Švédsko se rozloučí nejen s Bullerbynem

Migrace, násilí a znejistění smetly záviděníhodnou vzornost. Není divu, že se skutečným vítězem voleb do Riksdagu, stockholmského parlamentu, může v neděli stát krajní pravice.

Bullerbyn je literární fikce. Avšak domy, v nichž příběh dětské party z pera Astrid

Lindgrenové v roce 1960 ožil pro filmové plátno, dodnes stojí. Vesnička figurující ve filmu se jmenuje Sevedstorp. O takovém Bullerbynu/Sevedstorpu dnes sní mnozí Švédové.

O roce 1960, kdy země vévodila většině světových žebříčků od životní úrovně přes kvalitu škol až po výkonnost ekono­miky. Před každým domem stálo volvo či saab a velkorysý so­ciální stát, jemuž se tu romanticky říká domov pro lidi, dostoupal na vrchol.

Stejně jako jiní čelí i Švédsko globalizaci a migraci. V roce 2015 přijala země 163 tisíc uprchlíků. V poměru k počtu obyvatel to představuje nejvyšší podíl přijatých v Evropě. Nyní se to ale projeví u uren. Pokud se průzkumy nemýlí, nejpronikavěji zabodují krajně pravicoví Švédští demokraté. „Naciona­lismus je dobrá věc,“ shrnuje jejich krédo šéf strany Jimmie Akesson (39).

Zapálená auta, přestřelky za bílého dne, obchod s drogami – i tak vypadá všední den na předměstí velkoměst, kde převládají přistěhovalci. Tamní realitu se policie snaží maskovat i tím, že tato místa označuje za „obzvlášť zranitelné čtvrti“. A to v zemi, kde v roce 1960 v Sevedstorpu roznášela pošťačka důchody tak, že na návsi naskládala na pařez nadepsané obálky s penězi a zatížila je kamenem. Nikdy se nic neztratilo.

Ivica Kurtovic (58) přišel do Švédska před 51 lety z Jugoslávie. Ještě dnes trénuje fotbalové žáčky týmu FC Rosengard na předměstí Malmö. „Můžete dostat kluka z Rosengardu. Ale Rosengard z kluka nedostanete.“ Tato slova vyřkl nejslavnější rodák Zlatan Ibrahimovic (36).

Kurtovic, jenž stál u Ibrahimovicových prvních fotbalových krůčků, tvrdí, že konflikty patří ke čtvrti odjakživa: „Ale kluci se nemrzačili a nestříleli po sobě. Všude je moc zbraní a drog. Gangsteři jim nejdříve dají 500 švédských korun (1210 korun), aby převezli balíček nebo schovali revolver. Pak přijdou další kšefty a fotbal jde stranou,“ stěžuje si na webu SpiegelOnline.

Rodiče proti tomu často nic nepodnikají. „Mnozí se o děti vůbec nestarají. Nepokoušejí se naučit se švédsky, sehnat si práci, stačí jim dávky. V naší generaci to bylo jiné,“ uza­vírá.

Švédové tvrdí, že venkov začíná pár kilometrů za Stockholmem. V Bengtsforsu v Dalslandu, kraji na jihozápadě země. žije Magnus Karlssson (51), řidič náklaďáku ve třetí generaci. Rozváží štěrk, jednou ročně i na cestičky v zahradě královského paláce.

Z montovny Volva v Bengtsforsu, která dávala práci tisícovce lidí, zbyly jen prázdné haly. Mnozí se museli odstěhovat za prací. Úřady tudíž postupně uzavřely část nemocnice, školy i domova pro seniory, a nakonec stáhly i poslední dva policisty.

Město zůstává baštou Švédských demokratů. Karlsson je volit nebude, avšak chápe ty, kteří tak učiní. „Stát vydává obrovské peníze na přistěhovalce. Když pak chybí peníze třeba na důchodce, kteří celý život vytvářeli hodnoty, lidé se naštvou. Sociální demokraté premiéra Stefana Löfvena nás vodí za nos,“ svěřil se televizi ARD.