Spojenci čekali sabotáže, ale odboj byl rozbit

Tady se pohybujeme často v rovině mýtů a ne zcela přesných informací. Když se dovídáme, že v roce 1942 byla díky atentátu na Heydricha konečně uznána československá exilová vláda, tak to tak není. Ze strany Británie získala status prozatímní vlády už v červenci 1940 a v červenci 1941 byla uznána de iure jako vláda plnohodnotná.

To exilové akci pomáhalo po celou dobu. Ale za uznáním exilové vlády byla hlavně Benešova agilita a také fakt, že byl ve spojení s protektorátní vládou a měl vliv na domácí odboj. Svou agendu prosazoval skrze zaplavování britského ministerstva zahraničí memorandy.

První kampaň byla za uznání prozatímní vlády. Druhá, od počátku roku 1941, za plnoprávné uznání. V okamžiku, kdy došlo k německému útoku na SSSR, což byl velmi důležitý moment, bylo domluveno s britskou diplomacií, že zanikne ponižující „prozatímní“, ale že si Britové ponechají výhrady vůči právnímu postavení čs. vlády.

Zatímco ostatní vlády se přesunuly do Británie, československá vznikla revoluční cestou. A oni chtěli vědět, že skutečně reprezentuje český a pokud možno i slovenský národ. A optimálně i sudetské Němce. Jednota exilu zpočátku neexistovala a utvářela se postupně a s obtížemi.

Katalyzátorem pro plnohodnotné uznání byl útok na SSSR. Tehdy Sověti otočili o 180 stupňů a slíbili už na začátku července 1941, pár dní po útoku, plnoprávné uznání. A Britové si uvědomili, že je riziko, že by se česká exilová akce mohla orientovat na SSSR, a ve stejný den byla uznána čs. vláda jak Sovětským svazem de iure, tak Británií.

Nechtěli přistoupit na Benešovu teorii právní kontinuity, že cokoli se stalo vůči Československu od poloviny září 1938, bylo buď silou, či pod hrozbou síly, proto to z právního hlediska neexistuje.

Britové nikdy nechtěli říct, že Mnichov byl neplatný od samého počátku. Ani Churchill, přestože Mnichov kritizoval, nebyl připraven říci, že podpis jeho předchůdce Chamberlaina pod smlouvou byl od počátku neplatný.

Ti to řekli, ale tam byla jasná diskontinuita a de Gaulle byl v ještě horší pozici než čs. exilové vedení. Jeho akce vznikla taky revoluční cestou a uznání jejich prozatímní vlády se dočkal až v roce 1944. Svobodní Francouzi řekli, že Mnichov od začátku neplatí, ale například stálý státní podtajemník v britském ministerstvu zahraničí, tedy nejvyšší státní tajemník pod ministrem, Alexander Cadogan to označil za šaškárnu.

Britové říkali, že když prohlásí, že všechno od Mnichova neplatí, tak to zpochybňuje některé další kroky, které Britové v návaznosti na Mnichov učinili. A to je třeba i poskytnutí rozsáhlé britské půjčky Čechům.

A proto se hledala nějaká formulace, jak Čechům a Slovákům vyjít vstříc. Na konci září 1940, u druhého výročí Mnichova, vystoupil Churchill v BBC s prohlášením, že mnichovská dohoda byla ze strany Němců zničena. Ale britská vláda nehodlala přislíbit Čechoslovákům v této fázi obnovení předmnichovských hranic.

To ne. Pomnichovská hranice se nevytvořila v Mnichově, ale na základě jednání v Berlíně, které stanovilo 5. pásmo, které z Československa udělalo neživotaschopný stát, kdy železnice vedly přes roztrhané území apod.

To bylo až deset dní po Mnichovu, kdy se sešli Ribbentrop s velvyslanci britským, francouzským, italským a vyslancem československým. Ten pouze přijímal stanoviska z Prahy, kde už bylo rozhodnuto, že československý stát může existovat jen v harmonických vztazích s Německem. Československo tedy bylo ořezáno, a to výrazně nad rámec Mnichova.

Ale v případě uznání předmnichovských hranic šlo i o Poláky, protože ti si činili nárok na část Těšínska. A Britové se nechtěli přislibováním hranic malým spojencům dostat do situace, že by pak nebyli schopni všem vyhovět. Stanovení hranic chtěli nechat až na mírovou konferenci.

Na to konto zahájil na přelomu let 1941 a 1942 svou třetí kampaň, jejímž cílem bylo zbavit se výhrad, které v plnohodnotném uznání de iure byly. Ty se týkaly jurisdikce nad sudetskými Němci, protože ti měli výhrady vůči existenci československé vlády, kde nemají zastoupení, ale měli by přijímat její legislativní kroky.

Britové chtěli, aby se Beneš s představitelem sudetských Němců Wenzelem Jakschem domluvil. Beneš tvrdil, že Jaksch reprezentuje jen část sudetských Němců, a s jejich zařazením se tedy musí vyčkat.

Prozatímní státní zřízení sestávalo z prezidenta, vlády a ze Státní rady, což byl kvaziparlament, který měl pouze poradní funkci.

Britové naléhali, aby do rady byli přijati i zástupci sudetských Němců. Beneš a vláda argumentovali, že dění v protektorátu staví většinu národa proti Němcům a v této situaci vzít Němce do Státní rady je problematické.

Na konci dubna, tedy dlouho před atentátem, se vymyslela formulace, že britská vláda při poválečném stanovení hranic nebude ovlivněna ničím, co se stalo v roce 1938 nebo později.

Věděli, že formulace neuspokojuje Benešovy požadavky, tak byla předložena později, a to 7. června, po atentátu. Ale nijak se nezměnila a neimplikovala automatické navrácení předmnichovských hranic.

Důležitější bylo, že se tady Beneš dověděl, že Britové mohou při poválečném řešení menšinové otázky podpořit metodu přesunu obyvatelstva. Beneš to chtěl písemně, ale to mu nedali. Byl o tom informován i Jaksch, kterého to zděsilo, ale nemohl s tím nic dělat. Beneš pak ztrácí zájem přivést sudetské Němce do Státní rady.

Vláda o přípravách na likvidaci Heydricha nikdy nejednala a většina ministrů o tom ani nevěděla. To byla supertajná záležitost. Víme, že o tom byl Beneš informován, a je dost možné, že zpočátku byl velmi pro. K tomu však máme jen ex post svědectví. Ale informován byl.

Fakt je, že rozkazy pro rotmistra Gabčíka a rotného Svobodu byly vydány 3. října 1941, aby v protektorátu zlikvidovali Heydricha nebo K. H. Franka. Bylo to v reakci na příjezd Heydricha do Prahy a jeho razantní úder proti odboji. V reakci na to nepochybně po dohodě mezi Benešem a Moravcem vznikl tento plán.

Už 3. října Gabčík a Svoboda odjíždějí na výcvikovou stanici nedaleko Manchesteru, ale krátce nato se zraní rotný Svoboda. Podle plánu měli atentát provést k výročí 28. října, ale to se nepovedlo kvůli zranění.

V deníku majora Karla Palečka, což byl blízký spolupracovník Moravce, pak máme zaznamenáno, že „Gabčík jede zkoušet sám, posíláme za šéfem, jelikož je to čára přes rozpočet. Gabčík navrhuje rotmistra Kubiše, také jsem jej vybíral. Šéf (míněn Moravec) odkázal, že se to vyřídí odpoledne. Odpoledne přišel, že je to stornováno. Bez dohody s domovem to Beneš nechce dělat. Kdyby prasklo, že to dělal Londýn, mohli by Němci postřílet více lidí a říci rozhlasem, že je to odplata Londýnu“.

V tuto chvíli operaci Beneš pozastavil. Nevíme, co s tím dělal dál a jestli jej Moravec informoval a jak.

Gabčík je doplněn Kubišem, odjíždějí cvičit do Skotska a ztrácí to prioritu, protože do 28. října se to nestihne. Pak se přípravy akce ujme britská Správa zvláštních operací (SOE) už s jednoznačným cílem zlikvidovat Heydricha. K seskoku dojde až 28. prosince.

Představitelům domácího odboje nakonec dojde, že Gabčík s Kubišem připravují atentát na Heydricha, a posílají v první půli května dvě depeše do Londýna. Upozorňují, jaké by měl atentát následky, že by to rozbilo poslední zbytky odbojových struktur, přineslo obrovské utrpení a krvavou lázeň.

Depeši si přečte Moravec, ale nevíme, s kým ji sdílel. Ministr národní obrany Zdeněk Ingr o operaci informován byl, ale Moravec ho neinformuje, že je domácí odboj proti. A jestli o tom informoval Beneše, nevíme. Moravec jen pošle do protektorátu uklidňující depeši.

Beneš se poté od celé akce opakovaně distancoval, že ji nepřipravoval. Ale věřit se mu nedá. 27. června říká jednomu z nejbližších spolupracovníků, státnímu ministrovi Hubertu Ripkovi, že nemá s atentátem nic společného a že ho o tomtéž ubezpečil i Moravec. Neříká pravdu.

Hitler žádné osobní přátele neměl. Heydrich byl významnou osobností nacistické moci, kádr velmi perspektivní, využitelný pro jakoukoli sebekrutější práci. Byl to jeden z hlavních organizátorů holocaustu. Byl to šéf hlavního úřadu říšské bezpečnosti, v rámci SS hierarchie číslo dvě po Himmlerovi.

Pro Brity byl atentát diverzní akce proti vysokému nacistickému potentátovi ve spolupráci dvou spojenců, Čechoslováků a Britů, kteří to materiálně a po stránce výcviku zajistili. A bylo to provedeno československými vlastenci. Britové zároveň doufali, že to v protektorátu vyvolá velkou odbojovou vlnu sabotáží a diverzních akcí. Ale opak byl pravdou… Britský tisk, ale nejen ten, to pak samozřejmě měl na předních stránkách. Nejen po provedení, ale i po smrti Heydricha. Ale pak to bylo překryto jinými událostmi.

Ten den ano. Pak se psalo, co bylo za tím, a pak jak se vyvíjí ten teror.

V deníku Iva Ducháčka, Ripkova osobního tajemníka, najdeme určité rozčarování nad tím, že Evening Standard 30. května napsal, že to mohla provést protinacistická německá organizace a že to teda do toho vyzdvihování českého odboje nezapadá. A Sunday Times v neděli po atentátu 31. května jako první napsaly, že to zřejmě provedli parašutisté vyslaní z Velké Británie.

Také Sicherheitsdienst, zpravodajská služba SS, bezprostředně po atentátu zaznamenala, že si Češi říkají, že to mohli provést parašutisté. Ale to československému vedení nevyhovovalo, protože chtělo, aby to vyznívalo jako spontánní akce čs. domácího odboje, jako výraz revolty vůči okupační moci.

Moravec totiž dostával napomenutí z britské, ale hlavně sovětské strany, že v protektorátu se vyrábějí zbraně o sto šest pro německé válečné úsilí a že je třeba s tím něco udělat.

A tak třeba ve vysílání BBC, které bylo připraveno a autorizováno odpovědnými osobami, Ripka rozvíjel tezi, že to byla spontánní akce domácího odboje. Opakovaně popírali, že to byla akce parašutistů vysazených z Londýna. A Beneš se k tomu ani po válce nepřiznal, protože věděl, že to byla kontroverzní záležitost, protože tu byly ty potoky krve, které to rozpoutalo. A protože to byl státník a člověk, který byl na, kulantně řečeno, nepravdy zvyklý celý život, tak za to nechtěl přijmout odpovědnost.

Sicherheitsdienst psal hned, že lidi si mezi sebou říkají „dobře mu tak“, ale během několika dnů se kvůli tomu teroru postoj domácího obyvatelstva k atentátu proměnil velmi zásadně.

Jen za schvalování atentátu bylo popraveno skoro 500 lidí. Lidi dostali strach, a když pak Heydrich zemřel, tak ještě tuplovaný.

Hitler požadoval, aby bylo okamžitě zatčeno a postupně zlikvidováno 10 tisíc Čechů. Frank mu to tehdy v noci na 28. května rozmluvil s tím, že když bude tolik obětí, tak to vytvoří dojem, že je tady nějaká velká revolta vůči okupační moci. Koneckonců Heydrich si cenil, že se mu za osm měsíců podařilo odboj a sabotáže pacifikovat. A navíc Frank říkal: Když 10 tisíc lidí zatkneme, tak 50 až sto tisíc rodinných příslušníků postavíme proti nám.

Nicméně stanné soudy v Praze a Brně vydaly 1357 rozsudků smrti, i když ne všechny byly provedeny.

Jak se nedařilo atentátníky dopadnout, tak Hitler požadoval dva dny před jejich dopadením zastřelení 30 tisíc Čechů.

Ten strach byl enormní a zprávy Sicherheitsdienstu pak uváděly, že většina lidí se vyjadřovala k atentátu kriticky, což zřejmě pod dojmem té hrůzy odpovídalo skutečnosti.

Značný. Jan Masaryk byl tehdy coby ministr zahraničí v USA, kde mluvil s Franklinem Rooseveltem a podle jeho záznamu mu Roosevelt řekl, že je otázka, jestli byla americká veřejnost víc rozrušena Pearl Harborem, nebo Lidicemi. Ale bral bych to s rezervou, protože Roosevelt vždycky lidem rád říkal, co chtěli slyšet, a Masaryk taky ne vždy všechno přesně zapisoval.

Nicméně se rozjela veliká propagační akce ze strany čs. vlády a zapojily se do ní různé osobnosti. Labouristický poslanec sir Barnett Stross zahájil rozsáhlou akci Lidice shall live!. Jejím cílem bylo po malých částkách vybrat peníze na vybudování nových Lidic.

Řada zemí, zejména jihoamerických, začala své obce přejmenovávat na Lidice, v Izraeli jsou tak pojmenovány dvě městské čtvrti apod. Ohlas byl veliký.

Poláci ale třeba k tomu říkali: „My jsme takových Lidic měli…“

Jedno s druhým. Atentát byl ohromující záležitost. To nemá obdoby, žádný takto vysoký představitel nacistické moci nebyl za celou válku zlikvidován.

Heydrich byl považován za doslovné ztělesnění zla. Z archivu britského ministerstva zahraničí mám zachycen výrok jindy distingovaného Cadogana: „Doufám, že Heydrich trpěl, než umřel.“

V sovětských médiích to bylo samozřejmě také zmíněno. Brali to jako významný krok, ale říkali, kdy rozjedete velké sabotáže? Jenže domácí odboj byl v polovině roku 1942 úplně rozbit.

Sověti ale nezávisle na atentátu prohlásili, že budou pro obnovení ČSR v předmnichovských hranicích, což je jedním z impulzů, proč Beneš svou zahraniční akci mnohem víc orientuje na spolupráci se SSSR a opouští projekt čs.-polské konfederace, který byl rozpracováván, i možnost jen spojenecké smlouvy s Polskem.

Když se dvakrát postaví Sověti proti, Beneš vždy ustoupí a na přelomu let 1942 a 1943 přichází s ideou čs.-sovětské smlouvy. Když se v prosinci 1943 v Moskvě podepisovala, Beneš volá po potřebě zahraniční politiku koordinovat se SSSR. Vzhledem k váhovým kategoriím bylo jasné, kdo bude koordinátor a kdo koordinovaný. Cesta do sovětského područí byla nastoupena…

Víceméně ano. Nacistická třetí říše měla kádrů dost a holocaust byl už nalajnován a prováděn asi stejně, jako by se bylo dělo i s Heydrichem naživu.

Ale pro Čechy měl a má atentát význam jakožto nejsilnější argument proti přece jen poněkud paušalizujícímu tvrzení, že celou válku v podstatě jen pracovali pro potřeby říše – sice s nelibostí, ale efektivně. Opravdových hrdinů nebylo málo a Gabčík s Kubišem, Opálkou a dalšími parašutisty i odbojáři, kteří jim pomáhali, mohou svou statečností inspirovat i dnes.