Vývoj ČSSD, nejstarší české politické strany

Se vznikem sociální demokracie v Čechách je neodmyslitelně spojen hostinec U Kaštanu na pražském Břevnově, kde se 7. dubna 1878 konal ustavující sjezd. V čele stanul ani ne třicetiletý novinář Josef Boleslav Pecka-Strahovský. Mezi delegáty byl i Ladislav Zápotocký, otec pozdějšího komunistického prezidenta Antonína Zápotockého (ve funkci 1953–1957).

Organizace původně pojmenovaná Sociálně demokratická strana českoslovanská v Rakousku se stala nejprve součástí celorakouské sociální demokracie. Z ní se vyčlenila v roce 1893 a přijala název Českoslovanská sociálně demokratická strana dělnická. Od té doby již působila samostatně.

Ve svých stanovách (znění z roku 2019) se dnešní ČSSD definuje jako strana usilující mj. o uplatnění principu svobody, demokracie, sociální spravedlnosti či rovných příležitostí prostřednictvím parlamentní a přímé demokracie.

O obsazení postů ve vedení strany rozhoduje sjezd, který se koná nejméně jednou za dva roky. Delegáti sjezdu, mezi něž patří předsednictvo a zástupci regionálních organizací, volí předsedu, statutárního místopředsedu i další řadové místopředsedy. Takto složené předsednictvo může mezi sjezdy svolávat Konference k projednání zásadních a aktuálních politických či programových témat.

Významnou institucí vedení strany je grémium ČSSD. Do něj patří členové předsednictva, předsedové poslaneckého klubu, senátorského klubu a skupiny poslanců ČSSD v Evropském parlamentu.

V únoru 2018 byl mimořádným stranickým sjezdem zvolen tehdejší místopředseda strany Jan Hamáček. Svou pozici obhájil dvakrát, naposledy v dubnu 2021. Po volbách do Poslanecké sněmovny v říjnu 2021 na svou funkci rezignoval. Sociální demokraté nepřekročili 5% práh pro vstup do dolní komory a nezískali tak žádné poslance. Nové vedení má být zvoleno v prosinci 2021.

Po Hamáčkově zvolení se ČSSD začala ucházet o pozici ve vládě Andreje Babiše na základě vnitrostranického referenda. Vytvořená koalice ANO a ČSSD podporovaná komunisty získala důvěru v červenci 2018, téměř 9 měsíců po volbách.

Na sklonku 19. století se od sociální demokracie odloučila Česká národně sociální strana. Šlo o projev nesouhlasu s vystoupením českých sociálnědemokratických poslanců ve vídeňské Říšské radě, kteří odmítli české požadavky na samostatnost na Rakouském císařství.

Po vzniku Československa byla Československá sociálně demokratická strana dělnická (ČSDSD, nový název od roku 1918) druhou nejsilnější stranou v Revolučním národním shromáždění. Jeho obsazení vycházelo z rozložení sil podle voleb do Říšské rady v roce 1911.

V prvních československých parlamentních volbách v roce 1920 ČSDSD zvítězila a stala se nejsilnější stranou v Národním shromáždění i v Senátu. Sociálnědemokratický lídr Vlastimil Tusar v té době již vedl vládu, avšak později v roce 1920 podal demisi. Sociální demokraté si pozici nejsilnější strany udrželi i po odštěpení levicového křídla, které sestavilo vlastní poslanecký klub a v roce 1921 dalo vzniknout samostatné Komunistické straně Československa (KSČ).

Kromě volebního neúspěchu v roce 1925, kdy získala 8,88 % hlasů (oproti téměř 25,7 % v předchozích volbách), se ČSDSD udržovala mezi silnými stranami. V letech 1929 a 1935 skončila druhá, resp. třetí.

Od roku 1924 stranu vedl Antonín Hampl. Za druhé republiky (od října 1938) probíhala redukce počtu politických stran. Levice (mimo zakázaných komunistů) se sdružila do Národní strany práce, Hampl se stal jejím předsedou. Jako levicové uskupení však nemohla usilovat o moc v zemi v nacistickém područí. Tvořila pouze umírněnou opozici k pravicové Straně národní jednoty.

Národní strana práce byla po okupaci v březnu 1939 zakázána, sociální demokraté přešli do ilegality, v některých případech vyvíjeli odbojovou činnost. Strana se podílela na chodu Prozatímního státního zřízení, exilové československé vlády v Londýně.

V roce 1945 se strana obnovila jako Československá sociální demokracie (ČSSD), patřila do Národní fronty společně s KSČ, Československou stranou lidovou (ČSL) a Československou stranou národně socialistickou (ČSNS).

V čele vlády stanul v dubnu 1945 sociální demokrat Zdeněk Fierlinger, řidil postupně osvobozované území a nové Československo až do voleb o rok později, po nichž ho nahradil předseda vítězné KSČ Klement Gottwald.

Fierlinger usiloval o co nejtěsnější sblížení ČSSD s komunisty, v roce 1947 opustil funkci předsedy sociálních demokratů a byl vyloučen z předsednictva. Po únoru 1948 horoval pro sloučení s KSČ. To se nakonec také stalo a sociální demokracie přestala existovat, když se její část převedla do Komunistické strany Československa.

Na dlouhou dobu posledním zvoleným předsedou sociálních demokratů působícím v Československu byl Bohumil Laušman. V únoru 1948 podlehl komunistickému tlaku na vstup ČSSD do nové Gottwaldovy vlády. Nakrátko působil jako náměstek předsedy vlády, po sloučení s KSČ však nebyl přijat do strany, emigroval, ovšem v roce 1953 byl z Rakouska unesen zpět do ČSR.

Po návratu nuceně veřejně zkritizoval emigraci, aby dosáhl propuštění své rodiny z vězení a žádného dalšího souzení. První slib byl dodržen, ale v roce 1957 soud Laušmana poslal na 17 let do vězení za velezradu. V žaláři za podezřelých okolností skonal o šest let později.

Fierlinger mezitím zamířil do Ústředního výboru KSČ, stal se jedním z náměstků předsedů vlády Antonína Zápotockého a poté Viliama Širokého, mezi lety 1953 a 1964 předsedal Národnímu shromáždění.

Sociální demokracie začala působit v exilu, vedení se usídlilo v Londýně. Během Pražského jara v roce 1968 se objevily myšlenky na obnovu strany. Komunisté však nesouhlasili a snahám učinil přítrž vpád spřátelených vojsk 21. srpna.

Na obnovu strany tak došlo až po roce 1989. Předsedou se stal Slavomír Klaban, kterého v roce 1990 na řádném sjezdu konaném na pražském Břevnově nahradil Jiří Horák. Za ústředního tajemníka zvolila strana Jiřího Paroubka.

Horák nesouhlasil, aby sociální demokracie zamířila do voleb v roce 1990 jako součást Občanského fóra. Na samostatných kandidátkách se však strana dočkala pouze zisku okolo 4 % hlasů do České národní rady, Sněmovny lidu i Sněmovny národů Federálního shromáždění, do žádného orgánu se tudíž nedostala. Pro postup do skrutinia, tedy procesu rozdělování křesel, bylo zapotřebí alespoň 5 % hlasů.

Po rozpadu Občanského fóra v roce 1991 se ve Federálním shromáždění ustavil Klub poslanců sociálně demokratické orientace. Řada jeho členů kandidovala v roce 1992 již pod hlavičkou ČSSD.

To přispělo ke zlepšení volebních výsledků, zisky okolo 7 % hlasů již protlačily stranu do všech tří institucí. Dominantní silou české politiky se však stala s přehledem vítězná koalice Občanské demokratické strany s Křesťanskodemokratickou stranou. Českou vládu, která řídila od 1. ledna 1993 vzniklou Českou republiku, vedl Václav Klaus (ODS).

Zlomovým bodem polistopadového vývoje strany byl sjezd v roce 1993. Vedle přijetí změny názvu na Českou stranu sociálně demokratickou (ČSSD) rovněž zvolil předsedou prognostika a bývalého poslance zaniklého Federálního shromáždění Miloše Zemana.

Ve sněmovních volbách v roce 1996 získala ČSSD 26,44 %, což ji řadilo na druhé místo za vítěznou ODS. Strany pravicové vládní koalice (ODS, KDU-ČSL a Občanská demokratická aliance) však dohromady získaly jen 99 mandátů z 200. Klausem vedená ODS tak vyjednala toleranci vlády sociální demokracií, ČSSD na oplátku získala funkci předsedy Poslanecké sněmovny, kterou obsadil právě Miloš Zeman.

Po pádu Klausova kabinetu vedla krátce zemi úřednická vláda Josefa Tošovského. Poslanecká sněmovna schválila jednorázový ústavní zákon o zkrácení volebního období Poslanecké sněmovny, tak se v červnu 1998 konaly „předčasné“ volby.

V nich zvítězila ČSSD a vyjednala tzv. opoziční smlouvu, která umožnila existenci své menšinové vlády s podporou ODS. Ta na oplátku získala křesla předsedů obou komor Parlamentu i vedení některých kontrolních orgánů. Václav Klaus se přesunul do čela Poslanecké sněmovny, naopak Miloš Zeman stanul jako předseda vlády v Praze jako teprve třetí sociální demokrat v (v té době) už 120 let trvající historii strany.

Za jeho vlády Česká republika vstoupila v roce 1999 do NATO a podnikla řadu významných kroků pro vstup země do Evropské unie. Přihlášku ČR ke vstupu podal již v roce 1996 tehdejší premiér Klaus.

V dubnu 2001 Zeman dále neobhajoval svou funkci, novým předsedou delegáti zvolili ministra práce a sociálních věcí ČR a místopředsedu Zemanovy vlády Vladimíra Špidlu. Pod jeho vedením ČSSD vyhrála volby do Poslanecké sněmovny v dalším roce.

Sociální demokracie sestavila vládu s koalicí KDU-ČSL a Unií svobody – Demokratickou unií, která dohromady čítala jen 101 hlasů z 200, držela nejtěsnější možnou většinu.

V sociální demokracii panovaly neshody ohledně dalšího směřování strany. Rozkol demonstrovala zejména volba prezidenta republiky v roce 2003.

V prvních dvou volbách kandidáti ČSSD (Jaroslav Bureš v první, Miloš Zeman ve druhé) neprošli prvním kolem volby, prezident v nich nebyl zvolen. Do třetí volby vládní koalice vyslala akademika Jana Sokola, kterého však porazil Václav Klaus.

Jelikož se třetí volba konala až po vypršení funkčního období prezidenta Václava Havla, zůstal úřad hlavy státu na přibližně měsíc neobsazen. Podle tehdejšího znění Ústavy se prezidentské pravomoci rozdělily mezi předsedu vlády (Špidlu) a předsedu Poslanecké sněmovny (Lubomíra Zaorálka, ČSSD).

1. května 2004 vstoupila Česká republika do Evropské unie, o šest týdnů později se poprvné účastnila voleb do Evropského parlamentu. ČSSD obdržela 8,78 % platných hlasů a získala pouze 2 mandáty z 24 rozdělovaných.

Špidla, velký zastánce vstupu do EU, po volebním neúspěchu odstoupil z funkcí předsedy strany i vlády. Premiérem se stal Stanislav Gross, který byl rovněž pověřen řízením ČSSD, jejímž řádným předsedou se stal po svém zvolení v březnu 2005.

Ve 34 letech se stal nejmladším českým premiérem v historii. V dubnu 2004, po osmi měsících v čele vlády, však podal demisi kvůli aféře ohledně financování svého bytu. Do řádných voleb vedl vládu Jiří Paroubek. Gross se poté vzdal i vedení strany, jejím řízením byl dočasně pověřen Bohuslav Sobotka.

Paroubek se následně v květnu 2006 stal předsedou sociální demokracie, jako lídr rovněž vedl stranu v červnových voleb do Poslanecké sněmovny. V nich ČSSD skončila na druhém místě za ODS i přes svůj historicky nejlepší výsledek – zisk 32,32 % platných hlasů.

Sociální demokracie se po osmi letech stala opět opoziční stranou, vládu vedl Mirek Topolánek (ODS), ačkoliv až jeho druhý kabinet dostal důvěru Poslanecké sněmovny.

Za Paroubkova předsednictví dosáhla strana skvělých výsledků v krajských a senátních volbách v roce 2008, čemuž se začalo přezdívat „oranžová tsunami“.

Sociální demokracie obsadila všech 13 hejtmanských postů, ziskem 23 z 27 volených senátorských mandátů se stala nejsilnější stranou v horní komoře Parlamentu a poprvé získala křeslo jejího předsedy. Tím se stal Milan Štěch, senátor za Pelhřimov. Zůstal jím do roku 2018.

Na příznivé výsledky ČSSD navázala v evropských volbách v dalším roce. Skončila na druhém místě za ODS a získala 7 europoslaneckých křesel z 22 přidělených České republice.

Ve sněmovních volbách roku 2010 se pro sociální demokracii vyslovilo 1 155 267 voličů. To znamenalo pokles o více než 570 tisíc oproti předchozím volbám do dolní komory. I přesto ČSSD se ziskem 22,08 % hlasů zvítězila.

Nedokázala však sestavit vládu, sociální demokraty obešla druhá ODS vedená Petrem Nečasem, jež sestavila koalici s TOP 09 a Věcmi veřejnými. Uskupení drželo celkem 118 poslaneckých křesel, Nečas se stal premiérem.

Paroubek po volbách uvolnil post předsedy strany, řízení převzal Bohuslav Sobotka. Poté založil vlastní stranu Národní socialisté – Levice 21. století (později LEV 21), za niž neúspěšně kandidoval do Evropského parlamentu. Když se chtěl vrátit do ČSSD, jeho žádost zamítl pražský krajský výbor, jehož byl dříve sám členem.

V březnu 2011 stranický sjezd zvolil předsedou Bohuslava Sobotku. Ten předchozích šest let vykonával funkci statutárního místopředsedy, mezi lety 2002 a 2006 zasedal ve vládách Špidly, Grosse a Paroubka coby ministr financí.

Na podzim 2010 po senátních volbách ČSSD posílila a obsadila nadpoloviční počet křesel – 41. V té době přitom stála v opozici. Sociální demokraté svou pozici v Senátu ještě posílili v roce 2012 na 44 senátorů.

Nečasova vláda podala demisi v červnu 2013 po vypuknutí kauzy Nagyová. Sestavením nové vlády pověřil prezident Zeman dřívějšího poslance a mj. ministra financí Jiřího Rusnoka.

Jeho vláda však nezískala důvěru Poslanecké sněmovny, ta sama podala návrh na vlastní rozpuštění, který prezident přijal v srpnu 2013.

Na konci října 2013 se konaly „předčasné“ volby. V nich zvítězila ČSSD vedená Bohuslavem Sobotkou se ziskem 20,45 % hlasů, avšak s úbytkem dalších cca 140 tisíc voličů v absolutním počtu oproti roku 2010.

V den vyhlášení výsledků voleb se na zámku v Lánech sešel prezident Miloš Zeman se statutárním místopředsedou strany Michalem Haškem, místopředsedy Zdeňkem Škromachem a Milanem Chovancem, jihočeským hejtmanem Jiřím Zimolou a šéfem poslanců ČSSD Jeronýmem Tejcem. Následující den toto tzv. zemanovské křídlo prosadilo v předsednictvu sociální demokracie vyřazení Sobotky z vyjednávacího týmu o budoucí vládě a zároveň ho vyzvalo k rezignaci na post šéfa strany.

Sobotka jednání Haška a jeho stoupenců označil za pokus o puč, odstoupit odmítl. Když se následně informace o schůzce dostaly do médií, kromě Chovance ostatní účastníci setkání zapírali, nebo odmítali komentovat. Hašek tvrdil, že jde o fámu.

Později se omluvil za lhaní. Zároveň spolu s dalšími účastníky lánské schůzky podpořil Sobotku. Ten ale požadoval, aby tzv. pučisté vyvodili politickou zodpovědnost a odešli z vedení ČSSD. Čtyři z nich opravdu odešli, podle Haškových slov tak přijali odpovědnost za výsledek voleb. Rezignaci místopředsedy Chovance nakonec Sobotka nepřijal.

Vznikla vláda sociální demokracie, hnutí ANO a lidovců, prezident Zeman ji jmenoval v lednu 2014, rekordních 95 dnů po volbách. V únoru jí Poslanecká sněmovna udělila důvěru. Vládní strany držely celkem 111 poslaneckých mandátů z 200. Sobotka se stal 11. předsedou vlády České republiky.

V roce 2014 sociální demokraté obsadili třetí místo ve volbách do Evropského parlamentu se ziskem 14,17 % platných hlasů a obsadili čtyři z 21 křesel za Českou republiku.

Sobotka strávil v pozici předsedy vlády 1 426 dní, než jej v prosinci 2017 vystřídal po sněmovních volbách Andrej Babiš. Sobotkova doba nepřerušeného řízení vlády byla nejdelší od doby kabinetu Miloše Zemana udržovaného opoziční smlouvou.

Image strany poškozovaly Sobotkovy vztahy s předsedou ANO Andrejem Babišem, který zároveň vykonával funkce ministra financí a 1. místopředsedy vlády. Sociální demokracii klesaly voličské preference. Sobotka v červnu 2017, čtyři měsíce před sněmovními volbami, rezignoval na stranické předsednictví.

Volebním lídrem se stal ministr zahraničí Lubomír Zaorálek, stranu až do řádného sjezdu vedl statutární místopředseda Milan Chovanec. Ani tato změna však nezarazila propad ČSSD. Dostala 7,27 % platných hlasů, místo předvolebních 50 mandátů nově držela ve Sněmovně jen patnáct křesel.

Po bouřlivých vnitrostranických diskuzích, zda dále spolupracovat s ANO, které podle názorů řady sociálních demokratů odsávalo straně voliče, se ČSSD nakonec zapojila do sestavování další vlády s Babišem. Tak vznikla koalice ANO a ČSSD podporovaná komunisty. Sociálním demokratům připadlo pět ze 14 ministerstev.

Tehdejší předseda Jan Hamáček ve vládě působil jako 1. místopředseda a ministr vnitra. V roce 2021 však ČSSD opustila Poslaneckou sněmovnu, ve volbách obdržela 4,65 % platných hlasů. V reakci na výsledek se Hamáček vzdal předsednické funkce.