Článek
Hlavní pozornost soustředil na promarněné příležitosti (lost opportunities). Za první z nich označil prosinec roku 2001, kdy čerstvě dosazený prezident Hamíd Karzáí tehdejšímu Tálibánu nabídl mírová jednání, která by měla vést k návratu míru v zemi.
Arturo Muňoz hned připomněl, že to odpovídalo tehdejší náladě tálibánců, kteří skutečně chtěli ukončit boje a vrátit se domů k obyčejnému civilnímu životu.
Jenomže nový prezident George W. Bush okamžitě narazil na nesmlouvavý odpor tehdejšího ministra obrany Donalda Rumsfelda. Ten kategoricky setrvával na požadavku pokračovat v bojových operacích, dokud nebude Tálibán na hlavu poražen.
Tálibán chtěl v roce 2001 kapitulovat, Washington vyjednávání odmítl
Američany dosazený prezident byl ve skutečnosti jenom místodržícím bez zásadních pravomocí. Ten také musel spolknout Rumsfeldovu pohrůžku, že pokud začne s Tálibánem jednat, ztratí veškerou podporu americké vlády. Nesmiřitelné stanovisko vyplývalo především z Rumsfeldova ideologického vidění tehdejšího Afghánistánu: zatvrzele odmítal rozlišovat mezi Tálibánem a teroristickou sítí al-Káida, házel je a potažmo s nimi celý Afghánistán do jednoho pytle. Všechny bez rozdílu je nálepkoval jako teroristy.
Důsledky zatvrzelosti
A jaké byly důsledky? Muňoz už před lety napsal, že Afghánistán se po této promarněné příležitosti dostal zcela do područí radikálů prostoupených nenávistí vůči Západu jako celku. A v duchu kontrafaktuálního přístupu otevřeně uvažoval o všem, co všechno se v důsledku Rumsfeldovy posedlosti vojenským vítězstvím promarnilo. Především možnost, že mulla Omar by se vzdal, jeho bojovníci by se vrátili domů k rodinám a ke každodenní práci. Promarnila se příležitost k tomu, že v zemi pod Hindúkušem by už tehdy zavládl mír.
Nárok na americké vízum má čtvrt milionu Afghánců
Navíc se zhatila i další příležitost. O ní ve stejnou dobu jako Arturo Muňoz psali jeho kolegové z RAND, analytici James Shinn a James Dobbins. Už v roce 2011 volali po tom, aby se zahájila přímá jednání, ve kterých by se Tálibánu nabídly i funkce v obměněné afghánské vládě. Cíl byl jednoznačný: předejít tomu, aby Afghánistán byl znovu zneužíván jako těžko dostupná základna pro mezinárodní džihádistické teroristické organizace.
Někdejší americký ministr obrany Donald Rumsfeld po setkání s afghánským exprezidentem Hamídem Karzáím
Mír prohraný ostudně a žalostně
A tak dnes velice dobře víme, jaká pohroma pak následovala. Bylo to dvacet let kruté asymetrické války, nejdelší a také nejnákladnější v celých dosavadních dějinách USA. Přitom náklady se týkají nejen vynaložených bilionů dolarů, ale především počtu padlých a vážně zraněných vojáků. Součástí se stalo několik milionů Afghánců, kteří museli opustit své domovy, statisíce zabitých, včetně stovek vojáků ze zemí NATO, k nimž bohužel patří i 14 Čechů zabitých zákeřně úskočnými tálibánci.
Tlumočníkovu bratrovi přišel dopis s ortelem smrti
V důsledku promarněných příležitostí tak mise v Afghánistánu skončila jako pohyb od jasně vyhrané války k žalostně a ostudně prohranému míru. Vyústila ve vytvoření nového Tálibánu, mnohem radikálnějšího a agresivnějšího, nežli byli jeho předchůdci před dvaceti lety. Jednají z pozice síly a vítězů dvacetileté vojenské konfrontace, kterou si nejprve snad ani nepřáli, ale byla jim vnucena.