14. dalajláma vede miliony Tibeťanů

14. dalajláma se narodil se jménem Lhamo Döndub v tibetském Tagccheru 6. července 1935. Jeho rodina žila v chudých poměrech. Když mu byly 2 roky, našli jej mnichové pátrající po převtělenci 13. dalajlámy.

Hledání nového dalajlámy je poměrně složitá záležitost trvající obvykle několik let. Tímto úkolem jsou pověřeni zpravidla nejvyšší lámové, kteří po smrti stávajícího dalajlámy hledají chlapce, který odpovídá stopám, které jim k hledání předchozí dalajláma zanechal. Takovému chlapci pak předloží řadu předmětů, z nichž některé náležely poslednímu dalajlámovi.

Pokud mladý kandidát rozpozná ty pravé, považuje se to za znak reinkarnace. Hoch poté projde speciální výchovou a následně je uveden do úřadu.

Ve svých čtyřech letech tento proces dokončil a byl oficiálně vyhlášen dalajlámou, v únoru 1940 se konal slavnostní obřad. Převzal duchovní jméno Džampal Ngawang Lozang Ješe Tändzin Gjamccho a začal mu náležet titul Jeho svatost. Vzhledem k jeho nízkému věku za něj vládl regent, zatímco dalajláma nastoupil přípravu ve Lhase, která zahrnovala například výuku filozofie, medicíny a metafyziky.

Až v roce 1950 se rozhodl ve svých 15 letech chopit vlády. Učinil tak krátce po obsazení Tibetu Čínskou lidovou osvobozeneckou armádou. Chatrně vyzbrojení Tibeťané nemohli postupujícímu vojsku vzdorovat a v následujícím roce tibetská delegace v Pekingu přijala Sedmnáctibodovou dohodu, která Tibet převedla pod čínskou správu.

V roce 1959 tibetské protesty proti čínské nadvládě eskalovaly a dalajláma se rozhodl odejít do exilu. Přesídlil do severoindického města Dharamsala, kde jej přivítal tehdejší ministerský předseda Džaváharlál Néhrú. Ten svolil k ustavení exilové vlády. Do města jej dalajlámu následovalo asi 80 tisíc Tibeťanů, vytvořili společnost, v níž přežívá tibetská kultura.

Vystupuje na obhajobu práv Tibeťanů, sestavil ústavu pro budoucí demokratický Tibet, v němž má existovat volený Parlament. Při psaní se opíral o Všeobecnou deklaraci lidských práv. Setkával se s politickými i náboženskými vůdci, cestoval po světě a šířil povědomí o nutnosti vyřešení situace v Tibetu a jeho samostatnosti či alespoň autonomie.

Dosáhl vydání tří rezolucí OSN, které volaly po dodržování lidských práv v Tibetu. V roce 1989 obdržel 14. dalajláma Nobelovu cenu míru. V roce 2011 se vzdal politického vedení Tibetu.

Dalajláma sám prohlašuje, že se nepřevtělí do nikoho na území Čínské lidové republiky, pokud se vůbec převtělí. Může tak být posledním. Takto chce zabránit možnosti, že si čínské státní vedení vybere dalajlámu, který bude ochotný spolupracovat. V minulosti se rovněž nechal slyšet, že převtělen může být i do ženy.

Poprvé přicestoval do Prahy v roce 1990 na pozvání československého prezidenta Václava Havla. Do Prahy již podnikl více než deset cest. Při té v roce 2016 však mohla následovat vládní krize. Ačkoliv dříve čeští politici setkání s ním ustáli a protesty čínských velvyslanců nebyly tak ostré, v roce 2016 se důsledky lišily.

Setkání s Jeho svatostí neprošlo ministru kultury Danielu Hermanovi (KDU-ČSL). Ten se s ním sešel přímo v budově svého úřadu. „Jsem ministrem svobodné a suverénní země. Je pro mne ctí, že se mohu setkat s dalajlamou, jednou z nemnoha morálních autorit současného světa,“ uvedl tehdy na svém profilu na Twitteru Herman.

Dalajláma mluvil s Hermanem o potřebě soucitu, který je podle něj hlavní silou pro dosažení míru. Buddhistický mnich zmínil také svou marxistickou orientaci v otázce ekonomické. Odsoudil ale, kam marxismus došel „po Leninovi“. „Původní teorie marxismu o rovnosti všech lidí je soucitná myšlenka,“ řekl.

V reakci vzniklo tzv. Prohlášení čtyř. Sepsal jej ministr zahraničí Lubomír Zaorálek (ČSSD), podepsali jej prezident Miloš Zeman, premiér Bohuslav Sobotka (ČSSD) i sociálnědemokratičtí předsedové Senátu (Milan Štěch) a Poslanecké sněmovny (Jan Hamáček).

V prohlášení stálo, že „osobní aktivity některých českých politiků nejsou výrazem změny oficiální politiky České republiky“ a hlásilo se k uznávání územní celistvosti Číny, jejíž je Tibet součástí.