, to je naše dlouhodobá politika otevřených dveří, kterou jsme v Alianci nikdy neopustili. Ale přiznejme si, že v dohledné době určitě nenastanou podmínky, aby se to mohlo realizovat. Není možné zrušit princip, že každá suverénní země sama rozhoduje o svém osudu a sama si také může zvolit alianci pro kolektivní obranu, nebo se třeba rozhodnout pro neutralitu.

Toto právo přísluší výlučně státům a platí bez rozdílu pro všechny země bez ohledu na to, jak jsou mocné nebo jakými prostředky disponují. Právo na kolektivní a individuální sebeobranu zakotvené v Chartě OSN chrání země jako Česká republika před cizím vlivem a musíme na něm trvat.

Tento argument je lichý a bylo to mnohokrát vyvráceno. Rusko argumentuje i jednáními o sjednocení Německa. Ta jednání se ale týkala jen původních okupačních mocností a Německa, a rozhodně nezavazovala nikoho dalšího. To, co ale platí, je, že Rusko dostalo od NATO absolutně privilegovanou partnerskou pozici, která nebyla nikdy žádnému státu nabídnuta.

Spolupráce s Ruskem fungovala výborně minimálně do konfliktu v Gruzii v roce 2008 a byla suspendována až poté, co Rusko provedlo invazi na Krym a východní Ukrajinu. V Zakládajícím aktu Rady NATO–Rusko je zmínka o stálé dislokaci jednotek od určité velikosti na východním křídle Aliance.

NATO takové jednotky nerozmísťuje a mise tzv. Posílená předsunutá přítomnost schválená na Varšavském summitu pro Polsko a baltské země probíhá na rotační bázi a je co do velikosti nesrovnatelná s jednotkami, které rozmísťuje Ruská federace okolo Ukrajiny. Tam jde o jednotky řádově větší.

To se můžeme jen domnívat. V jednom z rozhovorů označil prezident Ruské federace za největší tragédii 20. století rozpad Sovětského svazu. Pro nás to byl naopak jeden z nejsvětlejších bodů naší novodobé historie, protože rozpadem mocenské sféry vlivu Sovětského svazu jsme se dostali zpět do Evropy a můžeme zase svobodně žít. A svobodně jsme se rozhodli vstoupit do NATO a EU. Návrat do dob Sovětského svazu si u nás doufám nikdo nepřeje.

Pro úplnost je dobré říci, že Rusko má také vlastní Organizaci kolektivní bezpečnosti (ODKB), která teď například zasahovala v Kazachstánu. A nikoho na Západě by ani nenapadlo předepisovat zemím, jako je Kazachstán, Arménie nebo Tádžikistán, s kým mají budovat svoji kolektivní bezpečnost.

Musíme si říci, co je červená linie. Červená linie je útok na ukrajinské ozbrojené síly a překročení stávajících hranic. Pokud k tomu dojde, tak bude následovat masivní vlna sankcí a dojde k maximálnímu využití nevojenských nástrojů.

Ve vojenské oblasti je třeba ponechat určitý prostor ruské představivosti. Záměrně není jasně řečeno, co se bude odehrávat, a tak to zůstane i u mě. Promiňte, ale o těchto věcech nebudeme do veřejného prostoru pouštět žádné informace.

To není úplně pravda. Energetické dodávky do Evropy jsou, myslím, pro Ruskou federaci docela podstatná věc, případné sankce v bankovním sektoru mohou být pro Rusko ekonomicky významné. Ruská strana ví, co budou sankce znamenat. Nechme na nich, ať se rozhodnou, jakou cestu zvolí. Za nás je nejpodstatnější, aby cesta k dialogu a diplomacii zůstala pořád otevřená.

Dokážu si představit leccos, ale nedovedu si představit, že pokud se bude opakovat rok 2014 (anexe Krymu), že se sankce energetiky nedotknou. Bude to mít zásadní dopad na Ruskou federaci, ale i na nás a budeme s tím muset počítat.

Proto Evropa od roku 2014 diverzifikovala dodavatele energie a došlo k vybudování terminálů pro kapalný zemní plyn (LNG). Mezi další možné dopady konfliktu na Východě v humanitární oblasti patří uprchlická vlna. Určitě musíme počítat s tím, že část Ukrajinců by k nám mohla před konfliktem uprchnout.

Mám pro vás výbornou zprávu. Myslím, že čím je krize vážnější, tak tím rychleji jsme schopni nalézt spojeneckou jednotu. Doufám, že už teď na setkání ministrů obrany 17. února bude jasno o posilování východního křídla včetně konkrétních příspěvků. V lednu jsme na Radě NATO–Rusko vyslali signál alianční jednoty v klíčových otázkách a mě zvláště potěšilo, že spojenci byli solidární k sobě navzájem a zastávali se jeden druhého během jednání. Rusko si určitě odneslo z jednání rady dojem, že rozdělit Alianci jen tak nepůjde.

Na jednáních, na kterých jsem byl přítomen jako stálý zástupce ČR v Severoatlantické radě, Německo vždy podporovalo společnou pozici a během jednání nikdy nedochází k ostrým výměnám názorů. Vážnost situace vnímáme všichni úplně stejně. Máme také k dispozici velmi kvalitní zpravodajský obraz, na kterém se podílejí všechny členské země včetně Německa. Z něho vycházíme.

Musíme být ale opatrní při komunikaci ve veřejném prostoru, protože problém v politice odstrašení a dialogu je v tom, že nikdy přesně nevíte, co povede k deeskalaci napětí a co naopak může přilít pověstný olej do ohně. Úspěchem politiky odstrašení je, že se něco nestane. Všichni proto musíme pečlivě volit slova při veřejné komunikaci, abychom dosáhli cíle, kterým je odvrátit riziko invaze Ruské federace na Ukrajinu, a pokračovat v dialogu s Ruskem u jednacího stolu.

Ruská federace, Česká republika, NATO, všichni na mezinárodní scéně si zasloužíme patřičnou úctu. Určitě bychom se k sobě neměli chovat bez respektu a měli bychom vnímat obavy druhé strany. Rusko v současné době vytváří vojenský tlak na Ukrajinu. Samotná hrozba vojenské síly za účelem dosáhnout ústupků je něco neslučitelného s Chartou OSN.

To je samo o sobě problém. Těžko se můžete s někým bavit, zároveň na něj mířit zbraněmi. To pak nelze brát jako dialog založený na vzájemné úctě a na respektu k mezinárodnímu právu. Zatím to nevypadá, že by Rusko chtělo snížit napětí na Ukrajině a stáhnout alespoň část sil z okolí Ukrajiny. Proto jsme nuceni zároveň s diplomacií posílit obranu východního křídla Aliance.

Je naše povinnost tuto věc udělat a doufat, že se nám podaří změnit ruské uvažování směrem, který nepovede k agresi a k narušení mezinárodního řádu flagrantním způsobem jako při anexi Krymu a při invazi na východní Ukrajinu. To je samotná podstata politiky dialogu a odstrašení, kterou se NATO řídí od roku 2014. Rozdíl mezi rokem 2014 a 2022 je v tom, že případná agrese Ruska vůči Ukrajině už nebude překvapením.

Stalo by se to podruhé, a jak praví známé přísloví, pokud mě napálíš, tak hanba tobě, pokud mě napálíš dvakrát, tak hanba mně.

NATO je striktně obranná aliance a Rusko se to snaží neustále vyvracet, ale tak to prostě je, a naším cílem není útočit na jiné země, ale chránit pomocí bezpečnostních garancí své členy. Když se podíváte na současnou situaci mezi Ruskem a Ukrajinou, tak není nejmenších pochyb o tom, kdo je tady potenciálním agresorem a kdo případnou obětí.

Ukrajinská strana se chová velice opatrně a nesnaží se situaci jakkoliv eskalovat, i když se kolem ní stahují poměrně značné síly a prostředky. Česká republika, která byla obětí ruské sabotáže ve Vrběticích, by si měla být vědoma, že každý alianční voják, který bude přispívat k její bezpečnosti na východním křídle, je přínosem. A naopak ruská vojska připravená vpadnout na Ukrajinu jsou bezpečnostním rizikem.

I takto jednoduše se dá na situaci nahlížet a pojďme se spíš bavit o tom, co povede ke snížení napětí v Evropě a k případné budoucí normalizaci vztahů. K té rozhodně nepovede další agrese Ruské federace vůči sousedům.

Zaprvé věříme spojencům a jejich zpravodajským službám. Za druhé, pokud se Británie suverénně rozhodla zveřejnit práci svých zpravodajských služeb, určitě tím nechtěla zvyšovat napětí. Spíše se snažila zveřejněním zmíněné situaci předejít. V momentě, kdy je plán ve veřejném prostoru, není úplně snadné jej v tichosti realizovat.

EU se snaží, ale k serióznímu dialogu s Unií v tuto chvíli není ochotné Rusko. Ale to neznamená, že u dialogu s Ruskem chybějí Evropané. Minimálně 27 členů Aliance jsou evropské země a sedí u jednoho stolu se Spojenými státy a Kanadou při jednáních na Radě NATO–Rusko. Evropané se s Ruskem setkávají i v OBSE. Ptáte-li se, proč to tak je, tak Rusko jednak nevěří na efektivní multilateralismus, ale také se snaží brzdit evropskou integraci tím, že nereflektuje na snahy zapojit Evropskou unii výrazně do stávajících debat.

Ano. To spojenci očekávají. ČR by měla zvážit další příspěvky, nejen proto, že přispějí k naší bezpečnosti. Je to součást závazku článku 3 Washingtonské smlouvy, tedy přispívat budováním vlastní obranyschopnosti k obranyschopnosti celé Aliance. Toho lze dosáhnout navyšováním rozpočtu na obranu a budováním obranných schopností, ale také příspěvky do aliančních misí, operací a aktivit.

Ukazuje se čím dál více, že základní funkce ozbrojených sil, kterou je obrana území v případě mezistátního konfliktu, je pořád to nejdůležitější. V minulých letech došlo k degradaci armádních schopností, v důsledku přílišného důrazu na boj proti terorismu. Což je jiná, více asymetrická disciplína, než je symetrický mezinárodní konflikt.

Věřím, že příprava na tento typ konfliktů pomáhá případný konflikt odvrátit. Tak to bylo po celou polovinu 20. století po dobu studené války. Ne že bych chtěl, aby se ta doba vrátila, ale pokud chceme dosáhnout dohody, tak musíme vystupovat z pevných principů, ale také ze zajištěné obrany.