Největší sicilský tábor pro žadatele o azyl v Mineu si žije vlastním životem

Místo scény z italského spaghetti westernu ale přichází úplně jiná. U křižovatky se objevuje několik černochů a na druhé straně silnice do Gely se vynořují řady sienových, terakotových a okrových jednopatrových domků.

Za plotem je jeden z největších táborů v Evropě pro 3500 lidí CARA Mineo, který vznikl na bývalé americké základně. Ulice v něm ještě nesou jména letadlových lodí Interpid a Enterprise. Osazenstvo je však úplně jiné. Vojáky v uniformách vystřídali migranti, kteří požádali o azyl. Do tábora byli převezeni z jednoho z hot spotů, kde byli zaregistrováni. Mnozí čekají na relokaci do některé z členských zemí EU v rámci kvót.

Z brány tu a tam vyjede nějaký Afričan na kole. Jak říká ředitel tábora Sebastiano Maccarrone: „Je to otevřený tábor a žadatelé o azyl mohou vycházet ven mezi osmou ránou a osmou večer. Samozřejmě se někdy stane, že někdo přijde později, protože tu je 3500 lidí, ale takových není moc.“

V táboře jsou umístěni žadatelé o azyl sedmdesáti národností ze čtyřiceti zemí. Jejich poměr je jiný než u migrantů, kteří dorazí na italské pobřeží. Zatímco mezi těmi jednoznačně převažují Nigerijci s padesáti procenty, v táboře je nejvíce Eritrejců.

Žadatelé o azyl mají ubytování a stravu zdarma, pro jídlo si chodí do kantýny, před kterou se v době oběda tvořila fronta. Dostávají i oblečení. „Náklady na jednoho migranta na den je 29 eur,“ říká Maccarrone a dodává, že všichni v táboře mají také kapesné: „Dvě a půl eura na den a z toho si kupují cigarety, dobíjejí mobily nebo si ušetří na nový telefon či laptop.“ Nejde ale o hotovost, peníze se jim připisují na kartu a některé věci si z nich kupovat nemohou.

V táboře ale funguje i paralelní trh. Vznikl tam bazar, kde se prodávají oděvy, barvy na vlasy a kosmetika. I před mnohými domy jsou vyvěšené kalhoty a trička nebo tam jsou vystavené boty a nádobí, ale také satelitní anténa. Funguje tu i improvizované kadeřnictví, kde si mohou Afričanky nechat splétat copánky, ovšem za hotové, eury se platí i na bazaru. Byť je tábor spravován a je v něm hodně policistů, žije si i vlastním životem.

Žadatelé o azyl se v táboře mají možnost seznámit s kulturní odlišností zemí EU, učí je tam respektu k dalším náboženstvím a seznamují s evropským politickým systémem, ženám vysvětlují, jaká mají práva. Někteří chodí na jazykové lekce, kde se učí základy italštiny, zatímco desítky školáků odváží autobus ráno do školy v deset kilometrů vzdáleném městě Mineo.

Další se věnují sportu, hudbě a tanci. Důležitou roli v životě hraje náboženství, muslimové se scházejí u mešity vybudované ve stanu, křesťané mají vyhrazenu jednu z přízemních budov.

Přes výčet aktivit je však patrné, že v táboře panuje nuda. Někteří žadatelé posedávají na trávě nebo se bezcílně procházejí ulicemi mezi řadovými domky. I návštěva českých novinářů byla vítaným zpestřením, takže Afričané udělali improvizovaný koncert na své bubny a ženy začaly tančit, byť se se jich většina ostýchala.

Pracovat žadatelé o azyl nemohou, protože ještě nedostali patřičné dokumenty. V táboře přitom stráví dlouhé měsíce, běžně půl roku.

„V ideálním případě by mohli být relokováni třeba za dva měsíce, ale samozřejmě v individuálních případech se to může prodloužit, takže ten průměr je několik měsíců a jsou tu i případy, kdy jsou zde i více než jeden rok, ale to jsou případy zamítnutých žádostí a odvolání,“ řekl Patrik Vystavěl, který pracuje pro Evropský podpůrný azylový úřad EASO.

Organizace mimo jiné informuje migranty o možnosti žádat o azyl v jiných zemích EU. „To dělají kolegové z mobilního týmu v Katánii, Poskytování informací žadatelům je těžší práce, oni stejně - to je tedy můj názor - kolikrát ani nejsou připraveni rozumět lidem, kteří jim poskytují informace, budou vždycky věřit svému spoluobčanovi z Eritreje, který jim třeba řekne, že pokud nelegálně opustí tábor, tak na tom budou líp,“ dodal Vystavěl, který má na starosti zadávání dat o migrantech.

Vyslechl si proto mnoho jejich příběhů o cestách do Evropy přes Súdán a Libyi. „Podle jejich příběhů je situace v Libyi opravdu tragická, ti, co to přiznají, řeknou, že byli třeba mučeni,“ řekl Vystavěl.

Za cestu také zaplatili nemalé částky, dodal. „Musejí mít nějakou hotovost při sobě, aby podplatili súdánskou policii, a podle toho, co jsem vyrozuměl, tak musejí mít hlavně peníze na zaplacení převaděčům v Libyi, aby se dostali do Itálie. Někdy třeba řeknou, že v Libyi musejí zaplatit několik set dolarů nebo eur. Pokud mi řeknou nějakou konkrétní částku, napíšu do formuláře - Musel jsem v Libyi zaplatit převaděči 500 eur,“ popisuje Vystavěl.

Jak ale podotkl, jejich výpovědi nemá možnost nijak ověřit. Musí věřit tomu, co migranti sami říkají.

Do relokace jsou zařazeni žadatelé o azyl, u nichž je vysoká, alespoň 75procentní pravděpodobnost, že jim azyl bude udělen. Program má ulehčit nejvíce migrací zatíženým zemím, tedy Itálii a Řecku.

Žadatelé o azyl, kteří se rozhodnou zapojit do relokačního programu, mohou uvést, do které země by rádi šli. „Jsou to logicky země západní Evropy, o východní Evropu zatím, co jsem dělal registrace, neprojevují zájem. Velice populární je Německo, Holandsko, Skandinávie,“ uvedl Vystavěl.

Do vysněných zemí však mnohdy nemají šanci se dostat, protože ty jsou podobnými žádostmi přetížené, což potvrdil i představitel Evropské komise v Katánii, který si nepřál být jmenován, protože vyjadřovat se mohou jen tiskoví mluvčí: „Oni si nemohou vybrat zemi, i když jde o dobrovolnou relokaci, mohou vyjádřit jen určité preference, ale migranti si nevolí - chci jí do Švédska, protože Švédsko se na tom (relokaci) už ani dál nepodílí.“ Další migranty už země není schopna přijmout.