Článek
Dvaadvacetiletá Ina Rangonesová popsala, jak unikla, když byla postřelena, a popsala, jak ji kulky zasáhly. „Střelil mě do obličeje, do obou předloktí a do levé části hrudi. Pak jsem utekla,“ řekla. Když zaslechla první výstřely, ani ji nenapadlo, co bude následovat. Myslela si, že je to ohňostroj. Když si uvědomila, co se děje, zkusila se s dalšími dvěma lidmi ukrýt za pianem, ale nepomohlo jí to. Breivik ji našel.
„Pamatuju si, jaký je to pocit, být postřelena. Myslela jsem si, že mi byly ustřeleny ruce, protože jsem nic necítila,“ popsala první dva zásahy. Pak byla zasažena i mezi čelisti, k čemuž dodala: „Cítila jsem krev a kulku. Myslela jsem si: tak takhle se umírá."
O nevyhnutelnosti konce byla přesvědčena, když ji zasáhl do hrudi. “Tak na to umřu,“ myslela si. Nakonec se jí ale podařilo utéci chodbou ven. Spolu s dalšími postřelenými si navzájem pokoušeli zastavit krvácení. Dávali si do ran oblázky.
Žena před soudem ukázala jizvu na ruce, ty na obličeji skrývá pod silnou vrstvou make-upu. Dál pokračuje ve studiu na vysoké škole. Neopustil ji ani přítel, i když se toho bála.
Další výpovědi
Marta-Johanne Svendsenová, která byla postřelena do paže, popsala, jak se ukrývala v budově na ostrově Utöya a slyšela křik obětí: „Byl to asi ten nejhorší řev, který jsem kdy slyšela.“
Když byla zasažena do paže, utíkala lesem stanů. Když si sundala bundu, viděla díru v ruce. Zdravotník ji pak zavedl do školní budovy. Vzpomínala, jak náhle Breivik chytil za kliku dveří, za nimiž se s ostatními ukrývala. Myslela si, že je všechny postřílí. Když na ně Breivik vypálil přes okno, všichni se schovali pod postelemi.
Další svědek Even Andre Kleppen popsal, že zabarikádovali okna a dveře. Poznamenal, že Breivik šel zcela klidný směrem k němu a pokusil se ho zastřelit.