Avizují polské nákupy zbraní nové závody ve zbrojení?

V DNEŠNÍM DÍLE SE MIMO JINÉ DOZVÍTE:

Podle Mikuleckého nejde o závody ve zbrojení, byť si Alex Švamberk myslí opak: „Považuji to spíš za propagandistický termín, i ten, kdo se chce jen bránit, musí bohužel zbrojit. Já bych spíš byl překvapený, kdyby tomu tak nebylo po tom, co Rusko zaútočilo na Ukrajinu,“ uvádí Mikulecký.

Ad hoc vyzbrojování evropských armád je podle něj na místě i kvůli tomu, jak se situace na Ukrajině vyvíjí.

„Nemalujme si, že Ukrajinci vítězí. Oni se hrdinně brání, mnohem lépe a tvrději, než kdokoliv očekával, ale to území, které Rusko okupuje, se nijak zásadně nezmenšuje. Pokud bychom nebyli schopní zvýšit svoji bezpečnost i za cenu vyšších nákladů na zbrojení, tak je tu druhá možnost – nakoupit bílé prapory a komukoliv, kdo nás napadne, se preventivně vzdát. Já bych tomu skutečně neříkal závody ve zbrojení, já bych tomu říkal, že konečně dorazil zdravý rozum a politikům došlo k tomu, že někdy je čas na máslo a někdy je čas na kanony, Teď je bohužel čas na ty kanony.“

I Mikulecký ale přiznává, že nejde šablonovitě porovnávat Polsko a Českou republiku. Polsko má víc obyvatel, větší ekonomickou i politickou sílu, historickou zkušenost, ale zejména v Polsku existuje společenská shoda, že na východě je agresivní síla, která je pro Polsko hrozbou. Část polské společnosti stále tu hrozbu vnímá i ze západu.

Hlavně však Mikulecký zdůrazňuje, že Poláci mají jiný vztah k armádě než Češi: „V Polsku panuje zásadní shoda, že armádu potřebují. Ve veřejné diskusi nejsou slyšet hlasy, že jsou nákupy zbytečné, například nikdo nezpochybňuje to, že se nakoupí letadla F-35.“

Podle Mikuleckého tak teď „Poláci investují do zbraní, které budou na bojištích dominovat dalších padesát let, jinými slovy budují armádu pro 21. století. To se o té české zdaleka říct nedá. V podstatě jediný, kdo tady podchytil bojiště 21. století, je ředitel Vojenského zpravodajství Jan Beroun s projektem SATCEN ČR.“

Z toho, že Polsko modernizuje armádu, má podle něj prospěch i Česko. „Pokud budeme mít vedle sebe silné Polsko, tak vůči hrozbě z východu, která se nás týká stejně jako Polska, je dobré mít tak silného spojence. Silného nejen tím, že bude dobře vyzbrojené, ale silného i tím, že Polsko jednoznačně ví, že z východu nemůže čekat nic dobrého.“

Typová roztříštěnost tankového vojska plyne podle Mikuleckého z historických souvislostí. V Polsku jednak běžela licenční výroba tanku T 72, k němu se přidala domácí modernizace PT-91 Twardy. A pak přišlo sjednocení Německa.

Tehdy mělo Polsko jako jeden z požadavků vedle bezpečnostních záruk a neměnnosti hranic i požadavek na vlastní vojenské posílení. „Do Polska zamířily nejen bývalé východoněmecké MiGy-29, ale mimo jiné tam zamířily i Leopardy 2 ve dvou verzích, právě vyřazené z výzbroje bundeswehru. Dlouho to vypadalo, že se Polsko bude upínat k platformě Leopard,“ podotkl Mikulecký s tím, že se tak však nakonec nestalo.

Mohla k tomu přispět vlekoucí se a nepříliš úspěšná modernizace leopardů i „rozčarování z německých slibů, jak Němci nahradí techniku, kterou Poláci věnovali na Ukrajinu“. Polsko přitom patří mezi největší dodavatele zbraní na Ukrajinu, na podporu boje proti ruské agresi už do země poslalo tanky T-72 i z nich odvozený tank PT-91 Twardy nebo vlastní samohybné houfnice AHS Krab.

Polsko si proto objednalo 250 amerických tanků M1A2 v nejnovější variantě SEPv3. K nim si objednalo přes sto starších M1A1 pro výcvik a jako náhradu za tanky odeslané na Ukrajinu.

„Poláci budou podle aktuálních vyjádření jejich politiků v dlouhodobém výhledu počítat pouze s dvěma platformami, s tankem Abrams ze Spojených států a s tankem K-2 z Jižní Koreje,“ uvedl Mikulecký. „Tyto tanky se mohou na bojišti vhodně doplňovat, větší a těžší abramsy bude doplňovat lehčí K2 a K-2PL.“

Mikulecký také upozornil, že si Polsko takto zajistilo dva různé dodavatele, což si sice komplikuje logistiku a zvyšuje náklady na údržbu, ale vyplatí se v případě výpadku jednoho z nich. „Závislost na jednom dodavateli se v historii řadě zemí brutálně nevyplatila.“

Polsko je podle něj také při vyjednávání s dodavateli výrazně úspěšnější než Česká republika. Například jak pro abramsy, tak pro K2 vzniknou v Polsku servisní střediska, která nebudou zajišťovat pouze údržbu techniky polské armády, ale v případě abramsů i tanků US ARMY, které jsou a budou v Evropě. Část vynaložených peněz daňových poplatníků se tak do Polska vrátí.

Mikulecký je také přesvědčen, že množství Poláky nakupované techniky není nijak přehnané: „Jejich cílový stav hovoří o dvou tisících tanků, nám může po tom, co jsme prožili od konce studené války, kdy si všichni mysleli, že žádná velká konvenční válka v Evropě už nebude, znít jako šílený počet. Zvlášť ve srovnání se zeměmi, které jsou s Polskem srovnatelné počtem obyvatel, nebo i těch větších, jako jsou Německo, Francie či Británie.“

„Británie je dnes řádově na počtu 250 tanků a proti tomu dva tisíce polských působí hrozivě, ale stačí si vzpomenout na počty tanků, které měla Československá lidová armáda před rokem 1989, totiž nějakých 4500 tanků, a z tohoto pohledu už to číslo, kterého chtějí Poláci dosáhnout, není nijak ohromující.“

Celý rozhovor s bezpečnostním analytikem Milanem Mikuleckým si můžete poslechnout v playeru anebo v podcastových aplikacích.