Článek
Furchnerová momentálně žije v pečovatelské domě ve městě Quickborn ve spolkové zemi Šlesvicko-Holštýnsko. Žena ve čtvrtek brzo ráno nastoupila do taxíku a vydala se na vlakové nádraží na stanici Norderstedt. Potom se po ní slehla zem.
„Obžalovaná je na útěku. Vydali jsme na ni zatykač,“ řekl předseda senátu Okresního soudu v Quickbornu Dominik Groß. Po několika hodinách se ale ženu podařilo nalézt. „Její způsobilost k zadržení přezkoumá lékař a soud pak rozhodne, zda bude zatykač uplatněn, nebo nikoli,” uvedla mluvčí soudu Frederike Milhofferová.

Koncentrační tábor Stutthof
Útěk Furchnerové vyvolal velké pobouření u Mezinárodního osvětimského výboru. „Ukazuje to na neuvěřitelné pohrdání právním státem a také pozůstalými,“ řekl ve čtvrtek viceprezident Christoph Heubner.
Výbor zastupuje ty, kteří přežili koncentrační tábor, a jejich příbuzné.
„Obviněná svým chováním tahá za nos celé soudnictví. Zjevně se necítí být svázána místními zákony,“ řekl advokát Onur Özata, který zastupuje žalobce a pozůstalé ze Stutthofu.
Zřejmě poslední dozorce z nacistického lágru vyslechl verdikt. Obětem se omluvil

„Orgány činné v trestním řízení nyní musí udělat vše pro to, aby ji našly a zadržely. Cokoli jiného by bylo pro přeživší nesnesitelné,” dodal Özata.
Efraim Zuroff z Wiesenthalova centra zdůraznil význam celého soudu.
„Proces proti Irmgard Furchnerové je důležitou vzpomínkou na to, že se nacistických zločinů nedopouštěli jen muži, ale i ženy, které sloužily v koncentračních táborech,” uvedl Zuroff.
Furchnerová pracovala v letech 1943 až 1945 v táboře poblíž Gdaňsku jako sekretářka, písařka a stenotypistka pro tamního velitele Paula Wernera Hoppeho.
Přeživší z Osvětimi: kdyby se opakovalo, co jsem zažila, své dítě raději uškrtím

Podle prokuratury mimo jiné přepisovala jeho rozkazy k popravám či seznamy deportovaných, kteří pak zamířili vlaky do Osvětimi. V době, kdy byla ve Stutthofu zaměstnaná, jí bylo 18 a 19 let.
Žena v letech 1954 a 1962 dvakrát vypovídala o své roli ve Stutthofu. V roce 1954 prohlásila, že jí veškerá korespondence s hlavním úřadem hospodářské správy SS proběhla přes stůl.
Velitel Hoppe jí přitom každý den diktoval dopisy a objednával rádiové zprávy. Tehdy řekla, že neví nic o vraždění v táboře.
Stutthof původně od roku 1940 sloužil jako takzvaný pracovně-výchovný tábor, kterým prošly desetitisíce Poláků a občanů Sovětského svazu.
Polští Židé žádali Brity o pomoc, odpovědi se nedočkali

Internováni v něm byli i političtí vězni, lidé podezřelí ze zakázaných homosexuálních styků nebo Svědkové Jehovovi.
Od poloviny roku 1944 do Stutthofu mířily tisíce Židů z Pobaltí či polských civilistů, kteří byli zatčení po potlačení varšavského povstání.
Do konce druhé světové války zemřelo ve Stutthofu, jeho pobočných táborech a při místních pochodech smrti na 65 tisíc lidí.
Součástí zařízení byla i plynová komora, mnoho vězňů bylo zavražděno zastřelením či pomocí fenolových injekcí do srdce. Tisíce lidí byly vyhladověny k smrti.