Článek
Nápor se daří polské armádě, policii, hasičům, humanitárním organizacím a dobrovolníkům organizovat. Nepostřehli jsme, že by se někdo po polském území pohyboval jen tak bezprizorně. Příchozí dostávají u pasové kontroly SIM karty do mobilu. O kus dál je stanoviště dobíječek. Hned u toho stánky s klobásami. Na zahřátí jsou ve vlezlé zimě nabízeny teplé nápoje. Dětem alespoň na chvíli zlepší náladu hračky.
Většina lidí má s sebou jen příruční zavazadlo, zpravidla batoh. „Nic více nám nezbylo, nic více ani nešlo pobrat,“ říká mladý otec tří dětí, jeden z mála mužů, kteří tu jsou. V jeho městečku už bomby a rakety zničily desítky domů, v řadě z nich zůstali lidé, popisuje stroze.
Polská pomoc na hranicích
Bledí, unavení, ale jdou rázně. Do uší se zarývá dětský pláč protkaný naříkáním „ne, ne, ne“. Ale je brzy zažehnán pozorným dobrovolníkem. Jeho prostým objetím, konejšivými slovy a čerstvou koblihou. Hraniční čáru překročila i rodina s postiženým dítětem. Nemůže jít. Hned se ho ujímají zdravotníci. Najíždějí autobusy hasičů.
V nedalekém městečku Přemyšl se obchodní centrum změnilo na obří noclehárnu. Už i internetové mapy místo přejmenovaly na centrum humanitární pomoci. V hlavní místnosti stovky matrací. Šero, těžký vzduch, ale hlavně teplo. Ještě nedávno se zde prodávaly spotřební věci, například pěkné oblečení. To lze dnes zde „pořídit“ také. Venku na hromadách vybalené z humanitárních balíků.
„Unášejí holky do bordelů“
Přibývá však informací od Ukrajinek, které již zázemí našly, ať už v Polsku, nebo České republice, o tom, že kolem přechodů a humanitárních center brousí „lovci“ pro nevěstince. „Psala mi kamarádka z Polska, že unášejí holky do bordelů,“ poslala nám SMS jedna z Ukrajinek původem z Doněcku, která v Praze žije už několik let a nyní pomáhá organizovat přesun několika rodin. Nepodařilo se však ověřit, kde k těmto případům mělo dojít.
V našem městě už není voda, teplo, internet. Střílejí na civilisty, domy ostřelují minomety
Přímo u humanitárního centra v Přemyšlu Právo registrovalo poměrně značnou pozornost příslušníků armády na to, kdo se po centru pohybuje. Přímo na přechodu byla i policie v civilu.
Na zdejším nádraží je také plno hlavně žen a dětí. „V našem městě není už voda, teplo, internet, prostě není nic. Střílejí na civilisty, domy ostřelují minomety. Jsou tam Čečenci a Rusové. Ukrajinská domobrana u nás prakticky není. Snažíme se dostat do Německa, tam už pracuje můj muž,“ říká mladá maminka dvou malých dětí. Přes hranici přešla i s vitální babičkou. Tisíce a tisíce příběhů se vlastně slévají v jeden: válka nám sebrala domov, už aby byl konec, chceme mír a klid.