Článek
A je proto možno s uspokojením konstatovat, že některé z nich se již za svoji temnou historii omluvily. Nicméně je otázkou, do jaké míry to může minulé chyby napravit a kam až jsou bývalé kolonizátorské země schopny ve své kajícnosti zajít?
Policie ve Francii rozháněla účastníky technoparty, jeden z nich přišel o ruku
Neboť po vstřícných gestech lze logicky očekávat nároky na ekonomické vyrovnání. Dokládají to kupříkladu požadavky alžírské vlády, jež vyzvala Paříž, aby nejen „poskytla topografické mapy zaznamenávající oblasti skládek kontaminovaného radioaktivního nebo chemického odpadu“ a podílela se na asanaci těchto lokalit, ale současně aby usnadnila alžírskému obyvatelstvu podávání žádostí o odškodnění.
Velmoc zůstane nadále velmocí?
Někteří pozorovatelé se obávají, že dojde i na „restituce“ majetku Francouzů, kteří v Alžírsku po revoluci zůstali. Oproti tomu Francie skromně zvažuje návrh na zrušení zákazu vstupu do Alžírska pro sto tisíc rodin tzv. harkis, tedy Alžířanů, kteří během boje za osvobození zůstali loajální Francouzům a v někdejší vlasti je dodnes považují za zrádce. Achillovou patou se ukazuje vývoj v Mali. Francouzský prezident Emmanuel Macron oznámil minulý měsíc, že stáhne z Mali část jednotek, které od roku 2013 pomáhají místní armádě v boji proti islamistům.
Arménie musí přestat říkat své pálence koňak. Od unie na to dostane 76 milionů
Kromě finančních nákladů nejenže operace nezaznamenává žádný významný posun, ale je stále těžší alespoň udržet současný stav věcí. Navíc není nouze o paradoxy. Například Francouzi, z nichž většina se upřímně hlásí k humánnímu vyrovnání („vždyť dnes už jsme se posunuli někam jinam“…), nepřestávají být hrdí na své velmocenské postavení, do značné míry výsledek úspěšné kolonizační činnosti. Ta zpočátku měla i obrannou strategickou funkci, zejména poté, co Francii roku 1870 na evropské půdě porazilo Německo.
Z výše uvedeného vyplývá, že jednou z hlavních příčin francouzských obtíží v Africe zůstávají přežívající důsledky její koloniální minulosti. A to i přesto, že mladí Afričané mají vůči bývalým kolonizátorům zvláštní rozporuplný vztah, což dokládají migrační vlny směřující právě do těchto zemí.
Druhá největší po Británii
Francie získala první kolonie na počátku 17. století. Postupem času se stala jednou z rozhodujících světových koloniálních velmocí. V 19. a 20. století měla po Británii nejrozsáhlejší koloniální říši. Pod francouzskou správou dnes setrvává jen zlomek bývalé zámořské koloniální říše. Nejvýznamnější z těchto území je Francouzská Guyana. Ve většině bývalých kolonií je zakořeněná francouzská kultura, francouzština zůstala jako úřední jazyk a používají měnu navázanou na euro.