Historie konfliktu Ruska a Ukrajiny

Ukrajinská republika byla vyhlášena 24. srpna 1991 při agónii SSSR. Pro odtržení hlasovalo v referendu 90,3 procenta voličů. Jejím prvním prezidentem se stal Leonid Kravčuk. Ten stál v čele země do roku 1994, kdy jej v postu vystřídal Leonid Kučma.

Když v roce 2004 Kučmovi, který potlačoval opozici, končil jeho druhý prezidentský mandát, vybral za svého nástupce premiéra prorusky orientovaného Viktora Janukovyče.

Už v prvním kole, jehož výsledky byly vyhlášeny opožděně, se objevily machinace. Když byl 24. listopadu prohlášen vítězem druhého kola, lidé vyšli do ulic. Nejvyšší soud výsledky voleb kvůli podvodům zrušil 3. prosince.

V opakovaném kole 26. prosince vyhrál kandidát opoziční strany Naše Ukrajina Viktor Juščenko, který byl za neobjasněných okolností otráven dioxinem.

Premiérkou se stala Julija Tymošenková, zapletená v devadesátých letech do sporné privatizace plynové sítě.

Spolupráce obou opozičních politiků ale záhy skončila, Jučšenko Tymošenkovou v září 2005 odvolal kvůli korupci.

Kvůli korupci odešel z funkce šéf Bezpečnostní rady státu a úspěšný businessman Petr Porošenko, který měl s Tymošenkovou spory ohledně jejího plánu reprivatizovat podniky.

Konec spojenectví vůdců tzv. oranžové revoluce, jak se označují události, jež nastaly po druhém kole prezidentských voleb v roce 2004, ale vedlo k posílení proruských sil.

Parlamentní volby vyhrála v roce 2006 proruská Janukovyčova Strana regionů, druhý skončil Blok Julije Tymošenkové a zcela propadla Naše Ukrajina.

Obě opoziční strany se však nedokázaly domluvit na vládě, proto se v září 2007 volby opakovaly se stejným výsledkem. Obtížně ustavené spojenectví Naší Ukrajiny a Bloku Julie Tymošenkové ale bylo vratké a opakovaně se rozpadalo.

Velkou ranou pro ekonomiku bylo, když Rusko začalo požadovat vyšší platby za plyn, které Ukrajina nemohla platit.

Protože Kyjev odebíral nezaplacený plyn z dodávek na Západ, Rusko na počátku roku 2009 zastavilo jeho dodávky. Ukrajina pak musela přistoupit na vyšší ceny.

Za dané situace nebylo nijak překvapivé, když prezidentské volby vyhrál v roce 2010 Janukovyč, který porazil Tymošenkovou.

Ta byla ve sporném procesu v říjnu 2011 odsouzena k sedmi letům vězení za překročení pravomoci při podpisu smlouvy o dodávkách předraženého ruského plynu. Hrozilo jí ale i stíhání sporné privatizace z 90. let, kdy se dluhy převedly na stát.

Politik z východní ruskojazyčné Ukrajiny však čelil rostoucímu nacionalismu. Velkou nevoli vyvolal jeho jazykový zákon, který v duchu evropských demokratických tradic zrovnoprávňoval jazyky menšin v oblastech, kde byly početné.

Protesty v Kyjevě a dalších částech Ukrajiny ke konci roku 2013 stále více eskalovaly. Ukrajina měla poměrně dobře našlápnuto k podpisu asociační dohody s EU, díky které by se přiblížila západu i členství v EU.

Když ale Janukovyč na poslední chvíli odstoupil v listopadu 2013 od podpisu asociační dohody, neboť se obával ekonomických dopadů na zemi, které Rusko pohrozilo ztrátou ekonomických výhod v době, kdy neměla peníze na splátku dluhů, vypukly naplno protesty v centru Kyjeva, které zachvátily i další města.

V prosinci zaplnilo náměstí Majdan v hlavním městě několik stovek tisíců demonstrantů, série protestů a demonstrací je označována jako Euromajdan.

Protesty trvaly tři měsíce, přičemž v závěru se eskalovaly, když obě strany používaly brutální síly a střelné zbraně. Střety mezi 17. a 20. únorem si vyžádaly na sto obětí.

Janukovyč utekl do Ruska a parlament zvolil prozatímní vládu v čele s premiérem Arsenijem Jaceňukem. Propuštěna z vězení byla i Julija Tymošenková.

V prezidentských volbách v roce 2014 se ukrajinským prezidentem stal Petro Porošenko, na druhém místě skončila Tymošenková.

Na Krymu, kde je většina obyvatelstva ruskojazyčná, zavládla po převratu v Kyjevě a západě země silná proruská nálada, na jeho území se konalo mnoho proruských demonstrací.

Prudké změny vedly k odtržení na Krymu. Krym ohlásil referendum o prohloubení autonomie, které pak změnil na referendum o připojení k Rusku.

Předseda regionální krymské vlády Sergej Aksjonov požádal 1. března Moskvu o pomoc se zajištěním pořádku.

Na poloostrově se záhy poté objevily neoznačené jednotky považované za ruské, které postupně zablokovaly všechny ukrajinské posádky a de facto Krym ovládly.

Krymští představitelé okamžitě odjeli požádat Moskvu o připojení. Smlouvu o připojení schválila 20. března 2014 Stání duma a o den později i horní komora ruského parlamentu. 21. března ji podepsal ruský prezident Vladimir Putin.

Střety mezi proruskými separatisty (doněckými a luhanskými) a vojsky prozápadní vlády v Kyjevě stále probíhaly. Ruskem financované organizace se objevily i v Charkově a Oděse, odkud separatisty po těžkých vytlačil speciální oddíl ukrajinského ministerstva vnitra.

Eskalaci válečného konfliktu, který si vyžádal tisíce mrtvých, zastavila až druhá dohoda z Minsku z počátku roku 2015. Její naplňování ale vázlo a z Donbasu byla každý týden hlášena porušování příměří.

I po anexi stále přes osmdesát procent obyvatel Krymu souhlasilo s připojením k Rusku, pouze čtyři procenta (převážně krymští Tataři) podle průzkumu z roku 2015 s anexí nesouhlasily.

Podle expertů poloostrov neměl velký hospodářský potenciál kvůli obtížné dostupnosti a nedostatku vody. Krym však je důležitý ze strategického hlediska.

Umožňuje kontrolovat Černé a zcela ovládat Azovské moře. Rusko mezi pevninou a poloostrovem vybudovalo most. Ze země je totiž Krym přístupný pouze z Ukrajiny.

Ve stejný rok, 17. července 2014, otřáslo světem sestřelení civilního dopravního letounu Malaysia Airlines s 298 lidmi na palubě. Nikdo nepřežil. Letadlo mířící z Amsterodamu do Kuala Lumpur přelétalo nad územím Ukrajiny, bylo zasaženo raketou protiletadlového raketového kompletu Buk a poté se zřítilo poblíž vesničky Hrabove severně od města Torez v Doněcké oblasti na Ukrajině.

Ze zničení letadla se navzájem obviňovala ukrajinská vláda s proruskými separatisty. V květnu 2018 Austrálie s Nizozemskem po několikaletém vyšetřování dospěli k závěru, že odpalovací zařízení patřilo ruské armádě, konkrétně 53. brigádě ruské protivzdušné obrany, odkud bylo do Ukrajiny přivezeno. Obviněni byli čtyři separatisté.

V roce 2019 proběhly na Ukrajině prezidentské volby. V postu prezidenta vystřídal Petra Porošenka Volodymyr Zelenskyj, který se do té chvíle, než se rozhodl kandidovat, živil jako televizní komik.

V září se realizovala výměna ukrajinských a ruských vězňů, kterou Zelenskyj dohodl s Putinem. Rusko a Ukrajina si vyměnily 35 lidí. Agentura AFP označila výměnu sedmi desítek vězňů mezi oběma znepřátelenými sousedními zeměmi za historickou.

24. února 2022 pak zrána zaútočilo Rusko na Ukrajinu. Zvěsti o možném napadení Ukrajiny Ruskem se v médiích objevovaly několik týdnů předtím a postupně eskalovaly.

Několik dní před vypuknutím varovaly mnohé země své občany před cestami na Ukrajinu a apelovaly na ty, kteří zde žijí, aby důrazně zvážili návrat do své země. Rovněž se ze země stahovaly rodiny pracovníků velvyslanectví. Česká republika byla mezi nimi.

Ukrajina i Rusko se navzájem obviňovaly z porušení příměří, na hranicích se ozývala střelba. Večer 21. února prezident Vladimir Putin oznámil v telefonátu francouzskému prezidentu Macronovi a německému kancléři Olafovi, že Rusko uzná nezávislost obou povstaleckých republik v Donbasu, Luhanské a Doněcké lidové republiky.

Téměř vzápětí Putin zahájil misi v donbaských republikách a vyslal na Ukrajinu „mírové jednotky“.

Uznání republik a vstup ruské armády na území Ukrajiny vyvolalo bouři u českých i zahraničních politiků, vznášely se požadavky na udělení významných sankcí Rusku a začalo se otevřeně hovořit o počátku války.