Záhada posledního letu Glenna Millera

Lehké jednomotorové letadlo norseman odstartovalo toho dne ze základny RAF Twinwood Farm v anglickém Claphamu. Do Francie však nedoletělo. Vrak letounu, tělesné ostatky Glenna Millera, jehož orchestr ve své době patřil mezi nejslavnější swingová hudební tělesa světa, ani dalších dvou pasažérů nebyly nikdy nalezeny.

Glenn Miller se narodil v roce 1904 v malé vesnici Clarinda ve státě Iowa v rodině farmáře. Millerovi se několikrát stěhovali, až v roce 1918 zakotvili ve Fort Morganu v Coloradu, kde Glenn navštěvoval střední školu. V té době již tři roky hrál na pozoun a v posledním ročníku si s kamarády postavil vlastní kapelu.

V roce 1923 sice začal studovat na univerzitě, ale většinu času trávil chozením po konkurzech a hraním na koncertech, které se mu podařilo sehnat. Tři z pěti zkoušek neudělal, musel školu opustit a rozhodl se pro kariéru profesionálního muzikanta.

Několik let si vydělával jako pozounista v různých kapelách a psal aranžmá, až v roce 1937 postavil svůj první band. Nepodařilo se mu jej však odlišit od jiných kapel a záhy se rozpadl. Chtělo to nějaký zvláštní, jedinečný zvuk a Glenn si to dobře uvědomoval. Rozhodl se, že klarinet bude hrát melodickou linku spolu s tenorsaxofonem na stejnou notu a ladit v jediné oktávě se třemi dalšími saxofony. A nápad to byl geniální.

Novátorská zvuková kombinace začala brzy budit velkou pozornost. Učinil z ní klíč repertoáru a se svým orchestrem dosáhl nezaměnitelného zvuku na pomezí jazzu a lehké taneční hudby. V dubnu 1939 vydal první desky, ale jeho největší úspěch přišel v květnu, kdy nahrál jednu ze svých nejznámějších skladeb In the Mood.

Vzápětí napsal řadu dalších hitů a posléze se prosadil i na filmovém plátně, neboť se svým bandem účinkoval ve dvou hollywoodských filmech (1941, 1942). Hoch z Iowy se zlatým pozounem byl na roztrhání, jeho melodie se proměnily v symbol mladé a svobodné tváře Ameriky. Pro svůj skromný původ se stal příkladem „amerického snu“.

Hvězdnou hudební kariéru narušila druhá světová válka. Po japonském útoku na Pearl Harbor v prosinci 1941 a vstupu Spojených států do války narukovaly do armády tisíce mladých mužů.

V létě 1942 to chtěl udělat také Glenn Miller. Vzhledem ke svému věku – bylo mu tehdy 38 let – však povolán k vojenské službě nebyl, a tak pracoval jako dobrovolník pro námořnictvo.

V srpnu 1942 napsal dopis na velitelství amerického letectva, v němž přesvědčoval generály, aby byl do armády přijat a „dostal na starost modernizovaný armádní band“.

Když uspěl, rozpustil svůj civilní orchestr, s nímž sehrál v září 1942 poslední koncert. Obdržel hodnost kapitána a s 15člennou taneční skupinou hrál v armádních klubech a výcvikových centrech letectva. V červenci 1943 dostal v New Yorku pravidelný pořad v rádiu. Mimořádný ohlas těchto vystoupení přiměl Millerovy nadřízené k souhlasu, aby mohl sestavit padesátičlenný Orchestr armádního letectva (Army Air Force Band).

V červnu 1944, zatímco spojenecké jednotky útočily na pláže v Normandii, byl schválen návrh, aby Miller odehrál v Anglii sérii koncertů pro americké vojáky umístěné v této zemi. Odletěl s celou kapelou do Londýna a v průběhu pěti měsíců odehrál přes 70 koncertů.

„Zvedal morálku podobně, jako když dostanou dopis z domova,“ ocenil generál Jimmy Doolittle význam představení Millerova orchestru pro vojáky, kteří čekali, až budou posláni na frontu.

Když byla 25. srpna 1944 osvobozena Paříž, padl návrh, aby jako součást oslav odehrál Orchestr armádního letectva sérii koncertů americkým vojákům na francouzských základnách a v nemocnicích. Současně se plánoval také speciální vánoční pořad v rozhlase.

V té době obnovil s Millerem kontakty jeho někdejší koncertní agent Don Haynes, který také sloužil v americké armádě, a organizace pařížských koncertů byla především jeho starostí. Miller se přesto rozhodl, že se celé věci ujme i on, a když se termín vystoupení přiblížil, chtěli společně s Haynesem odletět na kontinent.

Miller, tehdy již major, byl ubytován i se svou kapelou v Bedfordu, asi 80 kilometrů severně od Londýna. V hlavním městě se 13. prosince 1944 uskutečnilo poslední vystoupení jeho orchestru na britské půdě. Druhého dne, jak vzpomínal po válce Don Haynes, se Miller seznámil na večírku v Milton East (kde sídlil štáb americké 8. letecké armády) s Normanem Baessellem.

Tento americký podplukovník zajišťoval zásobování a služby na letištích 8. letecké armády v Anglii a v osvobozené Evropě. Proto pravidelně létal přes kanál La Manche. Baessell se mezi řečí zmínil, že příštího dne odlétá do Francie z letiště ve Twinwood Farm. Když se mu hudebník svěřil se svými plány, podplukovník mu nabídl, že ho může vzít s sebou. Miller jeho návrh přijal a zbytek večera strávil společně s Baessellem a Haynesem nad pokerem.

Ráno 15. prosince 1944 bylo nepříznivé počasí. Špatná viditelnost, šest set metrů vysoká vrstva těžkých mraků, déšť a mlha. Haynes později vzpomínal: „Volal jsem Baessellovi a ptal se, zda odlet platí. Ujistil mě, že po obědě, kdy mají odletět, se počasí určitě zlepší.“

I když se tak nestalo, Baessellovi to nevadilo. Na počasí v Anglii si zvykl. Odpoledne čekala trojice Haynes, Miller a Baessell na řídicí věži v Twinwood Farm. Za chvíli přistálo jednomotorové letadlo Noordwyn C-64 Norseman s americkým pilotem Johnem Morganem, který do Evropy s Baessellem často létal.

Podle Haynese byl Miller z počasí viditelně nervózní a ptal se, kde jsou padáky. Baessell se prý zasmál, a když se soukal za hudebníkem do kabiny, řekl mu ironicky: „Co je s tebou, Millere, ty chceš žít navěky?“

Jak Haynes později uvedl, byl to docela normální start. Díval se za letadlem, dokud nezmizelo v mracích. Vypověděl také, že letadlo se třemi muži na palubě mířilo do Bordeaux a Millera mělo vysadit ve Villecoublay.

On sám dorazil do Paříže jiným způsobem 18. prosince 1944. Tam zjistil, že o Millerovi nikdo nic neví. Rozhlasová stanice BBC 19. prosince odvysílala zprávu, že Miller je hlášen jako nezvěstný při letu do Paříže a o letadle není od startu žádných zpráv.

Bylo zahájeno vyšetřování. Haynesův popis posledního setkání s Millerem zněl přesvědčivě – až na jednu zarážející podrobnost. V letových záznamech, vedených na základně Twinwood Farm, se jasně psalo, že ten den se nekonal žádný let a letiště bylo uzavřeno.

Byl to první z několika rozporů, které vedly později k podezření, že předkládaná verze událostí neodpovídá pravdě.

Oficiální zpráva o vyšetřování Millerova zmizení uváděla, že letadlo havarovalo v bouři nad kanálem. Vlivem nízkých teplot se na křídlech utvořila silná námraza a norseman se zřítil do moře. Podle odborníků by se však v takovém případě ve vodě křídla od trupu oddělila a po několika hodinách by vyplavala na hladinu – a to se nestalo.

Protože po letadle nezůstala žádná stopa, stal se hudebníkův osud po celá desetiletí předmětem mnoha dohadů, nejednou i velmi ztřeštěných.

Otazníky se například objevily poté, kdy byla zkoumána minulost podplukovníka Baessella, který Millerovi osudný let nabídl. Zjistilo se, že měl pověst muže pohybujícího se na hraně zákona. Neustále se sháněl po nějakých obchodech a své zájmy měl mimo jiné i v pařížských barech. Vědělo se, že jeho pilot létal i se zbožím za každého počasí.

Při každém letu do Francie s sebou Baessell vozil kartóny amerických cigaret. Měl také přístup k množství krabiček první pomoci, uložených ve skladech letecké armády. V každé bylo 10 ampulek s morfiem. Díky své hodnosti mohl Baessell provážet krabičky do Evropy, aniž by musel absolvovat celní kontrolu na britské základně. V osvobozené Evropě vznikla mezi obchodníky s drogami poptávka po morfiu a Baessel mohl jeho prodejem vydělat velké peníze.

Musel tento podplukovník nutně letět přes kanál právě onoho 15. prosince? Nenaléhal právě kvůli tomu, aby odletěli i za tak špatného počasí? Pokud to tak bylo, nepřekvapilo by, že by armádní orgány chtěly ochránit Millerovu reputaci před skandálem.

Zároveň se však objevovali různí svědci, kteří tvrdili, že Miller kanál přeletěl a dostal se do Francie. Teprve tam se mu něco stalo, což bylo zamlženo a zakamuflováno.

Řidička britského maršála Teddera například tvrdila, že generál Eisenhower uspořádal 16. prosince 1944 v pařížském Versailles večírek, na kterém Miller bavil důstojníky spojeneckého velení. Ve dvě hodiny ráno příštího dne ho údajně vezla na letiště u Paříže. Předpokládala, že na jiné základně přestoupí do většího letadla a odletí domů. Vezl prý vánoční dárky pro rodinu v USA.

V roce 1994 se okolnosti Millerovy smrti snažil odhalit německý časopis Bild. Na jeho stránkách se objevil výsledek pátrání novináře Uda Ulfkotta, který učinil podivné odhalení. Tvrdil, že v archívu CIA ve Washingtonu našel dokument, podle něhož Miller zemřel tři dny po zmizení letadla – a za velice zarážejících okolností.

Podle této verze bylo agentům americké rozvědky řečeno, že Miller zkolaboval po sexu s pařížskou prostitutkou. Armádní kruhy, prý ve snaze zachovat Millerovu reputaci, tuto skutečnost nahradily jiným příběhem o katastrofě norsemanu. Tato verze zapadala do několika různých „svědectví“, že byl Miller viděn v Paříži, i do Baessellových vazeb na pařížské bary a noční kluby.

Později však samotný Ulfkotte prohlásil, že se stal obětí dezinterpretace, a uvedl, že ve skutečnosti nikdy nenašel žádné důkazy pro závěr, že by Miller zemřel v pařížském nevěstinci.

Ještě podivnější vysvětlení Millerova zmizení se objevilo v roce 1998. Nabídl ho bývalý spojový odborník americké armády. Miller prý byl chycen v nacistickém Německu při svém tajném poslání a zastřelen.

Podle této verze poslal na přelomu let 1944–1945 Dwight Eisenhower Glenna Millera společně s dalšími osobnostmi jednat s nacisty o separátním míru poté, kdy Winston Churchill takovou Himmlerovu nabídku odmítl, a ten se – podle těchto úvah – obrátil na Američany. V chaosu bitvy v Ardenách mohl být Miller během své mise zajat a zabit.

Toto politicky citlivé Millerovo poslání muselo být následně utajeno, a proto údajně došlo k zastírání Millerovi smrti.

V roce 1953 měl premiéru biografický film The Glenn Miller Story, který byl natočen po dle scénáře Dona Haynese. Mnohem později viděl film také bývalý letec RAF Fred Shaw. Vzpomněl si přitom na svůj zážitek z 15. prosince 1944, který si však do zhlédnutí filmu nikdy nespojoval s katastrofou Millerova letadla.

Fred Shaw byl navigátorem v jednom ze 138 bombardérů, lancasterů, které toho dne odstartovaly ze základny Bratword k náletu na německé město Siegen. Nad belgickým územím dostaly bombardéry pokyn, aby se vrátily, protože jejich doprovodné stíhačky nemohly kvůli špatnému počasí vzlétnout. Bez nich by se bombardéry staly snadným terčem německých stíhaček.

Podle instrukcí měly lancastery shodit nepoužité bomby do moře. Pro tento účel byla nad kanálem vymezena zvláštní zóna, uzavřená pro letadla i lodě.

Když se Shaw díval dolů za padajícími bombami, uviděl malé letadlo. V roce 1984 vzpomínal:

„Jeho výška byla asi 450 metrů. Letělo hluboko pod námi. Poznal jsem, že je to nějaký norseman. Podle vysoko posazených křídel, jejich tvaru a podle malých nápadných ocasních ploch. Viděl jsem, jak prolétá pod naší zádí. Když se nám dostal pod křídlo, ztratil jsem ho z dohledu. Znovu jsem ho uviděl, až když byl na druhé straně. Zdálo se mi, že jde do vývrtky. Pak šel skutečně dolů a zmizel pod druhým křídlem. Za chvíli mi volal střelec na zádi, že se tam zřítilo do moře nějaké letadlo.“

Po přistání o tomto incidentu mluvily i posádky dalších letounů. Žádné oficiální hlášení se však nezachovalo, protože v případě zrušených akcí se hlášení nepodávala. Nikdo nevyžadoval, aby se zahájilo vyšetřování osudu malého letadla, a tak letci na incident zapomněli.

Navigátorovu verzi vyšetřovalo oddělení leteckých dějin britského ministerstva obrany. Dosud považovalo Millerovo zmizení za případ, který se týkal pouze Spojených států, ale případu se ujalo vzhledem k tomu, že norseman odstartoval z britského letiště.

Vyšetřování dospělo k závěru, že se norseman mohl potkat s bombardéry vracejícími se z Německa, neboť trasa, po níž letět, vedla blízko zóny určené ke shazování bomb. Trasa byla jasně vyznačena na letových mapách, ale špatné povětrnostní podmínky mohly zavést Millerovo letadlo z kurzu a dostat ho pod vracející se bombardéry. Každý lancaster shodil kolem dvou tun bomb a lehké letadlo norseman mohlo být jednou z nich zasaženo nebo sraženo tlakovou vlnou.

V roce 2000 podpořil Shawa svým svědectvím palubní inženýr Derek Thurman, jiný člen posádky téhož lancasteru. Předložil svůj palubní deník, v němž měl u data 15. prosinec 1944 záznam:

„Operace odvolána. Bomby shozeny do moře.“ Později v dokumentu britské televize uvedl, že norseman letěl v opačném směru než oni, a doslova řekl: „Střelec na zádi volal: Panebože, dostal to... Je to historický záznam o smrti Glenna Millera, protože člen naší posádky Shaw to letadlo identifikoval. Taky čas letu souhlasil, takže to všechno do sebe zapadá.“

I když se opožděná svědectví obou pilotů zdají být klíčem k odhalení tajenky podivného zmizení amerického hudebníka, definitivními důkazy nejsou. I po téměř 66 letech víme s jistotou stále jen to, že Glenn Miller a dva jeho spolucestující nastoupili společně 15. prosince 1944 do letadla, aby je však už nikdo nikdy neviděl…

Co se opravdu stalo? Ztráta legendy swingové hudby bude nadále provokovat fantazii a vzbuzovat spekulace všech badatelů.