Čtyři roky od krvavého Majdanu. Na Donbasu válka pokračuje

„Pro mě osobně jako pro většinu Ukrajinců to bylo velké drama,“ řekl Novinkám ukrajinský velvyslanec v Česku Jevhen Perebyjnis, když vzpomínal na tvrdý zásah proti demonstrantům na náměstí Nezávislosti: „Viděli jsme to všechno nejen v televizi, ale i na vlastní oči, protože to, co se dělo na Majdanu, se odehrávalo několik stovek metrů od ministerstva zahraničních věcí.“

Tragický byl zásah v úterý ráno 18. února 2014, kdy na policisty někdo střílel a ti se pak rozhodli k útoku. Ten den při střetech zemřelo 25 lidí.

Oběti si dosud lidé na Ukrajině připomínají a mnozí dávají najevo nespokojenost, že se situace stále nevyřešila, že vláda nesplnila všechny své sliby. Ani letos o minulém víkendu nechyběly útoky na budovy ruské banky Sberbank a Ruské kulturní a vědecké centrum.

Velvyslanec zmínil, že protesty na Majdanu představovaly v historii země mimořádnou událost: „Bylo to drama, které bylo srovnatelné s hladomorem na Ukrajině nebo se stalinskými represemi, a většina z nás diplomatů na ministerstvu zahraničních věcí tehdy chápala, že Ukrajina už nebude taková, jaká byla, že se Ukrajina se musí změnit. Lidé, kteří zemřeli, by nám neodpustili, kdybychom zemi nezměnili, kdyby se nestala proevropskou. Majdan začal, protože tehdejší prezident Viktor Janukovyč odmítl dohodu o přidružení k Evropské unii.“ Protesty propukly 21. listopadu 2013, když vláda nepodepsala asociační dohodu.

Perebyjnis také připomněl, co vedlo Janukovyče, aby dohodu odmítl: „Protože to bylo v rozporu se zájmy Putina a ten během podzimu 2013 udělal všechno pro to, aby Janukovyč změnil názor. Byl to úplatek ze strany Putina, finanční úplatek.“ Moskva slíbila zadlužené Ukrajině, která musela splatit v roce 2014 část svých dluhů ve výši asi 12 miliard dolarů, že nakoupí ukrajinské státní dluhopisy za 15 miliard dolarů a sníží jí cenu plynu ze 400 dolarů za tisíc kubíků na 268 dolarů. Dvě miliardy Rusko poskytlo.

„Byli jsme svědky vměšování Ruska do vnitřních záležitostí Ukrajiny, protože Ukrajina už několik let mířila k asociační dohodě s EU. Panoval o tom národní konsensus a to, že ji Janukovyč odmítl podepsat, působilo jako zastavení rychlíku v plné jízdě. Byl to šok i pro všechny diplomaty, kteří na tom pracovali po několik let, i osobně pro mě. Mládež vyšla do ulic, aby řekla, že chce do Evropské unie,“ vzpomínal velvyslanec.

První dny protestů probíhaly poklidně, i když za silné asistence policie, která ale proti stanovému městečku nezasahovala. To se změnilo v noci z pátku 30. listopadu na 1. prosince 2013, kdy speciální oddíly policie Berkut začaly brutálně rozhánět demonstranty, kteří se pak museli schovat v klášteře.

Po zásahu se sešly v centru Kyjeva statisíce lidí a protesty pokračovaly navzdory tuhé zimě. Rozšířily se do dalších měst. Na konci ledna kvůli nim podal demisi premiér Mykola Azarov. Po krvavých zásazích ve třetím únorovém týdnu pokračovala jednání o řešení ukrajinské krize mezi Janukovyčem a ministry zahraničí Polska, Francie a Německa. Domluvil se na nich návrat k ústavě z roku 2004, ustavení prozatímní vlády a předčasné volby naplánované na prosinec 2014. To ale ukrajinská opozice odmítla a nepřítomného Janukovyče 22. února sesadil parlament. Prezident odvolání odmítl uznat, ve vypjaté situaci raději utekl do Ruska.

„Když Majdan zvítězil, Putinovi nezbylo než začít agresi, protože jinak už nemohl ovlivnit situaci na Ukrajině,“ dodal Perebyjnis k dalšímu vývoji a vysvětlil, jak to myslí: „Majdan nebyla příčina ruské agrese. To byla jen záminka. Agrese Ruska a anexe Krymu se připravovaly dlouhá léta, takže když mluvíme o Majdanu, musíme hovořit o tom, co se děje dnes. Válka byla pokračováním Majdanu.“

Rusko využilo toho, že mělo své vojáky na Krymu v pronajatých základnách, a začalo postupně blokovat ukrajinské základny. Putin požádal 1. března 2014 ruský parlament, aby bylo možné nasadit ruské vojáky na ukrajinském území.

Neoznačené ruské síly poloostrov ovládly a proruský krymský parlament přijal 11. března deklaraci o nezávislosti Krymu, která byla schválena o pět dnů později v referendu, 17. března jej uznal ruský prezident a od den později vyhověl žádosti krymského vedení připojit poloostrov k Rusku. Od půlky března už probíhaly snahy proruských sil ovládnout i Donbas.

Perebyjnys si dobře pamatuje i na okolnosti ruského vpádu: „Byl jsem mluvčí ministerstva zahraničních věcí a každý den jsem musel jít před novináře a vysvětlovat jim, co se děje. Musel jsem jim říkat, kolik tanků a ruských vojsk stojí na hranicích Ukrajiny, kolik nových vojsk se objevilo na Krymu. Věděl jsem o tom hodně. Silně jsme to pociťovali, existovala velmi reálná hrozba vpádu početných ruských vojsk na Ukrajinu a obsazení velkých ukrajinských měst. Ruský předseda parlamentu dokonce 28. února volal našemu úřadujícímu prezidentovi a předsedovi parlamentu Oleksandru Turčynovovi a vyhrožoval mu, že Rusko vpadne na Ukrajinu.“

Postup Ruska na Krymu i v Donbasu byl rychlý a kyjevská vláda se mu nedokázala bránit. „Ukrajina bohužel tehdy neměla bojeschopnou armádu,“ připomněl Perebyjnis příčinu. „Janukovyčova vláda udělala všechno, abychom ji neměli. Ministrem obrany byl občan Ruska a teď už je potvrzeno, že dělal vše, aby zbraně rozprodal, rozpustil nejbojeschopnější jednotky, takže jsme se ocitli v situaci, kdy jsme měli jen několik tisíc bojeschopných vojáků, takže jsme tehdy neměli možnost chránit Ukrajinu.“

To ale nebyl jediný důvod: „Bohužel taky většina policistů, vojáků a příslušníků tajných služeb na Krymu zradila. A naši zahraniční partneři nám radili, aby Ukrajina nepodnikala razantní kroky, že by to mohlo vyprovokovat další ruskou agresi. Ale pak se stal zázrak, protože se objevili dobrovolníci, kteří začali pomáhat armádě, desítky tisíc Ukrajinců se přihlásily do armády a z naší armády se stala během čtyř let jedna z nejzkušenějších armád v Evropě. Teď už by to pro Putina nebyla žádná procházka, kdyby se rozhodl napadnout Ukrajinu.“

Boje na východě Ukrajiny si za čtyři roky vyžádaly přes 10 000 obětí. Pokračují, přestože byly v letech 2014 a 2015 podepsány dvě minské dohody. „Máme stále oběti, skoro denně umírají naši kluci na Donbasu, takže to není žádný zmrazený konflikt. Je to válka skoro ve středu Evropy, která pokračuje,“ říká velvyslanec.

A připomíná, že jde o ruskou agresi: „Ruská okupace je nejenom na Krymu, ale taky na Donbasu. Tam bojuje několik tisíc ruských vojáků a několik tisíc ruských žoldnéřů, kteří měli nebo mají vztah k ruské armádě. Všechny zbraně a vojenskou techniku, jsou mezi nimi stovky tanků, poskytla Ruská federace. Pro nikoho není tajemství, že neexistují žádní separatisté, existuje jen ruská okupace Donbasu.“

Cíl Kyjeva je jasný, uvedl ambasador: „Rusko by mělo stáhnout svá vojska z Donbasu a zastavit podporu teroristických skupin na Donbasu. A řešením je mírová mise OSN, jejíž mandát by se vztahoval na celé okupované území včetně nekontrolované části ruské hranice při ukrajinských územích držených vzbouřenci – je to více než 400 km. A z naší strany je taky podmínka, že v této mírové misi by neměli být zástupci agresora, tedy Ruska. O takovém řešení se momentálně jedná v rámci normandského formátu a taky o něm jednání Spojené státy s Ruskem. To zatím nepřistoupilo na tyto podmínky, ale doufáme, že se nám podaří dohodnout se o mírové misi OSN na Donbasu. Jiné řešení momentálně nevidíme.“

Ruský návrh, že by byly modré přilby nasazeny jen na frontové linii, odmítá: „To pro nás není přijatelné, protože to je cesta ke zmrazení konfliktu. To by oddělilo území, které je pod kontrolou ukrajinské vlády, od toho, které pod ní není. Vlastně by to legitimizovalo okupaci, protože ta druhá část by byla stále pod kontrolou a nebyla by žádná cesta k reintegraci území do Ukrajiny.“

Připustil přitom, že území na východě země, která nemá Kyjev pod kontrolou, budou mít nějaká zvláštní práva, jak to zmiňují minské dohody: „Mluvíme o zvláštním statusu těchto území a jsme připraveni o něm jednat, náš parlament už v prvním čtení schválil zákon o zvláštním statusu Doněcké a Luhanské oblasti, ale ten zákon může začít platit, až skončí okupace těchto území, až Rusko stáhne své jednotky.“