Vývoj Strany zelených v české politice

Zelení se po svém založení dočkali 3. února 1990 registrace strany. Prvním předsedou se stal lékař Jan Martin Ječmínek, v dalším roce jej nahradil Aleš Mucha.

Současní Zelení na svých webových stránkách prezentují svůj cíl jako „ekonomicky efektivní a přitom sociálně citlivý stát“ ohleduplný k potřebám jednotlivců, rodin a životního prostředí.

Dlouhodobý stranický program nese název Zelená politika jako odpovědnost za sdílený svět. Hlavními zásadami, jež má strana prosazovat, jsou:

Strana se staví proti všem formám diskriminace, domácího násilí, zejména násilí sexuálního a genderově podmíněného. Pro Zelené je rovněž zásadní plná návratnost prostředků vybraného zdravotního pojištění do systému zdravotní péče.

Dle stranických stanov kladou Zelení při řešení společenských problémů na první místo hledisko kvality života a usilují o uskutečnění vize ekologické demokracie.

Nejvyšší orgán Strany zelených se nazývá Sjezd. Svolává jej Předsednictvo SZ nejméně jednou za rok. Mimo konání sjezdu řídí Zelené Republiková rada jako nejvyšší výkonný orgán. V době, kdy nezasedá, vede stranu sjezdem volené Předsednictvo.

Předsednictvo čítá 7 členů. V lednu 2020 sjezd nahradil dosavadní systém jednoho předsedy modelem dvou spolupředsedů. Zvolil jimi Michala Berga a Magdalenu Davis. Dále v předsednictvu zasedají dva místopředsedové a tři řadoví členové.

Spolupředsedové konají společně, musí být osobami opačného pohlaví, stejně tak oba místopředsedové. Opačná pohlaví musí být také zastoupena na prvních dvou pozicích kandidátní listiny, a poté v každé trojici následujících kandidátů.

Ve volených orgánech má být v každé završené trojici nejméně jedna osoba opačného pohlaví. Toto pravidlo nemusí být uplatněno na místní úrovni.

Do sněmovních voleb 2021 Zelení zvažovali kandidaturu v koalici s ČSSD. Po znovuzvolení Jana Hamáčka předsedou sociální demokracie od myšlenky na spolupráci ustoupili. Rýsovala se i možnost koalice s hnutím Lidé PRO, to však nezískalo dostatek podpisů občanů, kterými jeho zakladatel Mikuláš Minář podmiňoval účast ve volbách.

„Do společného projektu s hnutím Lidé PRO nebo s ČSSD půjdeme jen tehdy, pokud jasně vyloučíme jakoukoliv spolupráci s hnutím ANO Andreje Babiše, nabídneme občanům účinné řešení koronakrize a následné obnovy země,“ popsala před Minářovým odstoupením základní body možného jednání spolupředsedkyně Zelených Davis.

Strana zelených se zapojila do prvních porevolučních voleb v červnu 1990. Ve volbách do České národní rady, Sněmovny lidu i Sněmovny národů Federálního shromáždění získala jen 3,1-4,1 % hlasů, do žádného orgánu se nedostala. Pro postup do skrutinia, procesu rozdělování křesel, bylo zapotřebí alespoň 5 % hlasů.

Úspěšnější byla o dva roky později, kdy díky ziskům okolo 6 % prošla do všech tří institucí. Kandidovala tehdy se Zemědělskou stranou a Československou stranou socialistickou v uskupení Liberálně sociální unie.

Jelikož nešlo oficiálně o koalici, ale samostatné hnutí s kolektivním členstvím, postačil zisk 5 % pro postup do skrutinia. Podle tehdejšího zákona by tříčlenná koalice jinak potřebovala alespoň 9 % platných hlasů.

Zánikem České a Slovenské Federativní Republiky přestalo existovat Federální shromáždění. Česká národní rada se přeměnila v Poslaneckou sněmovnu, dolní komoru Parlamentu České republiky. Liberálně sociální unie držela 16 mandátů z 200, uskupení se však rozpadlo.

V roce 1996 nesložili Zelení volební kauci a tak nekandidovali v prvních volbách do Poslanecké sněmovny, o dva roky později v předčasných volbách získali pouze 1,12 % hlasů. V roce 2002 dosáhli na 2,36 % platných hlasů.

Aktivista Jakub Patočka následně rozjel akci Zelená padesátka, díky níž začala růst členská základna strany. Patočka následně vedl kandidátní listinu pro volby do Evropského parlamentu v červnu 2004, první s českou účastí. Zelení získali 3,16 % a na žádný mandát nedosáhli, ale dopadli nejlépe ze všech mimoparlamentních stran.

Ve stejném roce se však již do Parlamentu dostali – v říjnových senátních volbách podpořili kandidaturu novináře a nestraníka Jaromíra Štětiny. Zvítězil na Praze 11, stal se prvním senátorem strany.

Poprvé se rovněž Zelení dostali do krajských zastupitelstev. V Karlovarském kraji uspěla jejich koalice s KDU-ČSL, v Jihomoravském s Liberální reformní stranou.

V roce 2005 sjezd Zelených zvolil novým předsedou Martina Bursíka, bývalého ministra životního prostředí z úřednické vlády Josefa Tošovského.

V roce 2006 zaznamenali Zelení svůj dosud největší politický úspěch. Obdrželi 6,29 % platných hlasů ve volbách do Poslanecké sněmovny. Připadlo jim šest mandátů, v některých krajích na další těsně nedosáhli i přes vyšší podporu voličů.

Například v Libereckém kraji na zisk křesla nestačilo Zeleným ani 9,58 % hlasů. Toto bylo zapříčiněno používanou metodou pro přepočet hlasů na mandáty.

Ve volbách zvítězila Občanská demokratická strana vedená Mirkem Topolánkem. Jeho první pokus o sestavení vlády skončil vyslovením nedůvěry. Prezident Václav Klaus jej pověřil sestavením vlády znovu, do druhého kabinetu se připojili Zelení a KDU-ČSL.

Předseda Zelených Bursík se vrátil na ministerstvo životního prostředí, nově se stal i místopředsedou vlády. Zelení rovněž drželi resort školství, vedla jej Dana Kuchtová, po její rezignaci dočasně Bursík, než vedení převzal Ondřej Liška.

Zelení nominovali nestraníka Karla Schwarzenberga na ministra zahraničních věcí. Součástí kabinetu byla i pozice ministra pro lidská práva České republiky bez vlastního ministerstva. Ujala se jí Džamila Stehlíková, v roce 2009 ji nahradil nestraník za Zelené Michael Kocáb.

Při hlasování o důvěře druhé vládě odešli ze sálu poslanci za ČSSD Petr Melčák a Michal Pohanka. Pro udělení důvěry vládě byla třeba nadpoloviční většina přítomných. Odchod „přeběhlíků“ snížil počet poslanců na 198, čímž se potřebný počet hlasů pro důvěru snížil ze 101 (při účasti 200 poslanců) na 100. Vládní koalice byla přítomna v plném počtu a s rovnou stovkou hlasů získala vláda důvěru.

Strana ale byla rozhádaná, část členů nesouhlasila s účastí ve vládě, v níž musela ustoupit z některých ze svých požadavků – ekologie nepatřila k prioritám koaličních partnerů.

Tyto spory nakonec stranu rozložily. Levicověji se orientovalo křídlo, k němuž se připojila Dana Kuchtová a Matěj Stropnický. K rebelům, kteří vystupovali především proti omezení pravomocí republikové rady, jež chtělo prosadit vedení strany, se přidaly i poslankyně Olga Zubová a Věra Jakubková.

Bursíkovi vadilo, že rada je de facto druhým vedením strany, a chtěl ji přetvořit na „širší“ vedení, jak to funguje u jiných stran.

Zubová rozlítila Bursíka také svou neúčastí na Pražském hradě při druhé volbě prezidenta republiky v roce 2008. Zdůvodnila ji zdravotním stavem, Strana zelených se ji pokusila přivézt do Prahy, ministryně Stehlíková ji však nevyhledala.

Absence Zubové snížila počet přítomných poslanců a senátorů, což nepřímo pomohlo Václavu Klausovi ke zvolení prezidentem ve třetím kole druhé volby. Strana zelených podporovala jeho soupeře Jana Švejnara.

Křídlo ale rebelovalo jen krátce. Na sjezdu strany v září 2008 byl s velkou převahou předsedou opět zvolen Bursík a vnitrostranická opozice proti němu byla vytlačena z vedení strany i z kritizované republikové rady.

Rebelové pak založili frakci s názvem Demokratická výzva a vystupovali proti straně. Ve Sněmovně Zelení nehlasovali jednotně, Zubová s Jakubkovou pak pomohly v roce 2009 k pádu Topolánkovy vlády, když poslanci vyslovili Topolánkovu kabinetu nedůvěru jako první vládě v historii ČR. Předtím čtyři pokusy o vyslovení nedůvěry tato vláda přečkala.

Konec vlády přišel v době, kdy Česká republika předsedala Evropské unii. V září 2009 byly Zubová s Jakubkovou ze strany vyloučeny.

Prezident pověřil sestavením nového kabinetu ředitele ČSÚ Jana Fischera, jeho „úřednická“ vláda nestraníků dostala důvěru a dovedla zemi až do řádných voleb v roce 2010. Z nominantů Zelených z předchozího Topolánkova kabinetu ve funkci zůstal jen Michael Kocáb.

Strana měla možnost vybrat ministra životního prostředí, tím se stal Ladislav Miko. Po jeho odchodu z vlády Zelení prosadili Jana Dusíka.

Necelý měsíc po jmenování Fischerovy vlády se konaly volby do Evropského parlamentu. Zelení se do něj nedostali, obdrželi pouze 2,06 % hlasů, Martin Bursík v reakci na neúspěch rezignoval na post předsedy.

Řízení strany převzal 1. místopředseda strany a dřívější ministr školství z Topolánkova kabinetu Ondřej Liška. Měl být lídrem Zelených v plánovaných předčasných volbách na podzim 2009, které však soud zrušil. Sjezd strany později zvolil Lišku za řádného předsedu.

Ve sněmovních volbách v květnu 2010 dostali Zelení 2,44 % platných hlasů a nedostali se tak do dolní komory. Pětiprocentní hranici pro vstup nepřekonali ani lidovci, jejich kolegové z Topolánkovy vládní koalice.

Vedení strany dalo následně své funkce k dispozici, Lišku však sjezd dosadil zpět do pozice předsedy, kterou zastával až do roku 2014.

V dalších letech se Zelení pohybovali daleko od vstupu do Poslanecké sněmovny i Evropského parlamentu. Nejvyšší procentuální zisk hlasů zaznamenali při evropských volbách v roce 2014, v nich jim hlas svěřilo 3,77 % voličů.

Úspěšnější byli v senátních volbách, ať už s vlastními kandidáty či sestavením koalic podporujících nestraníky. V roce 2012 na Praze 2 zvítězil nestraník Libor Michálek navržený Piráty a podporovaný Zelenými a lidovci. Ve stejných volbách zvítězila nestranická favoritka Zelených v Brně-městě Eliška Wagnerová.

O dva roky později zvítězila v doplňovacích volbách na Praze 10 členka Strany zelených Ivana Cabrnochová, kterou podporovala i ČSSD. V roce 2016 KDU-ČSL podpořila úspěšnou kandidaturu člena Zelených Petra Orla v Novém Jičíně.

Ve stejném roce se stal předsedou strany Matěj Stropnický, jehož otec Martin v té době jako člen ANO vedl ministerstvo obrany ve vládě Bohuslava Sobotky.

Stropnický junior patřil k výrazným jménům pražské komunální politiky. Dvanáct let působil v zastupitelstvu Prahy 3, v letech 2014–2018 také na magistrátu, přičemž rok vykonával i funkci náměstka primátorky Adriany Krnáčové (ANO).

V říjnu 2017 vedl Zelené do voleb do Poslanecké sněmovny. Den před otevřením volebních místností veřejně potvrdil svou homosexuální orientaci. Prohlásil, že „nechtěl být za sraba“, jak jej v souvislosti s předchozím nevyjadřováním se označovala některá média.

Zelení získali 1,46 % platných hlasů. Těsně tak nedosáhli na příspěvek ze státního rozpočtu ve výši 100 korun za každý hlas. Ten se uděluje za zisk alespoň 1,5 %. Ještě před sečtením všech hlasů Stropnický oznámil rezignaci na post předsedy strany. V dalším roce s úmyslem dát si pauzu od politiky neobhajoval své funkce v pražské politice.

Novou hlavou Zelených byl zvolen Petr Štěpánek. „Piráti nebo ODS dokázali uchopit, co trápí voliče, díky tomu uspěli. Pokud budeme mít stejnou disciplínu, tak se za tři a půl roku přes pět procent přehoupneme,“ vyjádřil své představy o naději strany na příznivější budoucnost.

Ve volbách do Evropského parlamentu v květnu 2019 kandidoval Štěpánek společně se čtyřmi dalšími členy Zelených na listině koalice TOP 09 a STAN. Se ziskem 11,65 % skončila na čtvrtém místě a získala tři mandáty, žádný z nich však nepřipadl uchazeči za Stranu zelených.

V roce 2020 stranický sjezd změnil způsob vedení strany, místo jednoho předsedy byly ustaveny pozice dvou spolupředsedů. První vedoucí dvojicí se stali Michal Berg a Magdalena Davis.