Britský lékař: Na tu hrůzu mě nemohlo připravit nic. Musíme volit, koho necháme zemřít

Bylo to v sobotu po obědě, když ta noční můra začala. Zavolali mě do nemocnice k 70letému pacientovi, který měl dýchací problémy. Když jsem přijel do nemocnice, byla tam naprostá panika. Zdravotní personál si nevěděl rady, jak muži pomoci. Lapal po dechu vší silou, kterou v sobě měl, a v jeho očích jsem viděl hrůzu. Věděl to.

Se dvěma sestrami, dalším doktorem a anesteziologem jsme se ho marně snažili udržet při životě. Všichni mí kolegové, respektovaní profesionálové tak jako já, děláme svou práci dlouhá léta a neměli bychom mít strach. Ale měli jsme. Věděli jsme, že virus přichází, ale na tohle jsme připraveni nebyli. Jsem doktor, vycvičený zablokovat vnitřní hlas paniky, který se nám všem hlásí v okamžicích extrémního stresu, ale tentokrát to nešlo. „Bože můj, co se to děje?“, říkal jsem si.

Tak jak nám ten muž krutě unikal, věděl jsem, že je to jen začátek. Brzy bylo naše oddělení plné trpících lidí. A co horšího, brzy se ukázalo, že přes naši snahu již virus řádil v celé nemocnici.

Nedlouho po smrti toho prvního pacienta mě zavolali na běžné oddělení k muži s vysokou horečkou. Do nemocnice ho přijali s něčím úplně jiným, ale když jsem ho uviděl, bylo mi jasné, co mu je. Zoufale jsem se rozhlížel po oddělení plném ležících pacientů, se sestrami a doktory nijak nechráněnými.

Potom se začali objevovat noví a noví pacienti. Běhal jsem z oddělení do oddělení a s každým novým případem Covid-19 můj vnitřní hlas křičel: “Ne, ne, ne,

proboha to ne!“.

Pro mnohé je to, co říkám, obtížné pochopit. Covid-19 se totiž často projevuje jako o něco horší chřipka. Ale není to tak, je to mnohem horší. Od jakékoliv chřipky se kromě agresivního útoku na plíce zcela liší svou schopností extrémně rychlého šíření.

Brzy se také ukázalo, že jakákoliv naděje na striktní oddělení normálních pacientů od těch s covidem-19 je iluzí. I když se snažíme je separovat, jak to jenom jde, nakažení nemocní k nám přicházejí ve stále větších a větších počtech. Někteří k nám přijdou kvůli něčemu jinému, jsou bez symptomů, ale nákazu už mohou roznášet. Jenže na výsledky testů čekáme dva dny.

A co já? Symptomy nemám, ale v kontaktu s nakaženými jsem byl mnohokrát, takže virus v sobě nejspíš mám, stejně jako hodně zdravotníků po celé zemi. Absurdně mi test nabídnut nebyl. Přístup NHS (Národní zdravotní služba, zajišťující v Británii bezplatnou lékařskou péči) je takový, že pokud nemá zdravotnický personál symptomy, nemůžete do karantény, i když jste byli v kontaktu s nakaženými. Důvodem je, že by pak prostě nebylo v nemocnicích dost personálu.

Jako lékař mám zachraňovat životy, ale poprvé v kariéře čelím strachu, že jako doktor mohu být tichým zabijákem. Nemám na výběr, musím ten strach zablokovat a pokračovat dál.

Na konci týdne už bylo jasné, že pro zastavení tohoto agresivního viru můžeme v nemocnici udělat jen velmi málo. Mnoho pacientů nereaguje na léčbu a ani kyslíkové masky jim nepomáhají. Takže nemáme jinou volbu, než jim dávat morfium a sedativa ke zmírnění bolesti a usnadnění dýchání. A nechat je umřít.

Virus přiměl lékaře dělat něco, co nikdy neměli - hrát si na Boha.

Itálie už zastavila intubování pacientů nad 60 let a i my musíme vybírat, o koho budeme bojovat a koho necháme zemřít. A není lehké říct někomu, že jeho milovaný otec, matka, manželka nebo manžel nemůže být přijat k intenzivní léčbě, protože mají jiné podstatné zdravotní problémy nebo jsou moc staří, a že pro ně nemůžeme nic udělat.

V minulém týdnu řada rodin odmítla přijmout nevyhnutelné a marně nás prosila, abychom zkoušeli dál bojovat o život jejich drahých. Takové konverzace s vámi zůstávají nadlouho.

Po týdnu je nemocnice na pokraji vyhlášení kritického stavu, což znamená, že máme příliš mnoho kriticky nemocných, abychom mohli přijímat další. A čelíme otázce: jsme připraveni? Nejsme. Nemáme dokonce ani dostatek ochranného oblečení.

Mnoho z nás vidělo hrůzyplné záběry z přeplněných italských nemocnic, ale pravdou je, že nás to brzy čeká také. Jsme teď v bodu zlomu, a to máme za sebou jen něco přes týden. Jak horší to ještě může být? Upřímně, bojím se na to pomyslet.