Vytržený jazyk, uťaté pravice. Staroměstská exekuce byla krvavým divadlem

Bitva na Bílé hoře byla dobojována. Skončila drtivou porážkou stavů a jejich povstání se zhroutilo jako domeček z karet. Zatímco císařská a ligistická vojska plenila Prahu, vzbouření stavové kapitulovali a prosili o milost. Císař Ferdinand II. však milostivý být nehodlal, za povstáním učinil poslední krvavou tečku.

Fridrich Falcký uprchl do Slezska, kde se marně pokoušel přesvědčit své spojence, aby mu pomohli znovu dobýt ztracený trůn. Utekl rovněž Jindřich Matyáš Thurn, jeden ze strůjců povstání a vojevůdce, který se stavovským vojskem obléhal dvakrát Vídeň. Většina stavů však zůstala v zemi. Mnozí se nedomnívali, že by císař sáhl k drakonickým trestům, některým nedovolala utéci stavovská čest.

„Neodpustilo by mně svědomí opustiti vlast a tu dobrou při naši. Ale nevím, co Pán Bůh o mně myslí, snad chce, abych dobrou tu při krví svou zpečetil,“ vysvětlil jednomu ze svých přátel, svému někdejšímu sekretáři Pavlu Aretinovi, sedmdesátiletý Václav Budovec z Budova. Když po bělohorské bitvě vyprovodil svou rodinu za hranice, sám se vrátil do svého vypleněného domu v Praze. S rytířem a direktorem, Jindřichem Ottou z Losu, „byl strážcem koruny“ a zůstal v Čechách, „aby nebylo myšleno, že ji opustil“.

Ostatní už takovým statečným donkichotstvím neoplývali. Doufali v císařskou milost a obepisovali své známé, aby zkusili vyprosit u císaře milost. Většina stavů však doufala marně. Dne 17. února vydal nově jmenovaný místodržící Karel I. z Lichtenštejna patent, který vyzýval uprchlíky, aby se do šesti týdnů dostavili k hrdelnímu procesu. Vůbec poprvé se tak lidé v Praze i dalších městech dozvěděli, že se chystá obrovský proces. O tři dny později došlo k zatýkání. Zadrženo bylo 61 osob, které byly uvězněny v Bílé věži na Pražském hradě.

Hned 20. února započal proces. Předsedou soudního tribunálu se stal místodržící Lichtenštejn, obsadit další místa se však ukázalo poněkud problematické. Místa v tribunálu byla nabídnuta například Slavatovi s Martinicem, defenestrovaným místodržícím, kteří dosud pobývali v exilu v Pasově a jako první oběti povstání měli v tribunálu symbolický význam. Oba však odmítli, stejně jako řada dalších.

Politická situace v Čechách nebyla ještě tak jistá, jak se ukazuje zpětně, a stavové byli spjati řadou přátelských vazeb. Řada šlechticů si tak nechtěla pálit prsty v tolik ožehavém procesu. Zvlášť když věděli, že výsledek procesu je předem známý.

Karel I. z Lichtenštejna

Členy tribunálu se tak stali i lidé, kteří nežili v Čechách. Byl tím porušen starý zemský zákon, ale císař neměl jinou možnost. A výsledek procesu byl koneckonců předem naplánován. Císařská rada zaslala pokyny, že proces má postupovat rychle a nemá se dát žádná příležitost obhajobě. K důkazu viny pak postačil výrok soudu, že „vina je všem obecně známa“.

Jinak probíhaly výslechy. Zatčení byli vyslýcháni jednotlivě a každý ze zadržených musel zodpovědět 236 otázek. Otázky byly pokládány německy a česky a dvorská rada měla eminentní zájem na tom, aby proběhly opravdu důkladně a objektivně. Ne snad kvůli procesu samotnému. Pro císařský dvůr to ale byla výtečná příležitost, jak nahlédnout do diplomatického zákulisí svých nepřátel. Stavovské povstání bylo sice potlačeno, císařský dvůr měl však nadále řadu nepřátel.

Dochovalo se šest výslechových protokolů. Většina vyslýchaných odpovídala na otázky prostým ano nebo ne. Z protokolů a výpovědí některých zúčastněných lze zjistit, že vyslýchaní se chovali různě. Pavel z Říčan a Václav Pětipeský zaujali pozici nevinných obětí okolností. Věděli, že mají v procesu šanci a podle toho se i chovali. Nakonec popravišti unikli.

Václav z Michalovic či stařičký Kašpar Kaplíř (v době procesu mu bylo 86 let) nechtěli vypovídat vůbec. Kaplíř se odvolával na své stáří a na události z let 1618 až 1619 si nevzpomínal. Václav z Michalovic doznal jen to, o čem bezpečně věděl, že vyslýchající znají už odjinud. V nejhorším se odvolával na ty, o nichž věděl, že jsou v bezpečí za hranicemi.

To Jáchym Ondřej Šlik si příliš servítek nebral. Hleděl si hlavně zachránit vlastní kůži a ochotně jmenoval nejen emigranty, ale i své spoluvězně. Z torza jeho výpovědi se dochovalo, že svaloval vinu na svého někdejšího politického rivala Budovce z Budova. Snažil se císaře odprosit a žadonil o milost.

Osmdesátiletý Jindřich Otta z Losu se k výslechům postavil způsobem, kteří členové soudního tribunálu považovali za výsměch a provokaci. Upřímně a bez zábran obhajoval své činy a činy stavů. „Když se ho například ptali, proč dal z královské pokladnice rozprodat stříbro a drahokamy, odpověděl s naprostou jistotou, že veškeré ty skvosty byly nakoupeny z peněz zemských, proto mohly být také použity v nejvyšší nouzi na obranu země,“ uvádí historik Josef Petráň ve své knize Staroměstská exekuce.

Dle Otty z Losu vše, co direktorium učinilo, učinilo na obranu privilegií království. Smyslem nebyla vzpoura proti císaři, nýbrž důsledné bránění starých práv. Ferdinand, tvrdil Otta, de facto nikdy nebyl českým králem. Otta sám prý Ferdinanda považoval za nejvhodnějšího, když ale stavové v roce 1619 zvolili Fridricha, podvolil se. Nyní Ferdinand zvítězil a Otta ho tímto za krále uznává. Jak dodává Petráň, starcova obhajoba nepostrádala důvtip a protřelost. Přesto Ottovi z Losu nepomohla.

První rozsudky podepsal císař Ferdinand již v květnu. Mezi těmi, kdo měli být potrestáni nejvíce, byl i Martin Fruwein z Podolí. Protože hřešil proti císařskému majestátu nejvíce svými proslovy, měl mu být vyříznut jazyk. Když ho však stráže odváděly 7. června k dalšímu výslechu (tentokrát na mučidlech), požádal své věznitele, zda by si mohl ještě odskočit na toaletu. V podstřeší Bílé věže se však protáhl vikýřem a skočil do Jeleního příkopu.

Zabil se ze zoufalství a ze strachu před trestem, psal Lichtenštejn císaři. Ten pak rozhodl, že ortel bude pro výstrahu vykonán i na jeho mrtvém těle.

Dne 16. června pak Ferdinand podepsal další rozsudky, u některých verdikt odložil, u čtyřiačtyřiceti nařídil trest smrti. O dva dny později dorazil posel s rozsudky do Prahy. Následující den ráno předvedli na hrad čtyřiačtyřicet odsouzenců. Ti ortel ještě neznali, považovali však za jisté, že je trest smrti nemine.

Prvních šestnáct obdrželo trest smrti. Vzápětí pak ale od soudního tribunálu slyšeli zmírňující rozsudek. Šťastné šestnátce byl císařskou milostí trest zmírněn na rok vězení, jen Mikuláš Diviš z Doubravína měl být navíc na dvě hodiny přibit jazykem k šibenici.

Zbývalo osmadvacet odsouzených. Snad ještě doufali, že je potká podobný osud. Jáchym Ondřej Šlik měl být za své činy proti císaři spolu s dalšími rozčtvrcen zaživa. Stejně jako v předešlých případech ale čtení rozsudku pokračovalo. „Však podle jisté Jeho Císařské a Královské milosti prošlé milostivé resolucí ráčila jest Jeho Císařská a Královská milost jemu takového trestání umenšiti…“

Snad v tu chvíli Šlik naposledy zadoufal. „...tak, že jemu napřed ruka pravá se utít, potom hlava stíti a tak jeho hlava i ruka na věž u mostu zjevně vystavena býti má,“ pokračoval nemilosrdně rozsudek. Stejně jako ostatní zbylí odsouzenci Šlik unikl „pouze“ čtvrcení zaživa. Nemilosrdný ortel slyšelo i zbylých sedmadvacet stavů.

Ať už se při výsleších chovali zbaběle, nebo statečně, odsouzenci na smrt nesli svůj ortel hrdě. „Levis est jactura sepulcri,“ pronesl latinsky Šlik. Nevelká škoda bez hrobu býti. „Tedy se také skrze odnětí hlavy mé císař, že mu něco přibude, domnívá?“ pronesl rytíř Prokop Dvořecký z Olbramovic. „Hanebně a ukrutně s námi zacházíte. Ale vězte, žeť najdou se ti, kteří hlavy naše od vás potupně na divadlo vystrčené pohřbívati budou,“ pronesl Jan Jesenský, jehož stihl trest nejkrutější.

Když předseda tribunálu odjížděl z Hradu, obklopil ho dav manželek, dětí a dalších příbuzných odsouzenců. Všichni orodovali za milost, všichni marně. V pondělí 21. června Praha uzřela krvavou tečku za stavovským povstáním. Ze soboty na neděli na devětatřicet dělníků pracovalo na stavbě pódia, na kterém se měla odehrát poprava. Bylo šestnáct metrů široké a šestnáct metrů dlouhé a sahalo do úctyhodné výšky dvou a půl metru.

V pondělí kolem páté hodiny ranní se ozvala Prahou dělová rána. Brány města zůstaly uzavřeny a na Staroměstském náměstí se shromáždil dav. Městský sluha zahalený do černé kukly postavil na pódium zahalené černým suknem kříž se čtyřmi velkými svícemi. Na svá místa na tribuně usedli členové soudního tribunálu. Jako poslední přišel císařský místodržící Karel z Lichtenštejna.

Odsouzenci vcházeli na pódium postupně podle svého postavení, nejprve tři páni, následně sedmero rytířů a poté osmnáct měšťanů. Na svůj ortel čekali uvnitř budovy radnice a jen tlumeně k nim doléhal hluk z náměstí. Odsouzenci následně prošli uličkou, kde jim horliví jezuité nabízeli poslední pomazání. Všichni vyznání protestantského však odmítali.

Pak už stanuli na pódiu, kde byl připraven nejznámější z českých katů, Jan Mydlář. Svou práci za pomoci čtyř mečů odvedl dokonale a řekl si za ni o 584 kop míšeňských grošů, za což se dal pořídit v Praze slušný dům. Lichtenštejn, spokojen s jeho prací a v dobrém rozmaru, mu dal o pět dní později vyplatit rovnou 634 kop. Mydlář byl utrakvista, s řadou popravených sdílel svou víru, a tak nechal odsouzence dokončit modlitby a vyřknout poslední slova.

Jak podotýká Petráň, příznivci i odpůrci popravených se shodují, že všichni odsouzenci se tváří v tvář smrti chovali důstojně. Když ještě měli naději, leckdy žadonili o milost a neváhali udávat své přátele. Nyní byli odhodláni čelit nezvratnému osudu. Jako první vystoupil na pódium Jáchym Ondřej Šlik. „Jeho hlava se prý kutálela daleko nazad a proud krve vystříkl na kříž postavený na okraji pódia,“ tlumočí paměti svědků historik Petráň.

Šest černě zakuklených hrobníků následně zabalilo tělo do sukna a odnesli je propadlištěm pod lešení. Rozprostřelo se další černé sukno a byl čas přivést dalšího odsouzence. Do ticha ječely vojenské polnice a zněl rachot šestice bubnů.

Po Šlikovi přišel na řadu Václav Budovec z Budova, následoval Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic. Ten při cestě na popraviště nahlas pochyboval o stálosti své manželky a doufal, že i po jeho smrti zůstane silná ve víře. Marně. Krátce po popravě manželka přešla na katolictví a provdala se za Heřmana Černína z Chudenic, horlivého katolíka a Harantova společníka, který s ním cestoval do Jeruzaléma. Černín, jako hejtman Starého města, byl na tribuně a zblízka sledoval popravu svého přítele.

Následovali členové stavu rytířského. První na řadě byl nejstarší z nich, šestaosmdesátiletý Kašpar Kaplíř ze Sulevic. „Můj bože, posilň mě, abych neupadl a na smích nepřátelům nebyl,“ pronesl, když pomalu a ztěžka scházel ze schodů radnice ven. Ztěžka došel až na pódium a pomalu poklekl. Když ale Mydlář viděl, jak se starý muž schouleně hrbí, nechtěl pokračovat v popravě. Zakládal si na čisté práci bez utrpení. „Urozený pane, kdyžs duši Pánu Kristu poručil, již i tu šedivou hlavu vesele Pánu Bohu obětuj a ji vzhůru k nebi pozdvihni,“ nabádal ho jeden z kněží. Starý Kaplíř zvedl hlavu, jak nejvýše dokázal. „Ve jméno Boží,“ pronesl a kat starého rytíře čistě sťal.

„Povězte císaři, že my nyní podstupujeme soud jeho nespravedlivý, ale on zakusí těžšího, však spravedlivého Božího soudu,“ zněla poslední slova dalšího v pořadí, rytíře Prokopa Dvořeckého z Olbramovic. Následoval Fridrich z Bílé a Jindřich Otta z Losu. Po něm přišel na řadu Diviš Černín z Chudenic, jediný katolík mezi popravenými. Snad aby se nezdálo, že poprava je nábožensky motivována, Diviš nedostal milost, jak se očekávalo. Heřman Černín byl jeho bratr, a když došlo na Diviše, tribunu spěšně opustil a vrátil se na své místo až v okamžiku, kdy mrtvé tělo bylo odneseno.

Následně byli popraveni Vilém Konecchlumský z Konecchlumí a Bohuslav z Michalovic. Když ale měli přijít na popravu městští direktoři, v krvavém divadle nastalo plánované přerušení. Na pódium vystoupil první z odsouzených měšťanů, Theodor Sixt z Ottersdorfu. Za ním však přispěchali jeho synovci a hlasitě oznámili, že Karel z Lichtenštejna pozdržel rozsudek a Sixt má být pouze uvězněn. Milost měla ukázat veřejně, jak dokáže být císař i shovívavý. Nikomu jinému se jí však nedostalo.

Po plánované přestávce se kat opět pustil do práce. Sťat byl Valentin Kochan z Prachové. Po něm si Mydlář vyměnil poprvé svůj meč, který byl již otupělý. Druhým mečem byli sťati Tobiáš Štefek z Koloděj, Kryštof starší Kober, Jan Šultys z Kutné Hory a Maxmilián Hošťálek ze Žatce.

Následoval ten, který se v očích císařových provinil obzvláště hrozně. Jan Jesenský coby diplomat nabádal uherského knížete Gábora Betlehena, aby zradil císaře a přidal se ke stavům. Napsal rovněž traktát Pro vindiciis contra tyrannos (Může být tyran svržen lidem?), ve kterém obhajoval právo lidu svrhnout panovníka, pokud ten nejedná v jeho zájmu.

Jan Jesenský nebo též Jan Jessenius

Jesseniovi vytáhli jazyk kleštěmi a vyřízli ho. Netrápil se však příliš dlouho. Brzy nato mu Mydlář sťal hlavu. Následovali další dva doktoři, Jiří Hauenschild a Leonard Rüppel. Kat jim nejprve uťal pravici a následně usekl hlavu. Pak si mohl po namáhavé práci trochu oddechnout, další tři měšťané měli být oběšeni. „Žádného jsem nezradil, žádného nezamordoval, žádného té smrti hodného účinku se nedopustil: ale že jsem vlasti a evanjelium Božímu věren byl, umírám. Bože odpusť nepřátelům, neboť nevědí, co činí,“ pronesl Jan Kutnauer, než byl strčen ze žebříku a počal se dusit.

Oběšen byl rovněž jeho nevlastní otec Simeon Sušický z Sonneštejna a Nathanael Vodňanský. Václav Matěřovský z Jizbice už byl opět sťat mečem. Stejně jako Jindřich Kozel z Peclinovce, Ondřej Kocour z Votína, Jiří Řečický, Michal Wittman a Šimon Vokáč z Chýš.

Po deváté hodině bylo hotovo. Obavy dvora, že by během popravy mohlo dojít k nepokojům, se nenaplnily. Stavovské povstání bylo už dávno poraženo a Pražané jen s hrůzou přihlíželi krvavému divadlu, které zaskočilo celou Evropu. Jistě, popravy vzbouřenců bývaly běžné, ne však v takovém rozsahu a krutosti.

Hlavy vyvěšené pro výstrahu na Mostecké věži pak mnohým současníkům připomněly hrůzy spojované s Turky, kteří takto zacházeli s křesťany. Hlavy se podařilo sundat až českým exulantům v čele s Jindřichem Matyášem Thurnem, kteří se saskými vojsky dobyli o deset let později Prahu.

Jedenáct hlav, které na věži zbývaly, pak exulanti pohřbili neznámo kde, aby opět nemohly ostatky padnout do katolických rukou. Toto tajemství si odnesli s sebou, když Sasové před katolíky z Prahy chvatně ustoupili.

Poprava byla nejen koncem stavovského povstání, ale také jistým počátkem. Počátkem rekatolizace a dědičné držby českého trůnu Habsburky, kterým koruna zemí českých vydržela po následujících tři sta let.