Článek
Rozpad začal na počátku devadesátých let, krátce po kolapsu východního bloku , i když Jugoslávie se záhy pod druhé světové válce vymanila z područí Sovětského svazu. Rozpad však postihl i jí.
Jako první vyhlásily nezávislost 25. června 1991 Chorvatsko a Slovinsko, 8. září 1991 je po referendu následovala Makedonie. Většina evropských zemí uznala 15. ledna 1992 nezávislost Chorvatska a Slovinska, 6. dubna 1992 pak byla uznána i nezávislost Bosny a Hercegoviny. Zbytek původní Socialistické federativní republiky Jugoslávie, tedy Srbsko a Černá Hora na to reagovaly 28. dubna vyhlášením Federativní republiky Jugoslávie.
"Nezávislost Kosova je poslední krok při formování Balkánu. Historie rozpadu Jugoslávie skončila," uvedl koordinátor Paktu stability pro jihovýchodní Evropu Erhard Busek.
Rozpad provázely krvavé střety
Zatímco odtržení Slovinska proběhlo poklidně, federální armáda se po deseti dnech stáhla, odtržení Chorvatska vyústilo v první válku na území Jugoslávie. Boje propukly na podzim 1991 v chorvatské Srbské Krajině, kde žila srbská většina. Tamní Srbové se odmítali podřídit nové vládě a vyhlásili nezávislý stát. V jejich odporu proti chorvatským policejním silám je podporovala federální, tedy srbská armáda. Konflikt se snažila řešit Rada bezpečnosti OSN, která schválila 27. listopadu 1991 rezoluci o vyslání mírových sborů do země. Jejich součástí byli i čeští vojáci.
foto: Novinky/Ondřej Lazar Krynek
Uklidnění však netrvalo dlouho, zatímco odtržení Makedonie proběhlo v klidu, protože zde bylo na 500 amerických vojáků a Skopje deklarovalo zájem na dobrých vztazích s Bělehradem, vyhlášení nezávislosti v Bosny a Hercegoviny stálo u kořenů druhé balkánské války plné brutálních etnických čistek. Bělehrad referentu o nezávislosti označil za nelegální, protože je bojkotovali Srbové žijící na území Bosny. Po vyhlášení Nezávislé Bosny a Hercegoviny vyhlásili tamní Srbové nezávislou Republiku Srbskou.
Válka v Bosně
Boje vypukly v březnu 1992 a trvaly až do listopadu 1995. Jádrem byly střey mezi bosenskými muslimy a bosenskými Srby, ale účastnili se jich i bosenští Chorvati. Urputné boje provázaly brutální etnické čistky všech zúčastněných stran, jimž nedokázali zabránit ani vojáci modrých přileb. Válka si vyžádal asi sto tisíc obětí. Skoro dva milióny lidí byly vyhnány.
Konflikt, jehož strůjci stanuli před mezinárodním tribunálem pro bývalou Jugoslávii, ukončily až Daytonské dohody podepsané 21. listopadu 1995.
Napětí v Kosovu a bombardování Jugoslávie
Další konflikt se uskutečnil už na území Srbska, v Kosovu, kde bojovala za nezávislost Kosovská osvobozenská armáda UCK. Srbské síly se proti ní postavily a NATO se rozhodlo pro intervenci kvůli údajnému masového úprku kosovských Albánců, zatímco Srbsko uvádělo, že Albánci vyhánějí z Kosova Srby.
Dvouměsíční nálety byl zahájeny 24. března 1999 a ukončeny 10 června. Výsledkem bylo vyslání mírových sborů do Kosova, nad nímž Bělehrad ztratil faktickou moc. Právně však Kosovo zůstalo součástí okleštěné Jugoslávie tvořené Srbskem a Černou Horou. Garantovala to rezoluce rady Bezpečnosti.
U moci však zůstal srbský nacionalista Slobodan Milošević, který padl až v říjnu 2006.
Černá hora se osamostatnila
Rozpad však nadále pokračoval, i když se federace Srbka a Černé Hory změnila 5. června 2003 v unii dvou států. 5. června byla na základě referenda vyhlášena nezávislá Černá Hora.
V prosinci 2006 začaly ve Vídni rozhovory o budoucím statutu Kosova, které nepřinesly výsledky, protože kosovští Albánci trvali na nezávislosti a tu Bělehrad odmítal.
Kosovo
Kosovo
Kosovo bude v případě celosvětového uznání patřit k malým evropských státům. Podle údajů OSN z loňského listopadu žije na území Kosova přibližně 1,9 miliónu obyvatel. To Kosovo řadí až na 35. místo žebříčku evropských zemí seřazených podle velikosti populace. I s rozlohou 10 908 se řadí až do třetí desítky evropských zemí, je devátým nejmenším státem v Evropě.
Plán finského vyjednavače Mattiho Ahtisaariho na omezenou samostatnost nebyl přijat, odmítalo ho Srbsko i Rusko.