Článek
„Jsem tak šťastný, že tě vidím a mohu s tebou mluvit. Moc to pro mě znamená, poslední dvě noci jsem nespal a nemohl se dočkat. Jsi hotovou kopií svého otce,“ uvítal Pietruszka svého synovce v pečovatelském domě v Izraeli rusky. Tím jazykem promlouval poprvé po řadě desetiletí.
„Děkuji, slíbil jsem to,“ odvětil Alexandr, který za strýcem přiletěl z Ruska.
Vzájemně se objímali a plakali.
Pietruszkovi bylo 24 let, když počátkem druhé světové války v roce 1939 prchal z Varšavy do Ruska. V Polsku zůstali jeho rodiče, dvojče Volf a druhý, o devět let mladší bratr Zelig. Rodiče se Zeligem jako milióny jiných Židů nacisté deportovali do tábora smrti. Volfovi se podařilo uniknout. Pietruszka to věděl a krátce si s ním psal. Pak ale přišli Rusové a odvezli Volfa do gulagu na Sibiři.
Pietruszka, který se v Rusku oženil, než se v roce 1949 přestěhoval do nově utvořeného Státu Izrael, předpokládal, že zahynulo i jeho dvojče.
Dokud před dvěma týdny jeho vnuk neobdržel e-mail od sestřenice v Kanadě, která zpracovávala rodinnou historii. Psala mu, že v databázi muzea Jad Vašem objevila 12 let starou výpověď Volfa Pietruszky o svém bratrovi Eliahuovi, o němž se rovněž domníval, že je dávno mrtvý.
Ukázalo se, že Volf také přežil a usadil se v ruském Magnitogorsku, kde pracoval jako stavební dělník. Pietruszkův vnuk se dal hned do pátrání a zjistil, že Volf bohužel mezitím v roce 2011 zemřel, ale také že má syna Alexandra. Spojit se s ním přes Skype už nebylo obtížné a ve čtvrtek už letadlo s Alexandrem na palubě přistávalo v Izraeli.
„Je to zázrak. Nikdy bych si nepomyslel, že se to stane,“ svěřil se novinářům dojatý Alexandr.
Příběh rodiny Pietruszkových není ojedinělý, s přibývajícími lety aktérů je však stále méně pravděpodobné, že se ještě setkají. „Toto je jedna z posledních příležitostí, kdy jsme něčeho podobného svědky. Mám pocit, že se dotýkáme části historie,“ podotkla Debbie Bermanová z muzea Jad Vašem.