Pád Západořímské říše a konec starověku

V 5. století byla kdysi slavná Římská říše již delší dobu v rozkladu. Po jejím rozdělení na východní a západní část, ke kterému došlo v roce 395 za vlády císaře Theodosia I., její vliv soustavně klesal. Svoji vinu na tom mělo extrémně časté střídání vládců, celkový morální úpadek římské společnosti ale hlavně nezastavitelná masa barbarských národů, které se z východu tlačily do západní Evropy.

Toto takzvané stěhování národů, které v té době trvalo již přes sto let, bylo zřejmě způsobené změnou způsobu života germánských a slovanských kmenů. Onou změnou je přechod od pastevectví k zemědělství a s tím související růst počtu obyvatel a stále vyšší potřeba nové a nové půdy. Statisíce lidí se do Evropy valily od 4. až do 7. století a svým příchodem položily základy dnešní evropské populace.

Frankové, Sasové, Burgundi, Vandalové, Vizigóti, Ostrogóti ale i Polané, Charváti, Srbové nebo Češi a Moravané, to vše jsou nově přicházející germánské a slovanské kmeny, jejichž názvy dodnes přežívají v názvech mnoha evropských států. Slabí římští císaři neměli většinou schopnosti ani peníze na to, aby dokázali účelně chránit nekonečně dlouhé hranice říše, a tak legionáři opouštěli jedno území za druhým. Navíc slavné římské legie tou dobou již nebyly to, co dříve. Pod římskou korouhví bojovali totiž většinou jen najatí barbaři a tato žoldnéřská vojska neměla zdaleka takové schopnosti ani morálku jako praví římští vojáci.

Západořímská říše navíc trpěla pokročilou vnitřní hnilobou. Po vyplenění Říma Vizigóty, ke kterému došlo v roce 410, značně kleslo římské sebevědomí a snad i vůle bránit starověké impérium. Na císařský trůn kromě toho dosedali stále častěji místo silných osobností pouhé loutky ovládané různými vojenskými veliteli. Intriky, malicherné boje o moc a úkladné vraždy byly na denním pořádku. Za 81 let trvání Západořímské říše se na trůně vystřídalo 12 legitimních vládců a nejméně tři další samozvanci. Římanům zkrátka chyběl někdo, kdo by viděl za hranici vlastních zájmů a dokázal by je doopravdy sjednotit.

Za definitivní konec Západořímské říše i starověku je považována abdikace císaře Romula Augustula 4. září v již zmiňovaném roce 476. K opuštění trůnu jej donutil germánský velitel římských vojsk jménem Odoaker. Ten na rozdíl od svých vojenských kolegů, kteří se k podobným pučům uchylovali celkem často, nedosadil na trůn žádného loutkového císaře, ale pouze prohlásil Západořímskou říši za součást říše Východořímské. Tím Západořímská říše formálně zanikla.

Prakticky ovšem tou dobou žádná říše již ani neexistovala. Vliv vládce Říma se totiž omezil už jen na Apeninský poloostrov a část Alp, zbylá území dobyli většinou germánské kmeny v čele s Vandaly a Vizigóty.

Ani Itálie se už ale dlouho neudržela. V roce 489 ji zabrali Ostrogóti. Kdysi milionový Řím měl na konci 5. století sotva 20 000 obyvatel.

Antické stavby sloužily jako zdroj kamení, na Foru Romanu se pásly kozy a pěstovala pšenice. Netrvalo dlouho a lidé zapomněli většinu z antické moudrosti i dovednosti. Nastalo temno a chaos. Vývoj jako by šel nazpátek, vždyť klasická filosofie nebo umění se do Evropy vrátily až po několika dalších staletích prostřednictvím Arabů.