K vyjednání vlády prezident není potřeba, připomíná ústavní expert

Při vedení povolebních jednání prezidenta nepotřebujete. Aktérem těchto jednání jsou politické strany a prezident by do nich měl vstoupit jen tehdy, když jsou výsledky voleb neprůkazné či když jsou mezi lídry stran nějaké animozity.

Pak je prezident jakýmsi moderátorem, který tyto animozity pomůže překlenout. Jinak by aktivní roli sehrávat nemusel. Jmenování předsedy vlády je úkon, ke kterému má dojít až za několik týdnů, a i tam prakticky jen stvrdí to, na čem se politici domluvili.

V České republice jsme obětí sebeprezentace prezidentů, zvláště toho současného, takže to vypadá, že povolební vyjednávání má v ruce on, ale ve skutečnosti ho mají v ruce politici. Není nejmenší důvod, aby do něj prezident vstupoval.

Pověření je ale politický, mimoústavní úkon. Je to vlastně jen o tom, že prezident řekne lídrovi, aby vysondoval situaci, zda může složit vládu. Tento úkon je zbytečný, pokud se strany domluví samy. Jestliže Petr Fiala přinese prezidentovi na papíře, že má 108 hlasů, tak pověřování není vůbec potřeba.

Tomuto výroku jsem už tehdy nepřidával zvláštní význam a říkal jsem, že jeho relevance se ukáže po volbách. Jaký by mělo význam pověřovat Andreje Babiše, když strany, které mají spolu většinu, deklarovaly, že se s ním nebudou bavit?

Tato otázka je dvojznačná, ptáte-li se na to, jestli může. Ta fyzická možnost samozřejmě existuje. Pokud byste se ale ptal, jestli to udělat má nebo smí… Tam mám pocit, že ne.

Prezident není nositelem politické vůle, která by mohla konkurovat vůli občanů vyjádřené ve volbách. Pokud máme naději na většinovou vládu, rolí prezidenta rozhodně není říct, že by si to představoval jinak. Protože pak by nebyl konkurentem Sněmovny, ale konkurentem voličů.

Odhlédneme-li od politické role a přidržíme-li se ústavních úkonů, tak první zadání je skutečně svolat novou Sněmovnu po 21. říjnu, kdy končí funkční období té staré. Ale když to neudělá, tak Sněmovna se tak či onak do třiceti dnů po volbách (do 9. listopadu) sejde sama, na to je v Ústavě pojistka.

Druhý krok je rovněž formální, protože na konci ustavující schůze skládá vláda do rukou prezidenta demisi a on ji pověřuje vládnutím v demisi do té doby, než se složí nová vláda.

Teprve třetí krok je klíčový, a to je jmenování předsedy vlády. Ale v případě, že se politikům podaří vládu sestavit, tak i tento krok může být formální, pouze to stvrdí.

V našem systému máme ústavní instituce, které by měly být akceschopné. Poslanecká sněmovna nemusí každý týden přijímat nové zákony, ale jistě bychom nechtěli, aby byla několik měsíců v karanténě. Měl-li by být prezident dlouhodobě indisponován, kdyby byl například v kómatu, je zde důvod pro usnesení obou parlamentních komor, aby aktivovaly článek 66.

To znamená, že by tyto ústavní pravomoci přešly na předsedu vlády či Sněmovny. Kdyby prezident zemřel nebo rezignoval, přešly by tyto pravomoci automaticky. Pokud ale existuje závažný důvod, což je právě nezpůsobilost prezidenta vykonávat úřad, musí o tom takto rozhodnout Sněmovna i Senát, a to prostou většinou.

Musíte k tomu ale mít obě komory. Nyní máme ještě stále starou Sněmovnu (do 21. října), pak chvíli nebudeme mít žádnou a pak zase už budou obě komory (po ustavení nové Sněmovny budou mít v obou komorách většinu ODS, TOP 09, lidovci a STAN).

Zatím se nikdy po volbách nesešla. Ale dříve ta doba byla vždy kratší a také jsme nikdy neměli situaci srovnatelného, krizového charakteru. Jednání nyní mohou probíhat i bez přítomnosti prezidenta, ale čekat týdny by asi bylo nevhodné.

To je dost nepravděpodobné. Ty kroky mohou jistě nějaký den trvat, zároveň bychom ale zřejmě neměli čekat nekonečně dlouho.

Ústavně i politicky by to bylo nevhodné. Když rekonstruujete vládu na odchodu, tak se vlastně tváříte, že na odchodu není. Navíc pokud prezident není způsobilý, není možné jej do procesu vtáhnout, a bez něj to nedokážete, musí ministry jmenovat. A pokud je vláda v demisi, mohou z ní ministři jen odcházet, ne do ní přicházet.