Muž, který pro Česko nakupoval materiál v Číně: Jsme v tom společně

Nikdo, ani já, jsme si nepředstavovali, že z toho bude celosvětový problém. Samozřejmě v Hongkongu je velkým strašákem SARS, který tady měli před sedmnácti lety, ale když se na to podíváme zpětně, tak tehdy tu bylo řekněme osm tisíc nakažených a 800 lidí zemřelo. I tohle číslo je pochopitelně děsivé, ale každého to zpočátku vedlo k úvaze, že tohle bude něco podobného: nějaká lokální nákaza ve střední Číně. Že se z toho stane taková kalamita, to nikdo nečekal.

Na začátku ledna. První zprávy se objevily už v prosinci, ale reálně se to stalo velkým tématem až v prvním nebo druhém lednovém týdnu.

To bylo zhruba o dva týdny později, to znamená ve druhé půlce ledna. Tehdy přišly dva velké šoky jak pro mě osobně a pro naši firmu, tak i pro všechny kamarády, které v Asii máme. Jednak úřady uzavřely to dnes už celosvětově známé město Wu-chan, kde mimochodem my jako firma máme celé své oddělení IT se třemi tisíci zaměstnanci.

A zároveň vláda zrušila oslavy čínského nového roku, což je v asijské kultuře stejné, jako kdyby se u nás zrušily oslavy Vánoc. V té chvíli už to byl vykřičník úplně pro všechny.

Byl to veliký problém. Když ze dne na den uzavřeli město, tak tam například zůstala rodina mého kamaráda, se kterým jsem denně pracoval a který působí v centrále Home Creditu v Tchien-ťinu. On nemohl k nim a oni nemohli k němu. A takových případů ve firmě bylo hodně. Takže všichni byli vyděšení, nevěřícně sledovali, co se to vlastně děje, a ptali se, co bude dál…

Čínské rodiny to prožívaly nejbolestněji, protože zůstaly v tom citlivém období nového roku rozdělené, což pro ně bylo psychicky velmi náročné. Ale složité to bylo i pro naši firmu. Zaměstnanci ve Wu-chanu nemohli do kanceláří, budova byla zavřená. Co s tím dál? První náraz té úplně nové situace byl prostě velice silný.

Zaplaťpánbůh ano. Firma rychle přijala nutná opatření včetně toho, že jsme začali nakupovat roušky a respirátory – zpočátku pro své zaměstnance. Dokonce se ve firmě udělala sbírka na pomoc našim lidem ve Wu-chanu. Bylo zajímavé vidět, jak se všichni semkli a snažili se ty, kteří tam byli zavření, podpořit. Zároveň jsme rychle najeli na model práce z domova. Ten se osvědčil a teď ho držíme víceméně celosvětově.

Bylo to podobné jako na jiných místech. Dá se říct, že z Číny se strach rychle přelil do Hongkongu, Vietnamu, Indonésie. Začaly se zavírat obchody, restaurace, omezily se lety. V podstatě totéž, co teď s dvouměsíčním zpožděním prožívá Evropa.

Zároveň s tím, jak se každá země vypořádávala s epidemií po svém, vznikala spousta nepříjemných situací. Stávalo se třeba, že někteří naši lidé vyletěli z Evropy a mířili do Asie. Ten let trvá patnáct hodin. Jenže v průběhu té doby se v zemi, kam mířili, změnila pravidla. Úplně nečekaně se tak dostali do úplně jiného režimu, než s jakým počítali. Když vyletěli, byli přesvědčeni, že půjdou do karantény u sebe doma, ale když pak přistáli, byli rovnou převezeni do přísné karantény někde v hotelu a svou rodinu vůbec neviděli.

Tady je kultura nošení roušek téměř automatická. Než jsem začal žít v Hongkongu, bydlel jsem dva roky v Pekingu. Když tam jedete v zimě metrem, roušky má na sobě asi 70 procent lidí. Je to taková standardní hygiena. Takže my jsme na to byli zvyklí. Navíc asijské kultury nejsou tak kontaktní jako Evropané, takže lidé si tu vždycky drželi odstup.

Co ale pro nás bylo jiné, je zdejší disciplína. Asiaté jsou disciplinované národy, to znamená, že ve chvíli, kdy čínská vláda nebo úřady tady v Hongkongu či ve Vietnamu nastavily pravidla, nikdo o nich nediskutoval.

V prvním momentu, tedy koncem ledna a začátkem února, to bylo všechno hodně automatické. Teď je to jiné. Tím, jak se epidemie rozšířila do celého světa, mají tady teď strach z nás Evropanů. Mají pocit, že my jsme nedisciplinovaní, nedodržujeme pravidla a že kvůli tomu teď přijde druhá vlna epidemie z Ameriky a Evropy.

Než se zavřely hranice, tak se takových případů objevila řada. A mám s tím bohužel i osobní zkušenost. Někteří lidé se dokonce vychloubali, že karanténu nedodržují. Přiletěli třeba turisté a expati z Anglie a měli být dva týdny doma, ale úplně na to kašlali.

Když jsme nakoupili pomoc pro naše zaměstnance, proběhla debata ve vedení firmy v Praze a výsledkem bylo, že pokud tu možnost máme, je naší povinností pomoci. Začátkem února jsme v Americe nakoupili roušky a respirátory, přivezli jsme je do Čech a za podpory vlády a prezidentské kanceláře jsme je pak poslali do Číny.

Byl to s ohledem na velikost země spíš symbolický dar. Ale mělo to ohromný ohlas. Jestli Asiaté něco oceňují, tak je to solidarita v těžké situaci. Takže tohle gesto nám tady moc pomohlo a otevřelo cestu k pomoci pro naši zemi, když ji o něco později začala potřebovat ona.

Protože Čína je dnes jediná země, která vyrábí, a hlavně povoluje vývoz. Svět se v podstatě úplně uzavřel. Když někdo vyrábí v Evropě nebo v Americe, dělá to pro domácí potřebu. K tomu je třeba dodat, že už jenom proto, že v Číně je normální roušky nosit, najdete osmdesát procent světových výrobních kapacit právě tady.

Takže vlastně v těch objemech, které republika potřebovala, nebyla žádná jiná alternativa. Velká česká fakultní nemocnice spotřebuje desítky tisíc roušek denně. A co se nás týče, rozhodující bylo, že Home Credit má svoje pobočky ve více než třech stech čínských měst. Díky tomu známe takřka dokonale místní byznys i obchodní vztahy, což nám umožnilo rychle reagovat a rychle nakupovat.

Když nám zavolalo naše nejvyšší vedení, že je třeba pomoct u nás doma, mysleli jsme si, že to sice bude víkendová šichta, ale že to nějak dáme do kupy. Byli jsme celý víkend v práci, dokázali jsme sehnat zboží za zhruba sto milionů korun a mysleli jsme si, že je v podstatě hotovo. Jenže najednou strašně rychle začaly o nákup roušek a respirátorů od zdejších firem usilovat všechny velké státy. Čínská vláda si to uvědomila a v pondělí ráno úplně změnila pravidla – v podstatě zakázala prodej soukromým firmám, jako jsme my. Pro nás to byl šok. Přes noc nám fakticky zmizela polovina kontraktu.

Začali jsme tedy znovu, ale bylo to hodně těžké. Jednak jsme museli dodržovat specifikace i ceny, které stanovilo naše ministerstvo zdravotnictví, a kromě toho nás omezovala i místní karanténa, která znemožňovala volné cestování mezi čínskými provinciemi. Kvůli tomu nám spousta zakázek utekla. Posledním problémem byly finanční možnosti našich nákupních konkurentů. Mnozí z nich totiž byli schopni platit na dřevo. Přijeli s kufrem peněz, zaplatili a bylo to. Pro výrobce to tak bylo nejjednodušší.

Zažili jsme přitom věci, které se dají těžko převyprávět. Byla tam spousta chaosu, narazili jsme na řadu podvodníků. Nemohli jsme se jít do fabriky na zboží podívat a osahat si ho. Stávalo se nám, že jsme uzavřeli kontrakt, ale zboží buď nepřišlo, nebo dorazilo v horší kvalitě. S tím vším jsme se museli vyrovnat. Chtěli jsme dovézt opravdovou pomoc, ne nějaký šunt.

Home Credit je unikátní tím, že v každém městě, kde má pobočku, je lokální tým. Ti lidé tam žijí a znají místní byznysovou komunitu, takže vždycky, když jsme se s náměstkem Prymulou a s ministerstvem vnitra domluvili, že nějaké zboží je to správné, tak jsme dali instrukce kolegům v příslušných městech a oni se dali do práce. Zároveň jsme využívali vazby s velkými čínskými institucemi, pro které jsme třeba v minulosti dělali nějakou neziskovou aktivitu.

Já osobně jsem měl výhodu i v tom, že jsem dřív učil v Pekingu na lékařské fakultě a s některými kontakty mi pomohli i bývalí kolegové. Nakonec když už jsme měli zboží pomyslně v kapse, ještě jsme si znovu ověřovali, že je všechno správně.

Celkově se dá říct, že se na celém procesu podílela ohromná spousta lidí včetně našich právníků, ekonomů či lidí z nákupu a logistiky. Díky tomu se podařilo nakoupit miliony respirátorů a roušek z továren, které jsou rozeseté po celé Číně.

Ne. Byla to opravdu jenom normální reakce na úplně mimořádnou situaci. Možná jsme jako firma byli první, ale bez pomoci českých státních institucí, našich zastupitelských orgánů tady v Číně a konkrétních lidí bychom sami to obrovské kvantum materiálu nedokázali na letišti odbavit, proclít a dostat ho do republiky. Navíc i tady v Hongkongu vidíme, jak se snaží lidé a firmy u nás doma. Jsme v tom společně, a když jste devět tisíc kilometrů od domova, vnímáte to zvlášť citlivě.

Jestli bude příležitost, tak určitě. Pomáhat je normální.