Článek
Apollo 1 byla první raketa amerického lunárního programu, jehož cílem bylo dostat astronauty na Měsíc a zpátky. Plán americké kosmonautiky dosáhnout Měsíce vyhlásil prezident John F. Kennedy již v květnu 1961, těsně po vesmírném letu prvního člověka, sovětského kosmonauta Jurije Gagarina. Půl roku poté následoval první orbitální let amerického astronauta Johna Glenna.
Po prvních startech v programech Mercury a Gemini přišla na počátku roku 1967 na řadu příprava měsíčních misí programu Apollo. Nejprve se měla vyzkoušet technika na oběžné dráze kolem Země, astronauti se měli naučit ovládat složité přístroje, Zároveň se lidé z Národního úřadu pro letectví a kosmonautiku (NASA) a stovek firem museli naučit vzájemně efektivně spolupracovat. I přes problémy práce postupovaly rychle dopředu.
Pokud se posádka vrátí živá, bude mise úspěšná.
Hlavní posádka zahájila výcvik počátkem května 1966. Velitelem mise byl čtyřicetiletý podplukovník amerických leteckých sil Virgil „Gus“ Grissom, veterán dvou kosmických výprav.
Příliš se spěchalo
Pilotem byl šestatřicetiletý podplukovník amerických leteckých sil Edward H. White. Ten měl za sebou již výpravu Gemini 4, během které se v roce 1965 stal prvním Američanem, jenž se pohyboval ve volném kosmickém prostoru. Poprvé do vesmíru měl vzlétnout třetí člen posádky, jedenatřicetiletý poručík amerického námořnictva Roger B. Chaffee.
Novou kabinu Apollo měla na oběžnou dráhu kolem Země vynést raketa Saturn 1B.
Do startu zbývalo ještě několik měsíců, když posádka během příprav společně s některými manažery NASA stále častěji upozorňovala na to, že velitelská kabina, kterou stavěla společnost North American Aviation, neodpovídá přísným bezpečnostním předpisům.
Spěch, ve snaze dodržet termín prezidenta Kennedyho, způsoboval čím dál tím větší množství chyb při přípravě stroje.
Velitel Grissom dokonce, jak prozrazuje zpráva České astronomické společnosti, jednou označil velitelský modul za „kýbl šroubů“. Snažil se přimět zodpovědné pracovníky k odstranění velkého množství hořlavých potahů (textilie „suchého zipu“ a nylonu) z interiéru kabiny. Neúspěšně.
Při jednom z rozhovorů s novináři pronesl i toto: „Pokud se posádka vrátí živá, bude mise úspěšná.“
Požár v kabině! Je tady ošklivý oheň!
Na odpoledne v pátek 27. ledna 1967 byl na startovacím komplexu 34 na mysu Canaveral naplánován kompletní nácvik startu. Kabina, usazená na špici nenatankované rakety, je naplněna čistě kyslíkovou atmosférou, natlakovanou na 110 procent okolního atmosférického tlaku. Posádka je usazena, zkouška může začít.
Zajiskření prodřených kabelů
Potíže byly od začátku, největší ale s komunikací. V 18 hodin 31 minut se z kabiny ozval zoufalý výkřik Rogera Chaffeeho: „Požár v kabině! Je tady ošklivý oheň!“
Prudký požár v kabině naplněné čistým kyslíkem nejspíše způsobilo zajiskření některého z prodřených kabelů. Posádka neměla sebemenší šanci dostat se ven. Složité otevírání dveří trvalo totiž minimálně 60 sekund.
Za pouhých 14 sekund po prvním zvolání se spojení s kabinou přerušilo, všichni tři muži uvnitř pravděpodobně upadli do bezvědomí. Za další dvě sekundy již tlak uvnitř kabiny dosáhl až 275 procent tlaku atmosférického. Stěna praskla. Toxické výpary zasáhly i techniky, kteří se snažili posádku vyprostit.
Vypáčit dveře se podařilo teprve po pěti minutách. V té době již došlo k samovolnému pohasnutí požáru, který strávil veškerý kyslík z kabiny a spálil všechny hořlavé textilie i předměty uvnitř. Po sedmi minutách přijel první tým hasičů, po dvanácti první lékaři. A až po třinácti hodinách mohli záchranáři vyzvednout ze zničené kabiny ohořelá těla.
Dobývání vesmíru stojí za to, aby člověk riskoval život.
Vyšetřování potvrdilo, že nejpravděpodobnější příčinou požáru byla poškozená izolace kabelu poblíž vstupního otvoru. Ta způsobila zajiskření a vznícení kyslíku a hořlavých materiálů v kabině. Hlavní příčinou smrti kosmonautů bylo rychlé udušení toxickými plyny z hoření. Následky popálení tak byly až druhotné.
Mezi nejvýznamnější následná opatření patřila především výměna všech hořlavých materiálů uvnitř kabiny za nehořlavou textilii beta (skelné vlákno potažené teflonem). Tak to ostatně Grissom chtěl. Dále se upravil systém otevírání vstupního průlezu, který šel v případě potřeby i odstřelit. Zrádná kyslíková atmosféra kabiny poté byla v předstartovní a předorbitální fázi vzletu nahrazena směsí kyslíku (60 procent) a dusíku (40 procent).
Grissom mohl být první na Měsíci
Grissom, White a Chaffee tak vlastně přispěli k tomu, že se o pouhé dva a půl roku později mohl projít první člověk po měsíčním povrchu. Tím byl v červenci 1969 Neil Armstrong.
Pokud by však Virgil Grissom nezemřel, právě on mohl být prvním pozemšťanem na Měsíci.
Nezbývá než si připomenout jeho odhodlaná a vědoucí slova z roku 1965: „Jestliže zahyneme, ať se s tím lidé smíří. Děláme riskantní povolání. Dobývání vesmíru stojí za to, aby člověk riskoval život.“
