Článek
Ve věznici ležící v horách asi sto kilometrů jižně od Tripolisu strávil čtyři měsíce Lucky Akhanene, který musel otročit: „Dali nás svým přátelům. Ti nás neplatili. Byla jen tvrdá práce. A když jsi nepracoval dost rychle, byl jsi bit.“
I další tři zadržovaní uvedli, že je vedení věznice poskytlo zájemcům na práci. Další dokonce uvedli, že byli prodáni. Jeden večer přišel strážce, vybral dvacet mužů, zavázal jim oči a vyvedl je ven. Jackson Uwumarogie slyšel, jak se bavili o ceně. Činila 1000 dinárů, tedy nějakých 15 000 korun.
| KOMENTÁŘ DNE: | |
|---|---|
| Očima Saši Mitrofanova: Srážka aligátora s čápem | |
Uwumarogie spolu s dalším vězněm Felixem Efem museli sklízet cibuli a krmit dobytek. Spali v překližkové chýši a nikdy nedostali zaplaceno. Jídlo dostávali jednou za několik dní, často museli pít mořskou vodu. Neměli možnost uprchnout, byli neustále hlídáni ozbrojenou stráží. Po šesti měsících je vyčerpané naložili do pick-upu a odvezli do pouště. „Vyhodili nás tam,“ řekl Uwumarogie s tím, že tam strávili dva dny. „S pomocí boží jsme našli muže, který nás zachránil.“ Ten je odvedl do svého domu a pak je odvezl do Tripolisu, kde si je převzali lidi z Mezinárodní organizace pro migraci (IOM).
Otroctví zažil i Mac Agheyere, který tvrdí, že do obchodu s novodobými otroky je zapleten i ředitel věznice. Agheyere zamířil do Evropy v roce 2015, jenže byl zadržen a skončil ve věznici v libyjském města Zavíja. Za propuštění se zprostředkovateli platilo 700 dolarů (téměř 15 tisíc korun). Peníze mu sehnali příbuzní v Nigérii, jenomže byl znovu zatčen a už si nemohl podruhé dovolit zaplatit.
S lidmi je zacházeno jako s pouhým zbožím určeným k vykořisťování
Pak přišel člověk, který za něj zaplatil: „Myslel jsem si, že to byl můj mesiáš. Nevěděl jsem, že to byl zlý člověk.“ Vlastnil automyčku a několik chýší na pláži. Řekl Aghayeremu, že by pro něj měl měsíc pracovat, aby splatil dluh. Pak se dohodli na platu. Jenomže ani za dva měsíce nedostal žádnou výplatu. Proto odmítl pracovat: „Bil mě železnou tyčí. Pak vzali ostnatý drát, spoutali mi ruce a nohy, hodili mě do auta a odvezli zpátky do věznice.“
Řekli mu, že ho repatriují do Nigérie, ale byl poslán do věznice Karjan, kde strávil sedm měsíců, než ho převezla IOM do vlasti. Během té doby viděl zemřít dvacet vězňů.
Peklo pod vedením mezinárodně uznávané vlády
Věznici provozuje libyjské ministerstvo vnitra, jenomže to ovládají dvě libyjské milice. I když ministerstvo spadá pod mezinárodně uznanou vládu, nikdy nevyhovělo žádosti BBC o rozhovor.
Zatímco počet lidí dostávajících se z Libye do Itálie přes Středozemní moře klesl loni o sedmdesát procent díky spolupráci při ochraně libyjského pobřeží, současně stoupl počet vězněných. Mnozí z migrantů, kteří byli dopadeni při pokusu dostat se přes moře, skončili právě v detenčních centrech jako je Karjan. Podle Lékařů bez hranic výrazně stoupl počet zadržených v centrech od července, kdy se podařilo zavést novou politiku bránící migrantům dostat se do Evropy. [celá zpráva]
Libye není místo, kam by měl člověk jít. Mnohdy přemýšlím o tom, že Libye nepatří na tuto planetu
„S lidmi je zacházeno jako s pouhým zbožím určeným k vykořisťování. Jsou vměstnáni do tmavých, špinavých, nevětraných místností a žijí jeden na druhém. Muži nám vyprávěli, jak jsou ve skupinách nuceni běhat nazí po dvoře, dokud nezkolabují vyčerpáním. Ženy jsou znásilňovány a poté nuceny volat svým rodinám s žádostí o zaslání peněz, aby si zaplatily propuštění,“ uvedla prezidentka Lékařů bez hranic Joanne Liuová.
Liuová v září uvedla, že evropská snaha bránit lodím s uprchlíky vyplouvat z libyjských vod a financování libyjské pobřežní stráže pomáhá přiživovat zločinný systém zneužívání lidí.
Příběhů o novodobých otrocích, které se začaly objevovat před dvěma lety, tak dále přibývá a podle BBC jde o běžnou praxi v oblasti. Jeden ze zachráněných Lucky Akhanene řekl otevřeně: „Libye není místo, kam by měl člověk jít. Mnohdy přemýšlím o tom, že Libye nepatří na tuto planetu.“