Teče voda, teče. Díky českému vynálezu v Dubaji ze vzduchu

V poušti Sulwajhán ve Spojených arabských emirátech ukazuje teploměr 33 stupňů ve stínu. Kousek odtud, vlastně jen přes silnici, se trousí zástupy velbloudů s jezdci – mláďat i dospělých, nováčků i veteránů – a s nenapodobitelnou rozvážností se přesouvají na tradiční závody. Kdyby jezdci chtěli, mohli by je napojit.

Na opačné straně vozovky, přímo před rozlehlou rezidencí, ční z písku dva nepřehlédnutelné kovové boxy překlenuté střechou. Bok jednoho z nich zdobí kohoutek a hadice. Z ní tryská životadárná tekutina. Nikoli z kanystru, studny, vrtu, pramene – ale ze vzduchu.

„Seznamte se: tak toto je jedinečný český vynález, anglicky zvaný Solar Air Water Earth Resources (S.A.W.E.R),“ představuje systém Jiří František Potužník, generální komisař české účasti na Světové výstavě EXPO 2020, poté co otočil kohoutkem.

V nadsázce si pomáhá parafrází výroku amerického Neila Armstronga po prvních krůčcích na Měsíci v červenci 1969: „Je to malý pohyb pro mě, ale velký skok pro lidstvo.“

S.A.W.E.R – řečeno velice zjednodušeně – lapá vlhkost z okolního ovzduší a denně už dokáže vykouzlit stovku litrů. Ne dosti na tom: úplně si vystačí se solární energií, nepotřebuje jedinou kilowatthodinu ze sítě. Premiérový tok v Sulwajhánu nese datum noci z letošního 31. července na 1. srpna. Po vysilující instalaci, ve vedrech jako v pekle, nastala dlouho očekávaná a otazníky obkroužená chvíle.

„Pocit, že se zadařilo, nás ovládl několikrát. Poprvé, když jsme si doma zhotovili malou komoru a vytekla z ní při premiéře voda. Podruhé, když se nám to samé podařilo v Emirátech,“ přiznává v přímém přenosu po telefonu Jakub Dytrich, tajemník Univerzitního centra energeticky efektivních budov ČVUT, které projektu vdechlo život.

Komisař ještě dodává, že věci by nešly tak příznivě, jak jdou, nebýt vstřícnosti a pochopení generála Saifa Mubaraka Fadela Al Mazroueie, podnikatele, ctitele naší země a majitele usedlosti, před níž se česká chlouba rozložila.

Na majstrštyk českých hlav a rukou pak naváže další zázrak – systém kultivace pouště připravený odborníky Botanického ústavu Akademie věd České republiky.

Stručně řečeno: symbióza mikrořas a fotobioreaktorů stvoří prostředí, které umožní zeleni udržet se i na dunách, čili zazelenají poušť. A právě kombinace životadárné tekutiny a zeleně rašící v písku se stane od října příštího roku stěžejním lákadlem českého pavilonu.

S náskokem přemnoha velbloudích délek, časově se blížícím takřka jednomu roku, Česká republika dokončila jako suverénně první svůj pavilon. Co na tom, že se tak stalo na maketě výstaviště v lobby budovy řídícího štábu EXPO a že stavba vzala na sebe podobu miniatury v měřítku 1:1000?

Komisař Potužník vyměnil řadovou krychličku na místě české expozice právě za zmenšeninu budoucího pavilonu. S ní si do nejmenšího detailu vyhrál Peter Hrůza, manažer českého pavilonu. Zvěstování na sociálních sítích, že máme hotovo jako první, sklidilo takřka okamžitě od Potužníkových protějšků lavinu blahopřání, uznání a potlesku.

„Skvělé, gratulace ze Slovenska“, „Velice hezké a výborný nápad“ (Itálie), „To je fantastické!“ (Švýcarsko). Mimochodem – ve chvílích, kdy vrcholil rozruch kolem české maketičky, patřilo Česko na staveništi mezi čtyři nejrychleji postupující země. Pětačtyřicetitunová ocelová konstrukce na ploše 1200 metrů čtverečních se hrdě vypínala do dvanáctimetrové výše.

„Dovolil bych si říci, že při prohlídce výstaviště jsem v takové fázi stavby viděl už jen pavilony Emirátů a Saúdské Arábie, které se začaly stavět před rokem, a pavilon Nového Zélandu,“ neskrývá uspokojení Potužník.