Článek
Zoufalá rodina bojuje o děti u norských úřadů a obrátit se hodlá i na mezinárodní instituce. Případ sleduje také české ministerstvo zahraničí. Jakákoli diplomatická intervence je však podle něj vyloučena.
Podle Jiřího Pavelky, otce Michalákové a dědečka odebraných chlapců, který žije v Hodoníně, vše odstartovalo udání učitelky v mateřské škole ve Steinbergu, kde dcera s manželem a dětmi žila.
V průběhu schůzky žádal od své matky jako dárek k narozeninám český cestovní pas.
„(Učitelka) policii řekla, že děti mluví o buzení v noci a obtěžování ze strany otce,“ sdělil Právu Pavelka. V obsáhlém dopise popisuje případ od zabavení dětí 20. května 2011 až do letošního 29. ledna, kdy policie ukončila vyšetřování s tím, že se podezření vůči rodičům nepotvrdila.
Matka, která zůstává v Norsku, aby byla svým synům nablízku, se přesto navrácení dětí nedočkala. Soud v Oslu jí v únoru přiznal pouze právo na kontakt se syny dvakrát ročně po dvou hodinách.
Poslední schůzka se uskutečnila 18. září po více než roce od té předchozí a zúčastnil se jí pouze mladší David. „V průběhu schůzky žádal od své matky jako dárek k narozeninám český cestovní pas,“ upozornil Pavelka s tím, že chlapcům jsou zřejmě jejich pěstouny záměrně „vymývány mozky“, aby se zcela vymanili z kontaktu s českou rodinou. Starší Denis prý sám o schůzku zájem neprojevil.
Rodina z Česka nedostala šanci
Oba hoši byli v Norsku svěřeni do náhradní pěstounské péče, ačkoli mají české občanství a už v průběhu vyšetřování údajného zneužívání o ně projevili zájem jak prarodiče, tak sestra matky žijící v Česku.
Sourozenci jsou navíc přiděleni ke dvěma různým pěstounům, takže kromě vazby na rodinu a znalosti českého jazyka ztrácejí také vzájemný vztah mezi sebou.
„Barnevern krade děti nejen cizincům, ale i Norům v kauzách, z nichž některé jsou vykonstruovány podle stejné šablony,“ bouří se Pavelka. S žádostí o pomoc se už obrátil i na norské velvyslanectví v Praze a české ministerstvo zahraničí. To je podle Veroniky Losmanové z tiskového odboru ministerstva prostřednictvím českého velvyslanectví v Norsku v kontaktu přímo s Michalákovou.
Případ je sice zahraniční, ale není přeshraniční.
Víc než radu pro ni však nemá. „Ministerstvo zahraničních věcí ani velvyslanectví nejsou oprávněny zasahovat do právních vztahů mezi rodiči a dětmi – k tomu je oprávněn pouze příslušný norský soud,“ uvedla Losmanová. Zdůraznila, že matka i otec dětí žijí trvale v Norsku, kde se narodily i obě děti.
„Paní Michaláková má možnost domáhat se svých práv před Evropským soudem pro lidská práva,“ dodala mluvčí.
A její slova potvrzuje i ředitel Úřadu pro mezinárodněprávní ochranu dětí Zdeněk Kapitán. „Případ je sice zahraniční, ale není přeshraniční,“ vysvětlil Kapitán s tím, že celý případ odebrání dětí se odehrál v Norsku, kde jeho aktéři i žijí, a to, že mají české občanství, nehraje v současnosti zásadní roli. Cestu vidí ve využití všech možných odvolání, která umožňuje norské právo, a následně v cestě k mezinárodnímu soudu do Štrasburku.
Jiný kraj, jiný mrav
Pojetí práv dítěte a jejich ochrany má ve Skandinávii odlišnou tradici, která může Středoevropana zaskočit. Sociální služba Barnevern, která má dohled nad ochranou dětí ve své kompetenci, disponuje rozsáhlými pravomocemi. V diskusích na sociálních sítích bývá někdy označována za stát ve státě.
„Barnevern může rozhodnout o převzetí péče o dítě, pokud to situace, ve které se dítě nachází, vyžaduje, a pouze pokud nelze zajistit dítěti vyhovující podmínky skrze jiná pomocná opatření,“ sdělil Právu norský velvyslanec v Praze Jens Eikaas.
„Rozhodnutí o tom, co je pro dítě nejlepší, je v kompetenci úřadů na ochranu dětí,“ podotkl s tím, že národnost rodičů se nijak nezohledňuje.
Podobné případy jako Michalákovi popisují na sociálních sítích i další rodičovské páry ze Slovenska nebo z Polska. Vzájemně se navíc varují před praktikami Barnevernu, který údajně rozhoduje o odebrání dětí z rodin často na základě udání sousedů, třeba kvůli na české poměry zanedbatelnému fyzickému trestu.
„Osobně mě situace velmi skličuje, avšak jako státní orgán jsme povinni ctít zásadu zákonnosti, to jest činit to a jen to, co zákon, respektive jiný právní předpis výslovně dovoluje,“ uvádí k výčtu dopisů, urgencí a žádostí o pomoc, které jeho úřad v případě Michalákových na různá místa rozeslal, ředitel Kapitán.