Článek
Vzpomenete si, co jste dělal před třiceti lety?
Tak to je jednoduché. Byl jsem ve vězení.
Proč jste se ocitl ve vězení?
Zadrželi mě v polovině srpna 1989. Byly proti mně tři body obvinění. Vydával jsem Bratislavské listy (samizdatové noviny – pozn. redakce). Vystoupil jsem na veřejném shromáždění v obci Predmier, kde stála jediná socha Milana Rastislava Štefánika v tehdejším Československu.
Ekonomicky dnes Slovensko postupuje rychleji než Česko
Při příležitosti výročí Štefánikova narození jsme tam uspořádali veřejné shromáždění, kde se sešlo 15 až 20 lidí a já tam řečnil. Žádal jsem svobodné volby. Podepsal jsem rovněž výzvu, aby lidé 21. srpna položili květy na místa, kde v roce 1968 při okupaci armádami Varšavské smlouvy přišli o život naši lidé.
Kdy se konal soudní proces?
Soudní přelíčení u městského soudu v Bratislavě mě nakonec osvobodilo, ale až 22. listopadu 1989. Před Justičním palácem demonstrovaly tisíce lidí, kteří požadovali moje propuštění.
Jak jste se ve vězení dozvěděl o tehdejších událostech v Praze?
Od svého advokáta jsem věděl o demonstracích, které se z Prahy rozšířily do celé republiky. Ještě k tomu rozsudku: prokurátor se odvolal, takže jsem zůstal ve vazbě a tři dny poté mi udělil Husák (prezident Gustáv Husák – pozn. Práva) amnestii.
O několik dnů poté jste byl na Pražském hradě jmenován do funkce prvního místopředsedy federální vlády. Jaký to byl pocit, že vás jmenoval právě Husák?
Husák mi při té příležitosti řekl, že on mne nedal uvěznit. Jmenování se přitom konalo jen dva týdny po mém propuštění z vězení. Byl to dobrý pocit, ale ty události šly tak rychle, že nezbývalo moc času se nad tím vším zamýšlet. Bylo potřeba zachraňovat situaci.
Už se začaly rozpadat podniky. Plánovací systém, na němž stály, se hroutil a začala váznout jednání o dodávkách. Ještě Gorbačov začal se zákonem o státním podniku a ředitelé podniků se měli volit, aby to bylo super demokratické. Jenže po třech měsících chtěli lidé zpět toho původně odvolaného ředitele, protože s tím novým nebyli spokojeni. Řešili jsme podobné problémy.
Jakou oblast jste měl na starosti ve federální vládě?
Měl jsem za úkol legislativu týkající se lidských práv, volební zákon, zákon o shromažďování, zákon o politických stranách a podobně. Do konce roku 1989 jsme jako trojka řídili federální ministerstvo vnitra. Marian Čalfa, předseda vlády, Valter Komárek, první místopředseda vlády, a já. Nás dva vicepremiéry navrhla opozice.
Federální ministr vnitra tehdy nebyl?
Jedině na tom jsme se nebyli schopni dohodnout na jednání komunistické strany a opozice u kulatého stolu. Věděli jsme, že zanedlouho budou volby, a podezírali jsme, že ministerstvo vnitra má mechanismy, které mohou volby ovlivnit. Až když byl Václav Havel zvolen prezidentem, jmenoval ministra vnitra.
Označil byste rozpad federace za nevyhnutelný?
Domnívám se, že ano. Návrh, který jsem předkládal jako předseda slovenské vlády ještě za federace, že chceme vlastní židličku a hvězdičku, což znamená, že chceme vstoupit do Evropské unie jako samostatný stát, měl své ratio (opodstatnění).
Dnes jezdí do Bruselu na jednání předsedové vlád i jednotliví ministři. Představte si, kdyby si československý zástupce musel každé stanovisko nechat odsouhlasit v Praze a v Bratislavě. Osmdesát procent základních rozhodnutí se dnes dělá stejně v Bruselu, tak proč ještě Praha a Bratislava? Nakonec, všechny federální státy východního bloku se rozpadly.
Jak hodnotíte vývoj Slovenska za posledních třicet let?
Dobře. V politice bylo takové autoritativnější období za Vladimíra Mečiara, ale to jsme překonali vlastními silami. To nebyl žádný zásah zvenčí, jako to vidíme dnes například na Ukrajině. U nás to byl čistě vnitřní vývoj. Zásadní vliv na to neměly žádné nevládní organizace, ale politické strany. Ekonomicky dnes Slovensko postupuje rychleji než Česko. Je jasné, že ten dlouholetý rozdíl mezi námi se nedá hned vyrovnat, ale vedeme si dobře.