Baťova Electra se vrací: Přelétla kanál, na Točné dosedne ve čtvrtek v 10.00 hodin

Přílet Electry na letiště Točná je očekáván ve čtvrtek v 10.00 hodin. Vzhledem ke stavbě retenční nádrže a nové příjezdové komunikace od Cholupic je příjezd pro veřejnost možný pouze po nezpevněné komunikaci přes staveniště. Příjezd z ulice Revoluce je zakázán a městská policie tudy nebude pouštět nikoho kromě těch, kdo mají povolení k vjezdu.

Šestičlenná posádka, kterou tvoří piloti Milan Vacík, Nikola Lukačovič, Ivo Lukačovič a Jan Štindl a mechanici Jaroslav Anýž a Václav Bejček, vzlétla v úterý z anglického letiště Duxford, odkud za druhé světové války startovaly stíhačky bojující s nacistickou Luftwaffe. Stroj naposledy překonal moře, když zamířil přes Lamanšský průliv do nizozemského Lelystadu a pak dál na letiště Siegerland v Německu. Electra všude budila pozornost.

Další etapu cesty vylíčil mechanik Václav Bejček:

„Počasí nám přeje. Po celé plánované trase do holandského města Lelystadu je sice téměř kompletně zataženo, ale základny mraků jsou kolem 1500 stop nad zemí, a tak můžeme vyrazit. Po cestě míjíme bývalá vojenská letiště, která jsou dnes nepoužívaná, a to jediné aktivní, které míjíme, nás požádá o průlet nad dráhou. Electra je prostě populární a její přelet nezůstal utajen, soudě podle mnoha spoterů, kteří nás požádali o průlet při našem odletu z Duxfordu, když předtím zprávu o nás oznámili na webových stránkách.”

„Přelet kanálu La Manche proběhl bez problémů. Každý pilot ocení moment, kdy má možnost vidět druhý břeh kanálu a ví, že přelet nad vodou má za sebou. V pořádku jsme dosáhli holandských břehů, a jistota, že ve výšce 1000 stop v Holandsku není možné narazit do překážky, je velice uklidňující.”

„Na letiště v Lelystadu jsme se dočkali ohromného přijetí. V místním muzeu se nacházejí letuschopná letadla DC2 a DC3, současníci Lockheedu Electra, a replika původní letištní budovy amsterodamského letiště Schiphol ze třicátých let.”

„Po obědě s lidmi z muzea se uskutečnil domluvený fotolet, kdy Electru doprovázela Cessna 172 nad malebnou holandskou rovinatou krajinou. Skutečně nerovná dvojice letadel – robustní Electra a subtilní cessna. Obě jsou však schopné letět rychlostí kolem 100 uzlů (180 km/h), takže mohou letět ve formaci, což je speciální dovednost, která se dlouho trénuje, jak každý pilot ví. Fotky, které dorazily k večeru, byly překrásné. Doba je uspěchaná, odpoledne něco vyfotíte a večer je to na Facebooku.”

„Po odletu cessny z formace jsme nabrali kurz na letiště Siegerland v Německu. Ještě předtím, za letu, jsme spolu s piloty uspořádali můj oblíbený palivový briefing, kdy hodnotíme spotřebu paliva na předchozím úseku. Ta se nám v dlouhodobém průměru usazuje na 180 litrech na hodinu letu.”

„Cesta proběhla bez problémů a v Siegerlandu v podvečer proběhl ještě druhý fotolet dne, tentokrát s německými fotografy, kteří se k nám připojili v letounu Dornier 27.”

„Po natankování došlo na prohlídku Electry. Vše funguje, únik oleje v levém motoru je po opravě a dotáhnutí těsnění pod vakuovou pumpou v hangáru v Grónsku nepatrný. Musíme však dolít brzdovou kapalinu, která uniká netěsností ve spoji brzdové trubičky pod podlahou pilotní kabiny. Ještě štěstí, že je s námi zkušený praktik a letecký mechanik Jarda Anýž.”

Electra už má za sebou tisíce kilometrů dlouhou cestu, na kterou se vydala minulý čtvrtek. Nejprve ji čekal let z kanadského Hamiltonu na sever přes Timmins až do inuitského Kuujjuaqu. Odtamtud pokračovala do grónského Nuuku.

Po jednodenní pauze, během níž se opravil levý motor, ze kterého unikal olej, letěl stroj z Nuuku podél jižního pobřeží Grónska do Kulusuku.

Pak následoval přelet na Islandu. Nejdelší trasu nad mořem absolvovala Electra v pondělí při nonstop letu z Islandu do skotského Wicku

Všechny lety proběhly zcela bez problémů. Lockheed L-10, který dříve vlastnil lékař a sběratel historických letadel James R. Almand Jr. z texaského Grand Prairie, byl před cestou celý zrestaurovaný.

„Electra byla zrekonstruovaná v americké Wichite. Nahrazeny byly veškeré pomačkané plechy, veškerá avionika, celý elektricky systém a veškerý interiér. Motory jsou po generálce,“ uvedl mechanik Bejček. Stroj také dostal nový marking, má stejnou podobu, jako když ho v roce 1937 koupila firma Baťa. „Poté s ní Nikola Lukačovič a Milan Vacík přelétli do kanadského Hamiltonu, kde byla asi měsíc v hangáru místního historického muzea, největšího leteckého muzea v Kanadě, a budila zaslouženou pozornost,“ dodal Bejček. Ten rovněž uvedl, že ani v České republice nebude Electra jen statickým muzejním exponátem: „Bude v provozu na letišti Točná a bude létat na leteckých dnech.“

Narychlo objednaný náhradní letoun výrobního čísla 1091 byl Baťovi dodán 16. dubna 1937. Podle některých informací se jednalo o stroj, který byl původně určen pro Earhartovou. Ve Zlíně se představil 1. května s imatrikulační značkou OK-CTB. Byl intenzivně využíván.

Zabavení Němci unikl na poslední chvíli, protože s ním 11. března odletěl ředitel britské pobočky Baťova koncernu Jan Tuša. Na palubě byl pilot Jan Šerhant, druhý pilot František Janík a radiotelegrafista Oldřich Doležal, který pak za války létal u 311. perutě.

Odletěli do Polska, odkud pokračovali 15. března do Bělehradu. Mezi 17. a 19. březnem přeletěli přes Itálii do Paříže, kde přistávali za dramatických okolností, protože jim nechtěli dovolit dosednout a už jim docházelo palivo. Do Londýna dorazili 23. března.

Protože se firma obávala, že by jí letoun mohly zabavit britské úřady nebo exilová vláda, nechala ho přepravit do USA. V půlce roku 1940 ho Tomáš Jan Baťa mladší prodal kanadskému vojenskému letectvu, které ho zařadilo k velitelství leteckého výcviku, kde byl používán pro dopravní účely. Jako štábní letoun sloužil do roku 1946, kdy byl označen za přebytečný a byl nabídnut k prodeji s tím, že nálet činí 7881 hodin.