„To zvládneme“ – Německo pět let poté

Svou zemi i Evropu změnila k nepoznání. Současně odmávla start největšího poválečného sociálního experimentu na našem kontinentě, a to s otevřeným koncem.

Při odpovědi na otázku, jaký má převažující dojem ze svého nového domova, se Sáfvan Dahír (34), syrský uprchlík, směje: Duderstadt, město poblíž Göttingenu, které jen málo Němců najde na mapě, považuje za „nudný“.

Má skvěle placenou práci jako počítačový programátor, takže si může dovolit byt se třemi ložnicemi. Jednu nechává prázdnou a doufá, že jeho rodiče opustí Sýrii a připojí se k němu. Volný čas tráví s bratrem, studentem univerzity v Göttingenu. Dalším krokem bude německé občanství, o které právě požádal.

Karam Kábání (55), aktivista, který uprchl z Aleppa poté, co ho mučili pochopové prezidenta Bašára Asada (54), si prožil drsnější období. Nervózně kouří ručně balené cigarety a popisuje mučivých pět let, kdy obrážel jednu pracovní agenturu za druhou, byl nucen přijmout „podřadná, k smrti vysilující“ pracovní místa, bez pomoci pro jeho psychologické jizvy. Má v plánu opustit Německo, jakmile bude moci. „Němci jsou velmi uzavření,“ říká týdeníku The Economist. „Nikdo nechce pomoct.“

Ahmad Alsermání (21) postrádá svalnaté paže a široká ramena svých kolegů. Přesto z jednoho berlínského bytu obratně až hravě vynáší štos na sebe narovnaných krabic se sklem, porcelánem a nádobím. Zákazníci ho pozorují znepokojeně, takže je uklidňuje: „Přinejmenším rok jsem nic nerozbil!“ Útlý a drobný Syřan se přes dva roky živí jako stěhovák u jedné berlínské firmy a s jednou tak starým parťákem Kaiem křižují zemi. „Kvůli pandemii koronaviru je práce málo a konkurence sráží ceny,“ hledí do budoucnosti s obavami.

Iráčán Alí Bašár (28) v květnu 2018 uškrtil a znásilnil 14letou Německu Suzzane F. Tělo pohodil do křoví u tratě u Wiesbadenu. Do Mohuče přišel s rodinou v říjnu 2016. Rodiče ani nikdo ze šesti potomků nepracovali. Jedna ze sester měla nastoupit jako pečovatelka – nikdy se jí však ráno nepodařilo dorazit včas do práce. Ačkoli nezískali azyl, směli zůstat, protože se jejich právník odvolal.

„Němci se o nás hezky starají. Dostáváme slušnou mzdu bez tvrdé práce (tím myslel sociální dávky). Dali nám i dům (ve skutečnosti jedno patro),“ psal kamarádovi. Ačkoli tvrdili, že ztratili doklady, po zločinu odletěli přes Istanbul na sever Iráku do autonomního Kurdistánu – tedy tam, kde jim mělo jít o život.

Kurdové ho vypátrali, vydali a loni v červenci si vyslechl v SRN ortel o doživotí.

Podobně jako americká média při invazi do Iráku v březnu 2003, tak také německá – veřejnoprávní i soukromá – se takřka do jednoho semkla do houfu po boku vlády. Konkrétně na základě teze, že utečenci přicházejí zemi nejen obohatit, ale i uzdravit.

Nejeden člověk, který o takovém požehnání pro Německo jen mírně zapochyboval, se dočkal od médií, politické scény i církve nálepky xenofoba, rasisty, nacisty. Zrodil se pozoruhodný termín Ausländerfeindlichkeit (nepřátelství vůči cizincům). Štemplování takových černých ovcí převzali proimigrační fanatici.

Své by o tom mohl vyprávět Boris Palmer (48), starosta Tübingenu za Zelené. Stačilo, aby si posteskl, že údajně nezletilí uprchlíci z Gambie kšeftují s drogami přímo před kostelem. Stěžoval si, že nemá prostředky, jak je potrestat. Může jim udělit nanejvýš pár hodin veřejně prospěšných prací, avšak postrádá pravomoc třeba jen zkontrolovat, zda na ně dorazí, Někteří Zelení navrhli vyloučit ho, týdeník Der Spiegel připravil sérii dehonestujících příspěvků.

Kancléřka se ani jeho, ani dalších osočených nezastala. Neřekla, že demokracie připouští souhlas, neutrální postoj i odmítnutí.

Předloni si demonstraci v Saské Kamenici nenechalo ujít dvacet tisíc lidí. Nechtěli se smířit s tím, že Iráčan Júsif A. a Syřan Alí S. ubodali Němce kubánského původu, protože jim u bankomatu odmítl vydat své peníze a obstarat jointa.

Kontrarozvědka shledala, že jen přibližně 800 protestujících snese označení krajní pravice, či dokonce neonacisté. Jinak řečeno: drtivou většinu tvořili lidé nespokojení s vládou – tak jako v Hongkongu či Minsku. Merkelová však hovořila o „neonacistické akci“ a Der Spiegel přispěchal s několikastránkovým materiálem o „hnědém Sasku“.

Podle nedávno zveřejněné studie 78 procent Němců sdělilo, že si v určitých věcech člověk musí dávat pozor, co řekne na veřejnosti.

Protestní Alternativa pro Německo (AfD) dnes sedí ve všech 16 zemských parlamentech a ve volbách do Spolkového sněmu před třemi lety se s 14, 6 procenta stala nejsilnější opoziční silou. Vrcholu dosáhla loni v září v zemských volbách v Sasku – 27, 5 procenta.