Luis Garavito vraždil děti, které nikomu nechyběly. Mohl jich tak zabít stovky

Je konec dubna roku 1999. V zakouřené výslechové místnosti v městě Villavencio sedí naproti vyšetřovatelům přihlouple se usmívající vytáhlý muž s knírkem. Celým jménem se jmenuje Luis Alfredo Garavito Cubillos, a jak už to tak bývá, na první pohled by do něj nikdo neřekl, že je vraždící monstrum.

Jenže vyšetřovatelé mají v rukou důkazy, které Garavita spojují s brutálními vraždami desítek chlapců. Potřebují však jeho přiznání. „Neudělal jsem nic špatného,“ trvá na svém zpočátku nechápající muž.

Po osmi vyčerpávajících hodinách výslechu nesleví ani o píď. Garavito nechápe, pláče, zapřísahá se na svou duši. „Jsem dobrý člověk, tohle bych nikdy neudělal,“ opakuje neustále dokola vyšetřovatelům.

Policisté však mají ještě jedno eso v rukávu. Alberto Duran je muž, který strávil vyšetřováním Garavitových zločinů nejvíce času. Zná každý detail vražd, které policisté vyšetřovali. Teď sedí proti Garavitovi on a barvitě popisuje jednu vraždu za druhou.

Unavený muž to nevydrží poslouchat a jeho maska spadne. Hlasem bez stopy emocí se k vraždám přizná a chladně je začne popisovat vlastními slovy. Dál ale trvá na své nevině. Vše podle něj už začalo v dětství a teď je Garavito posedlý zlým duchem.

Luis Garavito se narodil v roce 1957 v kolumbijském městě Genova. O sedm let později vypukl krvavý kolumbijský konflikt, který trval desítky let. Genovu tato občanská válka zasáhla obzvlášť tvrdě, Garavitova rodina navíc nepatřila k těm šťastným.

Jeho otec byl alkoholik, který surově bil svou ženu i všech sedm synů, ze kterých byl Luis nejstarší. Často prý skončil i svázaný a musel se dívat, jak otec jeho matku zuřivě mlátí.

Během výslechu Garavito tvrdil, že kromě násilnického otce byl obětí i dvou sousedů, kteří ho často mučili, sexuálně zneužívali a znásilňovali. Aby si svůj vztek a bezmoc mohl někde vybít, začal Garavito zabíjet drobná zvířata, zejména ptáčky. V pubertě se u něj začaly projevovat homosexuální preference, pohled na jakýkoliv heterosexuální erotický výjev se mu hnusil.

Brzy na to začal Garavito osahávat své mladší bratry, když spali. V šestnácti letech už bylo týrání ze strany otce natolik neúnosné, že mladý Luis raději utekl od rodiny. Od té doby cestoval Kolumbií a živil se, jak se dalo. Pracoval na farmě či jako podobní prodejce nebo prodavač u stánku.

První vraždy nepřišly z čistého nebe. Garavito se dopustil řady znásilnění. Ovšem málokdy byl za ně odsouzen. Když mu bylo 23 let, byl poprvé přijat do psychiatrické léčebny s depresemi. V zemí zmítané chaosem se mu však patřičné léčby nedostalo.

V běžném životě si pomáhal alkoholem, ovšem navenek se stále snažil vystupovat jako přátelský chlapík. Našel si dokonce přítelkyni, která měla mladého syna.

Garavito dál cestoval po celé zemi a za novou rodinou se vracel jen občas. Lidé, kteří ho znali, vysokému hubenému muži přezdívali Triblín (Goofy), navenek vystupoval přátelsky a mírně.

Jen když se opil, dokázal být pěkně cholerický. Byla to však jenom maska, hluboko uvnitř něj se skrývala touha vraždit. Touha, které dal poprvé průchod v roce 1992 a kterou nikdo nezastavil až do roku 1999. Během tohoto období zabil nejméně 138 chlapců, nejspíš jich však bylo podstatně více.

Modus operandi Luise Garavita je až děsivě jednoduchý. Ve městě si vybere chlapce ve věku od šesti do šestnácti let pocházejících z chudých poměrů nebo žijícího přímo na ulici. Přátelsky ho osloví a nabídne mu přivýdělek. Neváhá svým obětem kupovat drobné dárky, aby si je získal.

Když vidí, že mu chlapec důvěřuje, připraví se Garavito na vraždu. Ze začátku svého vražedného šílenství se muž notně posilňuje alkoholem, nezřídka vypije i půl láhve. Chlapce pod záminkou práce odvede na odlehlé místo, kde ho sváže. Ze začátku se spokojí se znásilněním a následným podřezáním oběti.

Brzy však přijde na to, že další sexuální vzrušení mu přináší i mučení. Své oběti řeže na různých částech těla či je znásilňuje ostrými předměty. Tělo následně zohaví. Vyšetřovatelé našli řadu chlapců, jejichž genitálie byla uříznuta a nacpána do úst. O svých obětech si vede pečlivé a podrobné záznamy do deníku.

Ten mu slouží místo trofejí, kterou sérioví vrazi často sbírají, jako připomínka jeho činů. Později se vyšetřovatelům deník dostane do rukou, ale identitu obětí z něj často nevyčtou. Garavito totiž své oběti nezná celým jménem a kromě toho chlapci z ulice často nikomu nechybí.

Po odsouzení se začal na veřejnosti objevovat obraz Garavita jako ďábelského inteligentního zabijáka, který si své vraždy pečlivě plánuje. Vysoký počet obětí naznačuje, že vrah musel být velice úspěšný v přípravě vraždy i zametání stop, v Garavitově případě však šlo spíše o sociální inteligenci a hlavně mu hrálo do karet „příznivé“ prostředí.

V zemi zdecimované krvavým konfliktem je na ulicích mnoho dětí, které jsou ponechány svému osudu. Když zmizí, nikdo po nich nepátrá. A když už chlapci rodiny mají, buď si jejich příbuzní myslí, že zmizel za lepším, anebo jsou odbyti policií, která má na starost důležitější věci než hledat děti ulice.

Garavito navíc dokáže dokonale splynout s prostředím, ve kterém se zrovna pohybuje. Vždy si pořídí oblečení, které nosí lidi daného města. Jediné, co nemění, jsou červené obroučky jeho brýlí.

Během pár laskavých vět si dokáže získat zájem chlapců, pro které je každá příležitost, jak se dostat z ulice, příliš lákavá. Jak složitá může být mysl sériového vraha, dokazuje jedna z jeho výpovědí. Garavito uvedl, že jeden z chlapců mu vyprávěl, jak byl rodinou zneužíván. To mu však nezabránilo ho znásilnit, mučit a posléze zavraždit.

Téměř bez zájmu policejních složek řádil Garavito dlouhých sedm let na různých místech Kolumbie a dle všeho také i na území sousedního Ekvádoru. Policisté však v roce 1997 narazili u města Pereira na masový hrob obsahující zohavená těla 36 chlapců. Během vyšetřování se k detektivům začaly scházet zprávy o pohřešovaných dětech z celé Kolumbie.

Během následujících měsíců policie dál pátrala po sériovém vrahovi, o kterém už věděla, že bude jeden z nejhorších v kolumbijské historii. Vyšetřovatelé však mají příliš málo stop k tomu, aby mohli vražedné řádění zastavit.

V dubnu jsou u města Génova objevena další dvě těla zohavená podobně jako u Pereiry. Další den, jen několik metrů od původního nálezu, je objeveno další tělo. Poblíž je vražedná zbraň a naštěstí pro detektivy i lístek s adresou.

Na adrese policisté najdou ženu s dcerou, která má přítele, jehož už měsíce neviděla a netuší, kde by mohl být. Ochotně však detektivům předá pár věcí, které si u ní její přítel nechal. V ošuntělé tašce najdou policisté účty, papír s desítkami čárek, fotky mladých chlapců a poznámky s detailními popisy vražd. Věci patří Luisi Garavitovi, policie konečně zná tvář toho, komu celá Kolumbie začala přezdívat La Bestia.

Další stopy a měsíce vyšetřování zavedly policii až do Garavitova bydliště. Po muži však jako by se slehla zem. Najít pachatele, který neustále cestuje a mění krom brýlí své vzezření, je v zemi zmítané chaosem horší než hledat jehlu v kupce sena.

Na muže zákona se ale usměje štěstí i podruhé. Jeden z bezdomovců si v dubnu roku 1999 povšiml muže, který obtěžoval chlapce z ulice. Neváhal a okamžitě informoval policii, která muže na místě zatkla.

Místní policisté nejprve nevěděli, kdo se jim to dostal do rukou. Muž byl obviněn z pokusu o znásilnění, které vehementně popíral. Jméno Luis Garavito ale rozeznělo ty správné poplašné zvonky. Po hodinách a hodinách výslechu se vrah nakonec přiznal vyšetřovateli, který byl s jeho činy detailně obeznámen.

Kromě přiznání měli vyšetřovatelé další řadu důkazů, která Garavita usvědčovala, včetně stop DNA na tělech obětí. Z Garavitových deníků se však nedala vyčíst ani identita obětí, ani přesné místo, kde jsou jejich těla. V rámci dohody však vrah policisty k řadě tělům dovedl.

V soudním procesu byl Garavito obviněn ze 172 vražd a znásilnění.  Vinným byl shledán ve 138 případech a 17. prosince 1999 odsouzen k 1853 letům a devíti dnům ve vězení. Dle kolumbijských zákonů však člověk může strávit ve vězení maximálně 40 let. Vzhledem k tomu, že s policií spolupracoval, mu trest snížili na 22 let. Za dva roky by tak měl být propuštěn.

Památník ve městě Pereira.

Kolumbijské úřady však dělají vše proto, aby se to nestalo. Dle kolumbijských zákonů totiž nemůžou pachatelé zločinů proti dětem požívat justičních výhod, do kterých může být započítána jak omezená délka trestu, tak jeho snížení.

Vzhledem k dalším právním náležitostem by tak mohl být Garavitův trest až osmdesátiletý. Zda to tak dopadne, bude v roce 2021 posuzovat soud. Policisté se navíc snaží neustále odhalovat další Garavitovy zločiny, podle odhadů totiž mohl zavraždit více než 300 dětí.

Ve městě Pereira, kde byl odhalen masový hrob, stojí pomník Garavitových obětí. Nápis na něm hlásá: „Pokud budeme pokračovat ve lhostejnosti a opouštění, nikdy se nedozvíme, co se stalo s dětmi Pereiry.“ Právě lhostejnost umožnila Garavitovi brutálně znásilňovat a zabíjet ty, kteří jsou bráni ve všech společnostech jako nejzranitelnější.